Růst cen komentuje kdekdo a není divu. Ceny v lednu stouply v průměru o 6 %, což je hodně a lví podíl na tom mají ceny potravin. Inflace se tedy přímo dotýká každodenních potřeb všech a ze statistik jsou patrné i jasné reakce: lidé snižují spotřebu, nakupují méně, také se uzavírá méně hypotečních smluv, roste zájem o nájemní bydlení a podobných signálů je víc. Jedním slovem – životní úroveň klesá.
Stokrát bylo řečeno, že boj s inflací je především záležitostí centrální banky a stokrát bylo dodáno, že i stát svou fiskální politikou může – a měl by – ke zkrocení inflace přispět. Abychom tomu lépe rozuměli: jedním z významných důvodů pro růst cen zboží jsou zvýšené ceny energií. Zemní plyn dovážíme, elektřinu sice vyrábíme, ale většinou v akciové společnosti, kde má stát pouze 70 %. Ostatními akcionáři jsou soukromé (většinou zahraniční) subjekty a ty od své akciové společnosti (ČEZu) požadují, aby prodávala za maximální možnou cenu … nu a ta je na světových trzích vysoká, protože musejí běžet i plynové elektrárny a ty konzumují drahý plyn z dovozu. Elektřinu nelze moc skladovat, spotřeba tedy probíhá ihned po výrobě, ale obchod s elektřinou má jiný časový horizont: prodává se elektřina, která teprve bude vyrobena a když stoupne poptávka, vzroste i cena. Takže vyrábíme sice elektřinu za stále stejné náklady, ale cena se v tomto obchodním řetězci násobně zvyšuje. S plynem se obchoduje podobně a panika na světovém trhu způsobila v určité části loňského roku skutečně raketový růst cen. Za tyto ceny se energie nakoupily a pochopitelně se za tyto ceny teď prodávají. Na světových trzích sice energie zlevňují, ale domácnosti a firmy platí loňskou rekordní cenu – pokud loni uzavírali smlouvy s dodavateli.
Zboží, které je na energie náročné (od cukrovarů až po cementárny, ocelárny, sklárny a další), se tím prodražuje automaticky. Celý vývoj inspiruje zaměstnance, aby žádali vyšší mzdy, a protože o lidi je stále nouze, firmy zvyšují platy svých zaměstnanců, a to je další náklad a další důvod ke zvýšení cen.
K tomu se přidává jistý druh spekulace – prodejci navyšují ceny i tam, kde je k tomu náklady nenutí, ale kde cítí příležitost víc vydělat. Uvažují tak výrobci i obchodníci, a právě tady vstupuje do hry centrální banka a stát.
Centrální banka (ČNB) zvyšuje své úrokové sazby, což prakticky znamená, že nabízí bankám vyšší úrok z peněz, které si u ní uloží. Naše úspory tak primárně putují z našich bank do ČNB (za aktuálních 7 % ročně) a každá banka pak zvažuje: má poskytovat úvěry firmám, nebo má peníze uložit v ČNB? Pokud je firma solidní, úvěr od banky získá, ale musí zaplatit vyšší úrok, než by banka dostala bez rizika v ČNB. Když rostou ceny úvěrů, firmy o ně mají pochopitelně menší zájem. Méně investují a šetří. Množství peněz v ekonomice klesá a snižuje se tak koupěschopná poptávka.
Tady je důležité si říci, že inflace (oněch 6 % růstu cen za leden a 15,8 % za celý rok 2022) je Českým statistickým úřadem zjišťována ze skutečně prodávaného zboží. Teprve když si koupíte kilo rajčat za 70 korun, ovlivní to konečný údaj o inflaci. Jinými slovy – když budeme nakupovat méně, když se budeme hromadně vyhýbat předraženému a zbytnému zboží, inflace klesne velmi rychle, protože klesnou ceny všeho zboží, které se tak vlastně stane „neprodejným“. Když tedy dnes rostou například ceny zeleniny – okurek, rajčat, paprik a všeho dalšího – bylo by velmi užitečné, kdyby spotřebitelé nákupy předražených položek hromadně omezili. U zeleniny je to dobře vidět, protože rychle podléhá zkáze. Ceny by šly dolů během pár týdnů a my bychom si v této době mohli oblíbit třeba kysané zelí. Je z loňska, moc drahé zatím není a zdravotně je možná daleko lepší, než skleníková rajčata či okurky, které dozrávají všelijak a svou typickou chuť mnohdy ani nemají.
Zatímco spotřebitel by kysaným zelím mohl ovlivnit ceny (například potravin) velmi rychle, centrální banka s vysokými úrokovými sazbami a zpevněným kurzem koruny působí velmi pomalu. Tento nástroj připomíná kormidlo zaoceánského parníku: otočíte, ale ještě dlouho se nic neděje, loď stále pluje rovně. Zahýbat začne až za chvíli a teprve pak zjistíte, zda jste krmidlem otočili dostatečně, zda jste to nepřehnali nebo naopak nepodcenili. V případě úrokových sazeb jsou to dlouhé měsíce, říká se i déle než rok. Když potom loď začne zahýbat (inflace začne klesat), musíte zas pomalu kormidlo vrátit, abyste se nezačali točit do kolečka (abyste ekonomiku úplně neudusili).
Podobný nástroj má v ruce i vláda, která do státního rozpočtu bere peníze firmám a občanům (vybírá daně) a vrací je formou důchodů, financováním nemocnic, škol, policie, armády a dalšími veřejnými službami. Může samozřejmě výdaje omezovat a tím rovněž snižovat množství peněz v ekonomice.
Celkově se dá říci, že čím úspornější by byla vláda (státní rozpočet), tím mírnější by mohla být centrální banka (s úrokovými sazbami) a naopak. Obojí je však velmi bolestivé – odebírání peněz z ekonomiky, jejich zdražování, to je vlastně vynucování úspor: firmy a lidé musí některé nákupy zrušit, protože na ně prostě nemají. Daleko snesitelnější by bylo, kdyby se iniciativy chopil sám spotřebitel a sám se rozhodl, které nákupy omezí. Takový vývoj je bohužel jen velmi hypotetický a špatně se to vysvětluje člověku, kterého už rostoucí ceny k omezování donutily. Nevím, jestli mu pomůže vědomí, že tím pomáhá celé ekonomice, ale mě to přece jen těší … a kysané zelí mi chutná, dokonce jen tak, jak je: na talíř přímo z pytlíku.
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Švehla