Moderování si mnozí redaktoři pletou s mistrovstvím světa ve skoku do řeči

Recenze novely zákona o rozhlasových a televizních poplatcích a novely zákona o České televizi

Autor: Zdeněk Ondráček (KSČM)

Datum předložení: 1. 10. 2020

Stanovisko vlády: nesouhlas

Hodnocení EM: 10%

Kdo chce České televizi opravdu zatopit, musí to vzít přes její financování. Plýtvání, nehospodárné nakládání s prostředky a neprůhledné finanční toky, kdo jen trochu chce, vidí je všude, tak proč ne v České televizi, hospodařící s rozpočtem ve výši šesti a půl miliardy. V takovém balíku se vždycky něco najde. Komu by to náhodou nestačilo, ať se podívá na nehorázné odměny generálního ředitele.

V Radě České televize si na hospodaření České televize momentálně svítí Jana Lipovská, zvolená údajně za Českou biskupskou konferenci, ve skutečnosti za Janu Bobošíkovou, jejíž starostlivost o hospodaření České televize je známa dlouhou dobu. Kontrola hospodaření ovšem nemusí stačit, a proto je zde komunistický poslanec Ondráček, zvaný též policejní mlátička. S Českou (tehdy ještě Československou) televizí má bohaté zkušenosti už z roku 1989, kdy v ní jako nadšený příslušník Pohotovostního pluku SNB sděloval veřejnosti své dojmy z mlácení nudících se studentů.  Vzhledem k tomu, že od té doby Česká televize vysílá tenhle klenot skoro každý listopad, je docela možné, že s ní má Ondráček nevyřízené účty.

Návrh zákona, který tenhle čtyřnásobný doktor všech možných věd předkládá, by tomu rozhodně nasvědčoval. Novelou zákona o rozhlasových a televizních poplatcích chce umožnit domácnosti vyvázat se z povinnosti platit vysílací poplatek za rozhlasové nebo televizní vysílání. K pardonu úplně postačí, kdyžvšichni její členové úředně ověřeným písemným čestným prohlášením zaslaným provozovateli vysílání prohlásí, že rozhlasové nebo televizní vysílání nesledují. Dalším cílem návrhu je umožnit prostřednictvím novely zákona o České televizi Radě České televize rozhodovat o stížnostech směřujících na jiné zaměstnance České televize než jen na jejího generálního ředitele.

Televizní koncesionářský poplatek se naposledy zvyšoval ze 120 na současných 135 korun v lednu 2008. Od té doby je stejný, díky inflaci se fakticky snižuje. Přijetí návrhu by příjmy České televize (a přiznejme si, že o tu jde především) dále výrazně snížilo, o což tu kráčí.

Učinit takové prohlášení může každý, aniž by to to šlo reálně zkontrolovat. Jedna věc ale na návrhu tak převzdělaného člověka, jakým bezesporu Ondráček musí být, na první pohled zarazí. Členové domácnosti, kteří nechtějí platit Českou televizi, respektive rozhlas, mají totiž prohlásit, že sice mají doma televizi či rádio, ale vysílání, rozuměj vůbec žádné, nesledují. K čemu jim pak takové přístroje slouží, snad ví jen poslanec Ondráček.

Druhá část návrhu má rozšířit kompetence Rady České televize tak, aby se mohla zabývat stížnostmi diváků na Jakuba Železného. Ten v novele sice uveden není, ale nepochybně jde o reakci na jeho dopis Radě, ve kterém ji poučoval, čím se smí zabývat, přičemž sám sebe z takového jednání vyloučil. Není asi sporu o tom, že Jakub Železný je zbytečně arogantní, měnit ale kvůli tomu zákon je zbytečné a hlavně nesystémové. V rámci ochrany nezávislosti totiž Rada může odvolat ředitele a nikoli jednotlivé redaktory, jak by si mnozí jistě přáli.  Tím se dostáváme k tomu, zda k podobným návrhům, jako je ten Ondráčkův, nedávají někteří redaktoři a samotné pořady až příliš snadnou záminku.

Podle Kodexu České televize by zpravodajské a publicistické pořady měly nabízet kritickou reflexi reality, jít do hloubky věcí a zjišťovat pravé příčiny jevů. Skutečnost je mnohem fádnější či přímo opačná. Moderování si mnozí redaktoři pletou s mistrovstvím světa ve skoku do řeči, pravé příčiny jevů pak se stádním narativem mediálního mainstreamu. A pokud budeme brát vážně tvrzení Kodexu, že si redaktoři mají počínat tak, „aby divák nemohl rozpoznat, jaký mají na věc jí na věc, o níž informují, názor“, nezbývá než konstatovat, že nás má Česká televize za ducha prosté naivky. Komu by snad z vysílání publicistických pořadů nebylo jasné, kdo kam tíhne, stačí kouknout na Facebook nebo Twitter.

Vedení veřejnosprávní BBC svým redaktorům důrazně zakazuje na sociálních sítích, bez ohledu na to, zda se jedná o soukromé nebo veřejné profily, zveřejňovat politické nebo společenské názory. V České televizi sociální sítě slouží nejen jako platforma pro vyjadřování vlastních názorů, ale též jako místo, kde si to redaktoři vyřídí s každým, komu se něco nelíbí. Díky lidem jako je poslanec Ondráček je pak těžké vést o kvalitě České televize jakoukoli diskusi, neboť vás hned hodí do stejného pytle s těmi, kteří jí chtějí zlikvidovat. A to je škoda. Pokud návrh přece jen nějaké body zaslouží, pak za to, že si poslanci při jeho zamítnutí znovu procvičí, třeba i se skřípěním zubů, obhajobu veřejnoprávních médií. Pořád mají smysl.

Foto: pixabay.com