Zbrojení v českém podání je jen psaní stohů projektů

Hodnocení Ekonomického magazínu: 50 %
Autor: poslanci ODS
Stanovisko vlády: dosud neprojednala
Datum předložení: prosinec 2017
Má Česká republika vynakládat dvě procenta HDP na obranu? Shodu na této otázce není těžké nalézt a kladně by na ni měli odpověď dokonce i ti, kdo nepodporují naše členství v NATO. Individuální obrana by byla dražší než obrana kolektivní. Úplně jiná otázka je, zda závazek, ke kterému jsme se přihlásili už při vstupu do NATO, má mít podobu zákona. Poslanci ODS takový návrh předložili už v minulém volebním období a nyní jej, jako jeden z prvních poslaneckých návrhů, předložili znovu.
Mohli bychom se samozřejmě ptát, proč tento zákon nepředložili v dobách svého vládního angažmá, a proč naopak výdaje na obranu v té době klesly pod jedno procento HDP. To by ale bylo zbytečně zlomyslné. Byla krize a přece jen o něco lepší bezpečnostní situace. A v tom to právě je. Jakákoli fixace výdajů státu z nich dělá mandatorní výdaj, který zužuje manévrovací prostor vlády v kritických situacích, kdy rozpočtové příjmy klesají a uskrovnit se musí všichni, což armáda, která za návrh lobbuje, ne zcela chápe.
Kromě závazku každoročně zvyšovat výdaje minimálně o  0,2 procenta hrubého domácího produktu tak dlouho, až dosáhnou výše ne menší než dvě procenta HDP předchozího roku, poslanecký návrh obsahuje i povinnost vlády každý čtvrtý rok na základě vyhodnocení stavu zajištění obrany ČR a s přihlédnutím k obranným potřebám stanovit formou usnesení vlády konkrétní pokyny pro výstavbu, přípravu a použití ozbrojených sil a s nimi související výdaje státního rozpočtu na další desetileté plánovací období, které pak projedná parlament.
Armáda je různými koncepcemi a strategiemi přímo posedlá. Kromě Bezpečnostní strategie existuje Vojenská strategie, Střednědobý plán činnosti a rozvoje resortu MO či Dlouhodobá vize resortu MO. Mimo tyto víceméně pravidelně aktualizované dokumenty vzpomeňme též Bílou knihu obrany, která v roce 2011 vyhodnotila stav armády a stanovila její priority pro příštích deset let. Absence koncepčních dokumentů zjevně problémem není, horší je, že zkrátka většinou zůstávají na papíře, a další stoh papíru na tom těžko něco změní.
A podobné je to bohužel i se zákonem. Reálné výdaje na obranu určuje sněmovna každoročně ve státním rozpočtu. I kdyby dvouprocentní limit platil, sněmovně nic nebrání schválit rozpočet nižší. Pokud jsou dva zákony v rozporu, platí ten později přijatý, kterým by logicky byl každoročně schvalovaný zákon o státním rozpočtu. Někteří poslanci by se snad alespoň cítili hloupě, ale to je tak všechno. Vysvětlujte důchodcům nebo učitelům, že spíše než zvyšovat jejich příjmy potřebujeme nové kanóny.
Ještě podstatnější námitkou proti návrhu je, že ona dvě procenta jsou ve skutečnosti jen magií čísla. Nikdo přesně neví, co se do nich počítá. Je to celý rozpočet Ministerstva obrany, nebo jen ta část, která směřuje na armádu? A nepatří tam i jiné výdaje s obranou související? V této souvislosti projevila velkou kreativitu německá kancléřka Merkelová, když tvrdila, že do těchto výdajů je třeba zahrnout i boj proti změnám klimatu nebo rozvojovou pomoc nestabilním zemím. Pak by Německo rázem mělo nejvyšší obranné výdaje na světě.
Když Donald Trump požaduje po aliančních zemích, aby začaly brát doporučení aliance vážně, jistě nemá na mysli boj proti globálnímu oteplování. Ani Trumpova administrativa ne zcela vnímá, že není výdaj jako výdaj. Takové Řecko vydává na obranu celých 2,38 procenta HDP, ve skutečnosti však 75 procent těchto výdajů končí ve výplatách a výsluhách předimenzované armády, která chystá válku s Turkem. Oproti tomu Polsko svůj závazek plní, buduje bojeschopnou armádu a výdaje chce do roku 2030 ještě navýšit až na 2,5 procenta HDP.
Důležité ve skutečnosti není mít zákon, nýbrž vůli a k tomu schopnost peníze efektivně utratit. U nás zpravidla minimálně jedno z toho chybí. Rozpočet MO sice rostl z loňských 47,7 miliardy korun na 52,5 miliardy v roce 2017, a příští rok má dokonce vzrůst na bezmála 59 miliard korun, peníze se ale nedaří utrácet a velké armádní kontrakty čekají na sebevraha, který je podepíše. Každý policejní adjunktant u nás totiž ví lépe, kolik má co stát, než celá armáda a ministerstvo dohromady, což činí z ministra obrany rizikové povolání.