Autor: poslanci hnutí ANO
Datum předložení: 17. 1. 2024
Stanovisko vlády: Nesouhlas
Hodnocení EM: 20%
Největším příznivcem přímé demokracie zpravidla bývají opoziční strany. Mohou tak odmítat vládou prosazované nepopulární kroky, nebo jen vládě jednoduše vnucovat vlastní agendu. Pokud se opozice po volbách ujme moci, její vztah k referendu zpravidla značně ochladne. Ne že by ho rovnou odmítla, klidně ho i předloží, chleba se však začne lámat na tom, o čem by referendum být mohlo, o čem možná a o čem rozhodně nikdy. A pak jsou tu ještě otázky, kolik lidí by mohlo svou peticí referendum vyvolat a kolik jich musí přijít, aby výsledek platil.
Řekněme si rovnou, že najít v těchto debatách ústavní shodu ve Sněmovně i v Senátu je zhola nemožné a proto žádná referenda nemáme a mít ani nebudeme. To však neznamená, že návrhy zákonů o referendu nejsou zas a znovu předkládány. Vzpomeňme například na zákon, který v roce 2015 předložila Sobotkova vláda. Podmínkou vypsání referenda měla být petice alespoň čtvrt milionu občanů a rozhodovat se sice mělo o zásadních otázkách vnitřní i zahraniční politiky, ale nikoli třeba o daních, volebním systému, mezinárodních smlouvách nebo odmítání migrantů.
Když už mluvíme o referendech, nesmíme opomenout jejich obsesivního vyznavače Tomia Okamuru, který už založil dvě hnutí s přímou demokracií v názvu. Jako Svoboda a přímá demokracie podává opakovaně návrhy ústavního zákona o obecném referendum bez limitů. Návrh podle jeho vlastního komentáře umožňuje občanům hlasovat o všem, co neodporuje naší ústavě, včetně možnosti hlasovat o vystoupení z EU nebo o odvolávání politiků. To druhé by ústavě odporovalo, ale to je vedlejší, protože Okamurovy návrhy nebere vážně nejspíš ani Okamura.
Ať už je Okamura jakýkoli, alespoň u něj najisto víme, co bude o referendu říkat příští týden, což se rozhodně nedá říci o Andreji Babišovi. Není to příliš dávno, co jako předseda vlády Okamurův návrh okomentoval tak, že ANO sice referendum chce, ale nemělo by rozhodovat o zahraničních závazcích či daních. Vyvolat referendum by podle tehdejšího Babišova názoru mělo mít možnost deset procent oprávněných voličů, tedy zhruba 800 tisíc obyvatel. „A rozhodnout musí většina oprávněných voličů.“
To bylo včera, a jak už jsme si u předsedy nejsilnější opoziční strany zvykli, dnes je všechno nebo skoro všechno jinak. Hnutí ANO předkládá návrh ústavního zákona o referendu, týkající se z větší části evropských a tedy zahraničně politických témat. Koneckonců je před evropskými volbami a je třeba se vymezit, i kdyby třeba jen proti čertu, kterého sám namaluji na zeď. Rozpolcenost vládní koalice v evropských otázkách k tomu dává slušný prostor. Tak trochu paradoxem je, že hnutí, mající ano přímo v názvu, formuluje otázky tak, aby na ně byla „správná“ odpověď ne.
Pojďme se na návrh podívat blíže. Jak už bylo naznačeno, nejedná se o návrh na uzákonění obecného referenda. ANO chce jednorázové referendum, a to hned o čtyřech otázkách. Lid by měl rozhodnout o nahrazení peněžní jednotky koruny české peněžní jednotkou euro, o korespondenčním hlasování ve volbách, o zrušení práva veta v Evropské unii a o přerozdělování migrantů v Evropské unii. Správná odpověď je vždycky NE, to už ANO voličům vysvětlí. Úplně postačí, když k se referendu dostaví alespoň jeden z nich, žádné kvorum účasti pro platnost referenda navrhováno není.
V návrhu rovněž absentuje určení doby závaznosti rozhodnutí přijatého v referendu, což je dobré k tomu, aby bylo zřejmé, jak a kdy je možné rozhodnutí z referenda změnit. Namísto toho se pouze dočteme, že výsledek referenda je závazný pro státní orgány. Znamená to navždy? Co když se státní orgány rozhodnou po pěti letech referendum o stejné otázce zopakovat? Poruší tím zákon? Těžko říci, naštěstí víme, že žádné referendum nebude. Ono taky hlasovat o tolika věcech najednou by byl pořádný zmatek nehledě na to, že u některých otázek ani není zřejmé, co vlastně znamenají.
Krom nejasných formulací si předkladatelé příliš nelámou hlavu ani s tím, že výsledek referenda může vést k porušení našich mezinárodních závazků. K této věci nejprve obecně. Řadě, řekněme euroskepticky laděných voličů, uniká fakt, že závazky členských zemí EU nelze libovolně přijímat a odvolávat podle toho, kdo je v dané zemi zrovna u kormidla. Když se například premiér Babiš za Českou republiku přihlásí ke Green Dealu, nemůže pak premiér Fiala přijet do Bruselu a tam souhlas odvolat. Každá země může z EU vystoupit, nikoli rušit jednou dohodnuté věci.
Tato námitka samozřejmě směřuje k migračnímu paktu a přijetí eura, i když zde je situace přece jen komplikovanější. Při vstupu do EU jsme se sice zavázali euro přijmout, avšak neřekli jsme kdy a nikdo nás to nemůže donutit udělat, pokud nebudeme chtít. Celkem vzato u nás většina stran vstupu do eurozóny nefandí a rušení práva veta, krom jednoho pomýleného výroku prezidenta, nepodporuje snad vůbec nikdo. Cílem návrhu evidentně není něčemu zabránit, ale spíš okolo těchto témat spustit kampaň do evropských voleb, což není zase tak špatný nápad.
Foto: Pixabay
Zdroj: Redakce EM
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
