Volba prezidenta ukázala, že volby starostů by společnost dále dělily

Hodnocení Ekonomického magazínu: 20 %
Autor: poslanci SPD
Stanovisko vlády: neutrální
Datum předložení: prosinec 2017
Při hledání podpory napříč politickým spektrem, jak se ve sněmovně tradičně říká spolupráci s komunisty a jinými extremisty, se vláda chová jako smrt. Bere všechno, a tak se nelze divit, že v rozporu s doporučeními odborného aparátu již odsouhlasila návrh na zdanění církevních restitucí a nejnověji neodmítla Okamurův návrh novely ústavy, která má umožnit přímou volbu starostů, primátorů a hejtmanů. Kromě posílení participace občanů na správě věcí veřejných to údajně odstraní neduhy spojené s politizací místní správy, nízkou transparentností, malou rozpočtovou odpovědností nebo klientelismem.
Na přímé volbě prezidenta můžeme vidět, že podobné představy nevycházejí ani tak z analýzy možných zisků, jako spíš ze slepé víry, že jakákoli změna je lepší než současný stav. „Zvolíme si svého prezidenta a politici nám do toho nebudou kecat,“ to byl ve stručnosti motiv, když o přímou volbu prezidenta začali usilovat lidé zklamaní volbou Václava Klause. Mimochodem, byli to skoro ti samí, kteří tak vehementně usilovali o nezvolení Miloše Zemana, což je asi nejpřesnější vyjádření motivace pro přímou volbu Jiřího Drahoše.
Obce i kraje, v ústavě označované jako vyšší územní samosprávné celky, jsou podle současné úpravy spravovány zastupitelstvem obce, respektive kraje. Toto znění ústavy sice nekoliduje s přímou volbou starostů či hejtmanů, ale brání v tom, aby na zastupitelstvu byli nezávislí. Starosta, hejtman i příslušné rady jsou výkonnými orgány samospráv a ze své činnosti jsou odpovědní zastupitelstvu. Mohou být kdykoli odvoláni, a to u přímo volených zástupců nedává smysl. Předložený návrh proto znění ústavy rozšiřuje tak, aby bylo možné samosprávu samostatně spravovat i starostou, hejtmanem či radou.
Podle předkladatelů je současný stav zcela nevyhovující, neboť podporuje kolektivní neodpovědnost. Starosta či hejtman mohou podle nich být „uvláčeni“ požadavky členů zastupitelstev či rady, které však za ně nenesou viditelnou politickou, ale ani faktickou odpovědnost. Starostou nebo hejtmanem se může stát někdo, koho občané nechtějí a do čela obce či kraje je nasazen pouze z politických důvodů a na základě neprůhledných dohod. Nastávají tak případy, kdy nepřímo zvolený starosta či hejtman mají jen velmi slabý mandát a nemohou přistoupit k potřebným změnám ve veřejném zájmu a realizovat je.
I kdyby všechno z uvedené litanie bylo pravdivé, což v případě všech starostů či hejtmanů jistě neplatí, neexistuje žádný relevantní důvod, proč by tomu tak nemělo být i v případě přímé volby. Ba co víc, zatímco dnes může politickou odpovědnost vůči starostovi vyvodit kromě občanů ve volbách i zastupitelstvo, v navrhovaném modelu by to možné nebylo.
Bývalí primátoři Prahy a spousta dalších obecních zastupitelů, které policie stíhá za hlasování v zastupitelstvu či radě, zase mohou dosvědčit, že faktickou odpovědnost, včetně té trestněprávní, mají už dnes.
Spojování přímé volby se silným mandátem a možností realizovat potřebné změny je absurdní v situaci, kdy zavedení přímé volby má být podle vyjádření předkladatele kombinováno s odvoláváním politiků. Okamurova vize státu, ve kterém politici nevládnou, nýbrž plní zadání z nejrůznějších referend, mění povahu mandátu zástupce od tzv. volného, tj. reprezentativního, k mandátu vázanému, tzv. imperativnímu, což by nejspíš rovněž vyžadovalo ústavní změnu. Podstatnější ovšem je, že závislost na udělených instrukcích u zvolených zástupců je přímou cestou k osobní neodpovědnosti a klientelismu.
Přímá volba starostů není Okamurův vynález. Uvažovala o ní již Nečasova vláda, a poslanecké návrhy v té době dokonce předložili poslanci STAN, kteří s myšlenkou přišli jako první. Bez smrtícího koktejlu referend a odvolávání politiků se jedná o model, který funguje na Slovensku či v Polsku, jak ostatně rádi uvádějí jeho příznivci. Co už ale doložit neumí a nemohou, jsou jeho zázračné účinky.