Rozhovor s Martinem Švehlou, ekonomem, profesorem a bývalým tiskovým mluvčím ČNB
V dětství hrál v několika filmech. Přesto u něho zvítězila ekonomika a komunikace. Mnoho let působil jako tiskový mluvčí ČNB. Jak se dívá zpětně na rozdělení Československa a jak vnímá současné trendy sdílené ekonomiky a ekonomických změn?
Váš otec byl dramaturgem, vy sám jste byl dětským hercem v několika filmech i v Národním divadle. Proč jste se poté rozhodl studovat VŠE?
Z velmi jednoduchého důvodu: tatínek absolvoval před válkou obchodní akademii, a to se mi nesmírně líbilo. Víte – akademie, to znělo daleko vznešeněji než střední všeobecně vzdělávací škola nebo střední průmyslová škola, kam šli všichni. Záhy jsem ovšem zjistil, že obchodní akademie také přejmenovali, a to na střední ekonomické školy, tak jsem šel na tu do Vršovic. Po maturitě chtěla maminka, abych šel na práva, ale s tatínkem jsme to uhráli na Vysokou školu ekonomickou. Zvolil jsem si obor výpočetní techniky. Tomu nikdo moc nerozuměl, a to mě tedy lákalo nejvíc.
V Československé televizi jste působil několik let. Do televize jste se nakonec vrátil a dlouhou dobu v ní působil jako redaktor. Jak vidíte dnešní Českou televizi?
Vy řeknete „několik let“, ale ono to bylo celých 15 let v Československé televizi a pak ještě asi pět let v České televizi. Jako dětský herec jsem tam vlastně poprvé přišel už ve dvanácti letech, tak to zkuste spočítat. Já to raději nesčítám, ale faktem je, že mi televize přirostla k srdci. Dobrých čtyřicet let jsem byl také pravidelným divákem. Nebyl den, abych si ji nezapnul. Teď už jsem trochu polevil, na světě jsou i jiné radosti a televizní styl se proměnil – myslím styl vysílání i styl sledování. Žijeme jinak a televize na to reagují. Všechny, i když každá trochu jinak. Na veřejnou Českou televizi jsou samozřejmě kladeny zvýšené nároky, měla by být vynalézavá, poutavá, objevující a inspirativní. Napsal jsem o tom koneckonců román. Vychází v těchto dnech a tam jsem trochu zkusil naznačit, v čem je problém. Ta kniha se jmenuje „Mafie v České televizi“.
To vypadá na ostrou kritiku poměrů ve veřejnoprávní stanici. Odkrýváte tam nějaké zlořády?
V žádném případě. Ten název nevystihuje podstatu příběhu. Zkusil jsem napsat takovou sci-fi, nebo spíš socio-fi (ne science fiction, ale jakousi social fiction) o tom, co by se stalo, kdyby se nějaký bohatý člověk rozhodl Českou televizi zprivatizovat. Použil jsem zcela reálné kulisy pro zcela vymyšlený příběh v naději, že čtenář pochopí prostou věc: takový příběh se může stát, ale čím kvalitnější vysílání bude veřejná televize nabízet, čím víc bude diváky bavit, tím menší toto riziko bude.
Myslíte si opravdu, že veřejná televize má být hlavně zábavná?
Myslím si, že nás má bavit, to ale neznamená jenom legraci. Člověka přece baví spousta velmi vážných a důležitých věcí. Pořady musejí být takové, aby je divák vyhledával, aby se na ně těšil, prostě aby ho bavilo je sledovat, aby měl důvod si je naladit a posedět u nich.
Byl jste dlouhou dobu tiskovým mluvčím České národní banky. Také v době rozdělení Československa na dva státy. Jak tuto dobu vnímáte s odstupem času?
Jako Čechoslovák jsem to nesl trochu těžce. Z žádného racionálního hlediska mi nedávalo rozdělení Československa smysl. Bylo to politické rozhodnutí a bylo podle mého názoru nutné a správné. Navíc bylo provedeno velmi odborně, kultivovaně a s minimálními náklady, alespoň si to myslím. Profesionálně, jako mluvčí ČNB, jsem to považoval za jeden z nejtěžších úkolů. Konkrétně šlo o to, přesvědčit veřejnost, aby při rozdělování měny co nejvíc hotovosti bylo uloženo na účty do bank, posláno poštovní poukázkou, prostě aby se lidé ke dni měnové odluky zbavili většiny hotovosti. V oběhu bylo tehdy zhruba 120 miliard korun a podařilo se to zredukovat na 40 miliard. Čelili jsme různým fámám, připomínala se měnová reforma z roku 1953, kdy lidé přišli o úspory, mluvilo se o falšování kolků, o penězovodech mezi Českou a Slovenskou republikou, a hlavně, dost dlouho se nesmělo říct, kdy vlastně ta odluka nastane. Nakonec to pan guvernér Tošovský lidem řekl. Vláda se obávala spekulací, ale k ničemu takovému nedošlo. Myslím, že to bylo všechno dobře vysvětleno, a tím pádem i dobře pochopeno.
Jste ekonom a také máte dlouholetou praxi jako tiskový mluvčí. Jak vnímáte současnou ekonomickou situaci a jak je podle vás komunikována veřejnosti?
Momentálně je situace dobrá, dokonce výborná a myslím si, že to nějaký rok ještě může vydržet. Přijdou ale horší časy, možná dokonce časy zlé. Dlouhá léta jsme žádnou krizí neprošli. Nemuseli jsme čelit ani válečnému konfliktu, ani nějaké zásadní přírodní katastrofě, epidemii nebo hlubokému ekonomickému propadu. Všechno nás to tak nějak minulo, nebo se nás to dotklo jen nepatrně. Možná jsme trochu zpohodlněli, jsme změkčilí, a tedy nepřipravení. Spoléháme, že za nás stát takové věci vyřeší. Uvažte příběh jednoho pána, kterému shořel dům. Neměl ho pojištěný a říkal: Já jsem ten požár nezavinil, tak přece musí existovat nějaká spravedlnost, přece mě tu nenechají jen tak! Po pěti letech měl postavený nový dům. Dobře ho pojistil, protože to byla ta jeho zásadní chyba a tu si odpykal – zastavil bance to jediné, co mu zbylo – pozemek. Vzal si půjčku a postavil nový dům. Dokázal to, nenechal se zlomit. V tom novém domě si zařídil dílnu a začal podnikat. Přidali se k němu synové a dcera. Manželka se naučila účetnictví a vybudovali firmu. Kdyby mu nevyhořel dům, kdyby se nedostal až na dno, asi by dnes nebyl tam, kde je. To je druhá strana krizí – když je přežijete, zesílíte.
Jak vidíte možnost přijetí eura? Jaký je váš názor na současný stav EU?
Euro není dnes klíčovou otázkou Evropské unie ani české ekonomiky, řekl bych. Osobně si myslím, že evropská integrace je vynikající myšlenka, patří k ní i společná měna a mnoho dalších věcí, kterých se dnes děsíme. Děsíme se právem, protože tyto věci nelze vnucovat, zavádět „befelem“. Když potkáte ženu svých snů, když víte, že byste s ní chtěl strávit zbytek života, také ji z prvního rande netaháte rovnou do kostela a na svatební cestu. Namlouváte si ji, snažíte se ji něčím upoutat, získat. Je to také taková integrace, prastarý proces, který funguje v celé přírodě. Evropská integrace není nic jiného – postupný proces, který lze podporovat, ale ne vnucovat. Společné zákony, společné daně, měna, to všechno musí vyplynout z děje jako něco, co všichni potřebují, a proto to dělají.
V současné době se hodně mluví o sdílené ekonomice a Průmyslu 4.0. Jaké klady a zápory vidíte v tomto trendu?
Sdílená ekonomika je nový fenomén, který rychle vrůstá do zažité ekonomické struktury. Odběratel se stává i dodavatelem, zpeněžuje, co dříve zpeněžit nemohl, a poskytuje levnější služby druhým. Když porovnám třeba klasickou taxislužbu se systémem Uber, tak bych řekl, že nástup sdílené autodopravy usvědčil taxislužbu z přehnané regulace. Povinné taxametry a zkoušení řidičů z místopisu je v době navigací přežitek. Toho se snad díky Uberu taxíky zbaví. Na druhé straně je otázka nezdaněných příjmů pro účastníky sdílené ekonomiky. To by být nemělo, protože pak musejí být jiné daně o to vyšší. Každopádně sdílená ekonomika znamená pokrok, je to inspirace a má budoucnost. Prozíravé firmy už s tím počítají. Průmysl 4.0 je něco jiného. Podstatou je digitalizace. Po neolitické a průmyslové revoluci je to další civilizační etapa, která ušetří spoustu času a sil, posune kvalitu života na této planetě a ten život zásadně změní.
V čem?
Naše generace měly mnoho životních jistot, budovali jsme si je, potřebovali jsme je. Naše děti se ale dnes připravují na povolání, která ještě ani neexistují. Připravují se na dobu, ve které několikrát změní svou profesi. Budou mobilnější, chytřejší, pohotovější a zdravější. Budou žít déle. Nebudou mít tolik jistot, kolik jich máme my, ale budou umět žít v nejistotě. V proměnlivém, globálním světě.
Čemu se dnes věnujete? Více ekonomice, nebo komunikaci?
Spíš té komunikaci. Učím na vysoké škole, letos poprvé mám i zahraniční studenty, takže přednáším česky a anglicky, což je velké obohacení. Komunikace ve veřejném prostoru je v každé zemi trochu jiná, ale rychle se to propojuje. Jazykové bariéry už pro mladé lidi prakticky neexistují. Internet je všude stejný, mobily, sociální sítě, vyhledávače, weby. Tam panují jasná pravidla a všichni je znají. Hodnotíme Donalda Trumpa na Twitteru a máme na to společný názor. Srovnáváme ho s Andrejem Babišem. Když vám o tom začne vykládat čínský student a Angličanka ho doplňuje, nestačíte se divit. Kromě toho jsem měl už od dětství sen, že budu spisovatelem. Tak jsem s tím po šedesátce začal. Nejprve jsem několik knih přeložil, pak jsem napsal pár povídek, které vyšly knižně, a teď tedy první pokus o román. Takže pořád komunikace. Na ekonomiku ale nedám dopustit. Je to úžasná věda a udělala obrovský skok vpřed. Pro mne je hitem tzv. behaviorální ekonomika, tedy obor, který zkoumá ekonomické jevy a zároveň připouští, že se lidé nechovají úplně racionálně. To je totiž skutečná realita!
Myslíte si, že lidé nejsou ve své většině rozumní, racionální?
Většinu důležitých rozhodnutí děláme emotivně. Zamyslete se nad některými vlastními rozhodnutími – jak jste si vybral své první auto, své povolání nebo životního partnera? Bylo to racionální rozhodnutí? Posbíral jste si informace, zanalyzoval situaci, spočítal náklady a výnosy, a na základě toho jste se rozhodl? Myslím, že ne. Prostě jste se zamiloval. Rozum nastupuje až potom, až když je rozhodnutí učiněno. Pak si sháníme rozumové argumenty, abychom si to rozhodnutí zdůvodnili. Na tom je mimochodem založena marketingová komunikace, snaží se probudit vaše emoce, udělat na vás dojem, abyste se vnitřně rozhodli. Obsah válců není u auta tak důležitý jako jeho značka, barva a tvar karoserie. Když vám to auto imponuje, koupíte ho. Pak teprve budete říkat, že je úsporné a rychlé a pohodlné a bezpečné.
Jak se podle vás změnila komunikace s veřejností od dob vašeho působení jako tiskového mluvčího?
Podstatně: je víc médií, méně důvěry. Víc možností přímé komunikace na sítích a méně zájmu o věci veřejné. Také do politiky vstoupil fenomén dojmu, který vytlačuje rozumné informace. Je po volbách, kolik jsme přečetli volebních programů? Zato jsme tisíckrát četli a slyšeli: Snížíme daně, zvýšíme důchody, zavedeme euro, nezavedeme euro, zvýšíme platy, snížíme výdaje. Když to domyslíte, jsou to bezobsažné výkřiky, jejichž jediným smyslem je udělat dojem. Nefunguje to tak, jak si autoři představovali, ale funguje to rozhodně lépe, než by mělo. Těší mě, že zvítězila strana, která jako jediná dala na stůl kvalitní program, dobře napsaný, plný nápadů a tvrdých čísel. Je to sice „jenom sen“, ale není prázdný. Myslím, že ho také všichni nečetli, ale vyhrál. To je nadějné.
Udělal byste při pohledu zpět ve svém životě něco jinak?
Myslím, že jsem za daných okolností udělal všechno docela dobře. Neměnil bych. Mám dva syny, tak doufám, že mi ukážou, co se z takového jednoho života dá udělat. Vlastně ze dvou. Vidíte, kdybych měl tu možnost, jednu věc bych udělal jinak, měl bych víc dětí. Čím víc, tím líp!
Jaké nové výzvy a projekty vás v nejbližší době čekají?
Chtěl bych napsat další knihu. Pochopitelně mnohem lepší. Také mě láká napsat nějakou písničku, tedy text. Zkusil jsem to a snad by to šlo. Je to těžší, než se zdá, ale je to super! Jo, a snad se mi splní ještě jeden sen, v České televizi vzniká dokument o české měně, na kterém se snažím spolupracovat. Tak mi držte palce – po tom, co jsem v tomto rozhovoru řekl o České televizi, to bude zvlášť těžké: udělat dokument o penězích tak, aby diváky bavil. No, už se na to těším!
Děkuji za rozhovor.
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
