Svobodný pohyb brzdí zákony a směrnice o svobodném pohybu

Hodnocení Ekonomického magazínu: 30 %
Autor: vláda
Datum předložení: prosinec 2015
Návrh vládní novely antidiskriminačního a dalších zákonů souvisí s volným pohybem osob v rámci EU. Podle Smlouvy o fungování EU má každý občan členského státu právo odejít do jiného státu za prací a využívat s ní související práva a výhody stejnou měrou jako místní pracovníci. Výslovně je uváděn zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti, pokud jde o přístup k zaměstnání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky. Tato oprávnění se vztahují i na další činnosti související s výkonem zaměstnání a byla rozšířena i na rodinné příslušníky, včetně práva na rovný přístup ke vzdělávání.
Evropská smlouva je ve všech členských státech přímo použitelná a k jejímu provedení není třeba přijímat vnitrostátní právní předpisy. I přesto však, podle předkladatele, občané EU, kteří odejdou do jiného členského státu za prací, stále čelí problémům. Neuznávají se kvalifikace, odborné zkušenosti, kladou se nepřiměřené požadavky na znalost jazyka atd. Dalším problémem je neinformovanost uchazečů o místních pravidlech a systémech, vysoké náklady na právní konzultace a pomoc.
K řešení uvedených problémů byla v roce 2014 přijata evropská směrnice „o opatřeních usnadňujících výkon práv udělených pracovníkům v souvislosti s jejich volným pohybem“, která stručně řečeno po členských státech pro pracovníky z ostatních zemí vyžaduje právo na soudní ochranu, podporu nevládních subjektů v soudních řízeních, zákaz pronásledování a zřízení speciálního subjektu na podporu rovného zacházení. Jedná se o instituty, které už evropské právo obsahuje v antidiskriminačních směrnicích, takže k implementaci neboli provedení směrnice fakticky postačí, když platnost našich antidiskriminačních zákonů rozšíříme na pracovníky přicházející z jiných zemí EU k nám.

A to také předložený návrh dělá. Do antidiskriminačního zákona se vkládají ustanovení, která zákon provážou s příslušnými směrnicemi a upřesní text tak, aby ochrana pracovníků unie a jejich rodinných příslušníků odpovídala plně právu EU. Do občanského soudního řádu a soudního řádu správního bude doplněno oprávnění pro soukromé spolky stát se účastníky řízení i ve sporech týkajících se práv pracovníků unie a jejich rodinných příslušníků. Tuzemským subjektem na podporu rovného zacházení a podporu pracovníků unie a jejich rodinných příslušníků bude veřejný ochránce práv.

Na první pohled žádný problém. Ostatně platí, že když se o nějakém návrhu zákona řekne, že jde o transpozici evropského práva, obvykle ho nikdo ani neotevře. (Proto to vláda píše skoro všude.) V daném případě však pozornost nutně vzbuzují nepříliš populární spolky, a možná ještě nepopulárnější veřejná ochránkyně práv, vůči které je averze napříč politickým spektrem. Vláda už mimochodem raději stáhla návrh zákona, kterým měly být rozšířeny její pravomoci o možnost podávat antidiskriminační žaloby a podněty Ústavnímu soudu na rušení zákonů nebo jejich částí. Když k tomu připočtete, že jej předkládal „populární“ ministr Dienstbier, je jasné, že nemohl projít.
Kromě toho, že předložený návrh rozšiřuje působnost ochránce (či správněji ochránkyně) o ochranu práv pracovníků unie a jejich rodinných příslušníků buď na jejich podnět anebo z vlastní iniciativy, ukládá též tomuto úřadu provádění průzkumů a analýz, zveřejňování nezávislých zpráv a předkládání doporučení k veškerým otázkám souvisejícím s omezeními a překážkami či diskriminací pracovníků unie a jejich rodinných příslušníků. Důvodová zpráva k návrhu rovnou počítá s tím, že na to najmou šest nových pracovníků.
Evropská unie zjevně počítá s tím, že jednoho dne bude většina lidí zaměstnána v nějakém úřadu a tam analyzovat a psát zprávy, které nikdo nečte. U nás bude tento úřad v Brně. Kromě toho budou existovat zaručeně neziskové, zato však dotované spolky na vyhledávání a řešení problémů všeho druhu. Ty budou všude. Nicméně to jsou hlouposti, které lze vyčítat evropské směrnici, nikoli zákonu, kde není skoro žádný manévrovací prostor k vylepšení. Na druhou stranu si nemyslím, že by na nás Komise vystartovala kvůli tomu, že paní Šabatová nemůže zkoumat, jak se daří Němcům a Belgičanům, kteří u nás pracují.
Ve skutečnosti k diskriminaci pracovníků v souvislosti s jejich volným pohybem dochází, a to přímo na základě evropské směrnice „o vysílání pracovníků“, která kombinací různých sociálních a pracovněprávních opatření vysílání pracovníků ve skutečnosti brání, a to ještě ne dost. Francouzský prezident Macron dokonce označil stávající praxi při vysílání pracovníků za zradu základních zásad EU a společně s Komisí chystá další utažení šroubu. Nelze se tak ubránit dojmu, že hlavní zásadou EU je, aby bohatí zůstali bohatí a chudým posílali dotace. V tomto světle jsou předložený návrh, a hlavně směrnice, ze které vychází, vlastně výsměch.