Život je příliš krátký na to, aby se člověk hnal jen za obchodem

Rozhovor s Martinem Smržem, ředitelem Junior Achievement o.p.s.
Jak sám říká, byl jedním z posledních emigrantů. Odešel na jaře v roce 1989. Do Spojených států, které ho uchvátily. Nastoupil tam na vysokou školu studovat marketing, o americkém školství tvrdí, že lépe než u nás připravuje studenty na prezentování jejich názorů. Po návratu do vlasti zakládal u nás první placenou televizi nebo měření sledovanosti televize. Dnes se věnuje vzdělávání a pomoci českým studentům. Jedním z principů prý je učit mládež, že pokud podnikám nebo pracuji v určité společnosti, měl bych jí i něco vrátit nad rámec placení daní.
Vystudoval jste College of Marin v USA. Jak jste se na studia do USA dostal a co vám tato zkušenost dala do života?
To je relativně jednoduchá historka, ale zároveň i trochu úsměvná. Jde o to, z jakého úhlu pohledu se na ni člověk dívá. Do USA jsem se dostal jako emigrant. Pravděpodobně jsem byl jedním z posledních „uprchlíků“ z Československa, protože jsme odešli na jaře 1989 s tím, že se nehodláme vracet. Nějak mi nepřipadalo možné, že by se v tehdejší ČSSR mělo cokoli v nejbližší době změnit. No a vidíte, nemohl jsem být víc vzdálen od pravdy. Za necelých šest měsíců bylo doma vše jinak. Ale mě už opojila Amerika a rozhodl jsem se tam dál zůstat a studovat. Myslím, že život v USA byla škola života sama o sobě. Pravda, v té době informace ještě nebyly tak dostupné, jako je tomu teď v éře internetu, a školní knihy a skripta obsahovaly esenci ekonomie a marketingu, přesto si stále myslím, že škola života mi dala snad i víc než studia. I v životě je vše řízeno vaším přístupem, otevřeností novým myšlenkám a flexibilitou. To speciálně platí v oboru, jako je marketing.
Je vzdělávání v USA a v Evropě či v České republice hodně odlišné? A to nejen v systému vzdělávání, ale také v přístupu studentů?
Největší rozdíl vidím v tom, jak se student prezentuje. Na školách, s kterými jsem se seznámil já, byla vždy na prvním místě prezentace názorů a myšlenek k danému tématu, a až na druhém fakta. Samozřejmě fakta nemohla být kompletně špatná, ale nemusela být stoprocentní, pokud byla zajímavá prezentace. Je to samozřejmě velké zjednodušení, ale to je pocit, který ve mně zůstal. Osobně si myslím, že české střední školy naplní žáky více informacemi než školy v USA. Český středoškolák má pravděpodobně víc informací a větší rozhled než ten americký, ale ten americký je víc schopen své názory formulovat a prezentovat. U vysokých škol už bude situace vyrovnaná, co se množství informací týká, ale prezentace zase bude u amerických vysokoškoláků o něco lepší.
Prošel jste mnohými firmami na různých stupních managementu. Byl jste také ředitelem první placené televize MultiChoice/Filmnet. Jak na to období vzpomínáte?
Asi nebude velkým překvapením, že velmi pozitivně. To byla neuvěřitelná doba a snad nejen proto, že jsme byli mladí. Tehdy se věci vlastně tvořily, vymýšlely, zkoušely a uváděly v život a byly to kolikrát věci, které tu do té doby nebyly ukotvené. Z toho samozřejmě vyplývá, že se udělala spousta chyb, ale hodně věcí se podařilo a ten intelektuální kvas, který pociťujete při práci v týmu s lidmi, s kterými děláte na jednom projektu, ten byl ohromně pozitivní a uspokojující. Po placené televizi jsem měl tu čest zavádět v České republice elektronické měření sledovanosti televize, tzv. peoplemetry. To představovalo další sadu překážek a nástrah, ale když se na tuto etapu zpětně dívám, jsem za ni rád, protože jsem se setkal se spoustou skvělých odborníků a lidí, kteří mě velmi obohatili. Mým motorem je totiž změna – hrozně rád zkouším nové věci, rád věci tvořím a poznávám. Tak to bylo tehdy a i dnes je to v podstatě stále to, co mě motivuje k dalším aktivitám.
Delší dobu jste strávil také na ostrově Madeira. Proč zrovna Madeira? Jaká to pro vás byla životní zkušenost?
To je v podstatě další projev mé obliby ve změnách. Tentokrát to byla chuť poznat jinou kulturu, nejen na čtrnáct dní, jako když člověk vyrazí na dovolenou, ale pěkně do hloubky, minimálně na rok. Nakonec z toho byly roky dva a byly to roky, které jsme si já i rodina výtečně užili. Objevili jsme, proč se Madeiře říká Perla Atlantiku. Důvod je jednoduchý – je opravdu nádherná, čistý oceán, čistý vzduch, milí lidé, bezpečí, mírné podnebí bez teplotních výkyvů a v neposlední řadě krásné horské terény, kde můžete vystoupat pěšky za tři hodiny z nulové nadmořské výšky do výšky osmnáct set metrů nad mořem, což je o dvě stě metrů víc než Sněžka. A proč Madeira? Výběr, za který se možná i trochu stydím, protože mě na Madeiru hrozně dlouho zvala sestřenice, která tam žije. Já ale dlouho „ohrnoval nos“ bez toho, abych si o Madeiře cokoli zjistil. Cestovali jsme křížem krážem po zeměkouli – Japonsko, Malajsie, Maledivy, Mauricius a tak dále. A Madeira se nám stále nedostávala do plánů. Až jednou to vyšlo a byla to láska na první pohled, po devíti měsících poznávání jsme se stěhovali. Teď jsme sice zpět, ale v našich srdcích Madeira stále je a věřím, že se tam alespoň jednou za rok budeme vracet.
Zabýváte se také golfem. Co pro vás znamená sport? Co vám dává do podnikatelského života?
Golf je další velká láska, i když teď už jen jako zábava. V minulosti jsme v Česku měli zastoupení produktů Jack Nicklaus, ale bohužel tento byznys jsme museli zavřít, neboť doba na konci první dekády nového století nám v tomto podnikání moc nenahrávala. Každopádně golf je stále můj souputník jako aktivita. Je to skvělá příležitost na odreagování od ostatních stresů, potkání se s přáteli. No řekněte, kdy se vám podaří být s přáteli čtyři pět hodin v jednom kuse a ve velmi pěkném prostředí? Já jsem takový městský typ, mám rád centrum Prahy a golf představuje společně s turistikou, kterou mám v genech po rodičích, můj styk s přírodou. Zároveň jsem někde četl, že golf jsou takové „kuličky pro dospělé“, a myslím, že na tom něco je. Je to parádní skloubení pohybu a přátelské soutěživosti v krásném prostředí a hladí na duši toho kluka uvnitř.
Zabýváte se také únikovými hrami. Jak to může pomoci při vytváření týmu ve firmě?
Únikové hry jsou aktivita, kterou děláme jak v Česku, tak stále na Madeiře. Tyto hry jsou v první řadě zábava, ale zároveň gamifikační prvky jednoznačně patří do byznysu. Život je příliš krátký na to, aby se člověk hnal jen za obchodními cíli v organizaci. Je potřeba to, co děláme osm deset hodin denně, nějak zpestřit, a to je právě úkol gamifikace. Pokud se ztotožníme s těmito myšlenkami – Zábava a Gamifikace – únikové hry jsou pro toto spojení ideální. Úniková hra v podstatě testuje a vylepšuje všech šest základních principů fungujícího týmu. Trénuje komunikaci v týmu, naučí tým sdílet cíl, řešit konflikty uvnitř týmu a posiluje vnitřní odpovědnost a důvěru v týmu.
Od ledna 2018 jste ředitelem JA Czech. Jak byste popsal tuto organizaci?
Má angažovanost v obecně prospěšné společnosti Junior Achievement je otázkou srdce a pocitu, že člověk by měl společnosti i něco vracet. Což je zároveň i jeden z principů Junior Achievement, která má ve svém poslání tři základní principy. Těmi jsou Finanční gramotnost, Příprava na zaměstnání a Rozvoj podnikavosti. Vše je zaměřeno na mládež a programy máme od mateřských škol až po univerzity. Jedním z principů je učit mládež, že pokud podnikám nebo pracuji v určité společnosti, měl bych jí i něco vrátit nad rámec placení daní. Měl bych být aktivním občanem, protože pouze na principu aktivního občanství lze dlouhodobě budovat stabilní společnost. Ale zpět k Junior Achievement. Je to nejstarší a nejrozsáhlejší vzdělávací nezisková organizace na světě. Vznikla v roce 1919 v USA, dnes působí ve více než sto dvaceti zemích světa. Do jejích programů se každoročně zapojí na deset milionů dětí a studentů ve věku od šesti do dvaadvaceti let. Má tak zajímavé poslání – v Česku byla v roce 1992 založena Tomášem J. Baťou. Jejími programy prošlo za těch dvacet šest let více než tři sta tisíc dětí.
Čemu konkrétně se ty děti učí, mohl byste přiblížit některé ze vzdělávacích aktivit?
Největší aktivitou Junior Achievement je celoroční program pro střední školy JA Studentská Firma, kdy si studenti na deset měsíců založí pod křídly školy svou vlastní firmu a reálně podnikají. Jsou pak hodnoceni za Podnikatelský nápad, za Výroční zprávu své firmy, za Etiku v podnikání a v dalších kategoriích jako např. WebShop nebo Podnikání v sociální oblasti. Na konci každého školního roku je pak velké finále v OC Harfa v Praze a vítězná firma má čest reprezentovat naši zemi v evropském finále. Nad celou soutěží má patronát americký velvyslanec v ČR, v jehož rezidenci pak dochází k slavnostnímu předávání cen. Celý projekt je realizován na základě spolupráce s firmami. K nejvýznamnějším partnerům patří firmy Baťa, Citi, AT&T, Raiffeisen Bank, SAP, Hewlett-Packard, MetLife, National Nederlanden, Re/Max, MUFG, Barum či Monsanto.
Jaký je podle vás dnešní vzdělávací systém v Česku? A kdybyste mohl být ministrem školství, co byste udělal pro zlepšení vzdělávání u nás?
Musím otevřeně říct, že přicházím z byznysového prostředí, a protože mám děti, které jsou ve vzdělávacím systému, český systém můžu posuzovat pouze jako rodič. A to, myslím, na fundované hodnocení nestačí. Mohu zopakovat to, co jsem říkal na začátku – bylo by dobré učit děti víc týmové spolupráci a prezentování jejich myšlenek anebo myšlenek kolektivu, týmu. To je to, co budou v životě potřebovat, ať už jako zaměstnanci, nebo jako podnikatelé. Zaměstnavatel reálně potřebuje motivované, spolehlivé, flexibilní, stále se učící, pozitivní a samostatně uvažující a problémy řešící zaměstnance. Podnikatel musí mít sám velmi podobné charakteristiky, plus se musí umět vypořádat s rizikem. Z toho vyplývá, že ideálem je, aby školy měly výuku přizpůsobenu těmto požadavkům. JA Program Studentská firma roku například rozvíjí tyto vlastnosti, protože pokud studenti v JA firmě nebudou motivovaní, jejich firma nepřežije. Pokud se nebudou moci jeden na druhého spolehnout, rozhádají se a jejich firmu to poškodí. Pokud nebudou flexibilní a stále se učící, narazí na nepřekonatelné překážky a jejich firma opět nepřežije. No, a pokud si neudrží pozitivní přístup a nebudou schopni operativně řešit problémy, opět jejich podnikání nemá šanci přežít. Jsou to základy a dostat tyto základy do dětí je to, co si celá naše společnost musí přát, protože tyto děti jsou naše budoucnost.
Děkuji za rozhovor.