Skoro osmdesát procent lidí v ČR vlastní nemovitost. Víte jak na její zdanění?

Pokud jste v loňském roce koupili nemovitost, musíte do konce ledna podat daňové přiznání z nemovitých věcí. Zaplatit stačí až v květnu.

Výhodou daně z nemovitých věcí je v tom, že jak jednou daň podáte, nemusíte se tím už zaobírat. V květnu vám pak každý rok přijde do schránky složenka a vy daň zaplatíte. 

„Přiznání k dani z nemovitých věcí se podává do 31.1. a platba daně je stanovena na 31.5. kalendářního roku s tím, že v případě daně vyšší než 5000,- Kč je možnost placení daně rozdělit do dvou splátek, a to do 31.5 a do 30.11. Odlišně upravený termín pro placení daně mají poplatníci provozujících zemědělskou výrobu a chov ryb, kteří mají termín posunutý do 31.8. a 30.11.,“ upřesňuje Michal Jelínek, partner V4 Group.

Podle zákona o dani z nemovité věci jsou předmětem daně pozemky, stavby a jednotky s výjimkou těch, které jsou od daně osvobozeny, případně jsou z daně zcela vyloučeny.

Poplatníkem daně je vlastník nemovité věci, případně nájemce či pachtýř v případě některých pronajatých či propachtovaných pozemků nebo staveb a jednotek.

V České republice vede vlastnictví nemovitosti

V České republice převažuje vlastnictví nemovitých věcí nad nájmem nemovitých věcí. Přesto výnos z daně z nemovitých věcí tvoří v České republice něco málo přes 1 % z celkového výnosu všech daní, což v absolutní hodnotě představuje něco kolem 10 mld. Kč.

„Rozhodně neplatí, že kdo vlastní nemovitost několik let, platí každý rok stejně vysokou daň z nemovitých věcí. Důležitý pro výpočet konečné částky je totiž koeficient, který stanovují zastupitelé jednotlivých obcí. Daň z nemovitých věcí je jedinou z daní, jejíž výnos je v celém rozsahu příjmem obce, na jejímž katastrálním území se nemovitá věc nachází,“ uvádí Michal Jelínek.

Podíl z výnosu daně z nemovitých věcí se od roku 2006 zvyšuje, kdy v roce 2006 činil čistý výnos 5,017 mld. Kč, zatímco v roce 2019 činil už 10,935 mld. Kč a v roce 2020 činil 11,58 mld. Důvodem postupného zvyšování výnosu z této daně byla jednak změna sazeb a jednak také zvýšení místních koeficientů.

V porovnání se zeměmi Evropské unie je podíl výnosu daně z nemovitých věcí na celkových daňových výnosech (včetně SP a ZP) jeden z nejnižších. V roce 2019 činil 0,5 %, zatímco v EU tento podíl činil 3 %.

„Zvýšení příjmů z daně z nemovitých věcí nemusí být nutně otázkou další změny zákona o dani z nemovitých věcí, neboť by postačovalo využívání pravomocí obcí při stanovení tzv. koeficientů. Bylo vypočteno, že v případě využití možnosti obcí změnit koeficient na maximální možnou výši, mohlo by dojít k navýšení daně z nemovitých věcí na 43,635 mld. Kč, což by představovalo 4,6 % na celkových daňových výnosech,“ vysvětluje Jelínek z V4 Group.

Nejvyšší výnos z daně z nemovitosti mají ve Francii

V porovnání se státy EU by pak podíl daně z nemovitých věcí na celkových daňových výnosech činil 2,4 %, čímž by se Česká republika alespoň přiblížila unijnímu průměru (3 %).

Pro srovnání je nutno uvést, že stávající výnos z daně z nemovitých věcí, tedy kolem 0,5 % na celkových daňových výnosech (včetně SP a ZP) je srovnatelný s výnosy v Estonsku (0,6 %) nebo v Rakousku (0,4 %). Nižší zdanění má jen Lucembursko (0,2 %) a Malta (0,0 %). Naproti tomu v Německu činí výnos 1,0 %, na Slovensku a v Maďarsku 1,2 %, v Polsku 3,1 %. Z ostatních evropských států patří k zemím s nejvyšším podílem daně z nemovitých věcí na daňových výnosech např. Francie (6,6 %) či Řecko (6,2 %). 

„Tyto hodnoty jsou samozřejmě ovlivněny částečně i tím, že v České republice je vysoké zdanění mezd, proto také podíl daně z nemovitých věcí na celkových daňových výnosech je nižší než podíl daně z nemovitých věcí v porovnání jen s výnosy z daní,“ vysvětluje Michal Jelínek a dodává, že je pochopitelné, že v době, kdy stát hospodaří s tak vysokým schodkem státního rozpočtu, bude hledat možnosti zvýšení příjmové části státního rozpočtu a logicky se nabízí možnost zvýšení daně z nemovitých věcí. 

Pokud by stát nechtěl měnit samotný zákon, postačilo by vyšší zainteresování samotných obcí prostřednictvím zvýšení koeficientů, a to právě s ohledem na to, že výnos daně z nemovitých věcí je příjem obecních rozpočtů.

Samotné obce mají možnost ovlivnit výši daně prostřednictvím koeficientů. Jedná se o koeficient, který je daný obcí dle počtu jejich obyvatel, další koeficient stanovený na hodnotu 1,5 a tzv. místní koeficient, který může obec stanovit v rozsahu 1,1 až 5.

Je zjištěno, že například v roce 2019 z celkového počtu 6258 obcí stanovilo nebo upravilo alespoň jeden koeficient pouze 1988 obcí, tedy 31,8 %. Žádný koeficient nezavedlo 4270 obcí.

„V případě změny zákona o dani z nemovitých věcí by se pak nabízela spíše možnost vyšší daňovou sazbou zatížit tzv. investiční nemovitosti, tak jak je tomu např. ve Finsku, Francii, Bulharsku, či Rakousku,“ uzavírá Jelínek. 

Foto: Pixabay

Zdroj: V4 Group