V letošním roce uplyne kulaté výročí od finálního dokončení současné podoby Úpravny vody Podolí.
Původní projekt vznikl již na začátku meziválečného období, nicméně v roce 1929 byla spuštěna do provozu pouze polovina celého komplexu. V září roku 1946 konstatovala důvodová zpráva k pražskému zásobování vodou, že „… pražské vodárny jsou zatíženy větší část roku na mez výkonnosti, neboť všechny podniknutí, jež byla v posledním čase uskutečněna pro opatření další vody, nemohla podstatně změniti situaci Prahy v zásobování vodou…“. Nedostatek pitné vody přetrvával a vyžadoval zásadní posílení výrobních kapacit.
Více než pět let po této zprávě pokračovaly průzkumné a projektové práce. Výsledkem byl „Projekt rozšíření a doplnění vodárny v Podolí s novým přívodem vltavské vody“, který schválil 3. dubna 1952 Ústřední národní výbor hlavního města Prahy. Staveniště zahrnovalo areál bývalé Vinohradské vodárny včetně pozemku po bývalé pile a část Schwarzenberského ostrova.
Navržený čistící proces počítal s provzdušněním surové vltavské vody, přidáním chemikálií a jejím vedením do vločkovacích a usazovacích nádrží. Odtud měla voda směřovat na opravené rychlofiltry firmy Wabag i na nové rychlofiltry vestavěné do nové budovy. Po dezinfekci chlorem byla voda čerpána do pražské vodovodní sítě.
Projektové práce probíhaly v letech 1952–1953. Technickou část připravovaly Pražské vodárny pod vedením ing. Ivana Dobřického, stavební a architektonické řešení zpracoval architekt Antonín Engel, který byl autorem i meziválečného projektu. Tempo příprav bylo záměrně pomalé – stavba nesměla přerušit výrobu vody.
Stavební práce zahájil v roce 1954 hlavní dodavatel, n. p. Ingstav Brno. Již na konci téhož roku byly hotovy základy jímače surové vody, většina betonářských prací ve strojovně, trafostanici a laboratoři. V roce 1955 pokračovala výstavba jižní budovy a modernizace staré filtrace. Navzdory probíhající stavbě Podolská vodárna stále zajišťovala potřebný objem pitné vody.
Práce komplikovaly zpožděné dodávky stavebních materiálů a technologie. Situaci zlepšilo zapojení nového generálního dodavatele – Vodních staveb, n. p., a generálního projektanta Vodoprojekt Praha, s podporou Ústřední správy vodního hospodářství a dalších institucí.
Přestože byla stavba daleko od dokončení, 21. dubna 1960 „… před půlnocí spustil primátor A. Svoboda první čerpadlo vysokotlaké strojovny v nové podolské vodárně. Od té chvíle proudí v potrubí pod Prahou o 400 litrů vody za vteřinu víc.“ Od roku 1961 se tak Podolská vodárna stala hlavním výrobcem pitné vody pro Prahu s podílem 55 % na zásobování.
Výstavba pokračovala za provozu až do konce roku 1965, kdy byla oficiálně dokončena včetně architektonické podoby areálu. Úprava vody byla založena na chemickém předčištění a filtraci na pískových rychlofiltrech, což bylo nezbytné kvůli znečištění Vltavy koloidními odpady z průmyslu. Dokončení projektu se již nedočkal architekt Antonín Engel, který bohužel zemřel 7 let předtím. V původní budově filtrace byla, navzdory jeho projektu, původní okna nahrazena sklobetonovými tvárnicemi, aby se „sjednotil” vzhled v celém komplexu. Na jižní průčelí bylo umístěno jedenáct soch znázorňujících Vltavu a její přítoky, jejichž autoři byli později identifikováni v samostatném dokumentu.
Podle oficiální zprávy byl definitivní provoz zahájen dnem 29. prosince 1966 postupným napojováním jednotlivých částí a od 2. ledna 1967 byl celý areál v kompletním provozu. Již v roce 1965 byl ale areál připraven a zcela dokončen.
Kryštof Drnek, historik PVK
Foto + Zdroj: PVK
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
