Recenze věcného záměru zákona o ochraně spotřebitele.
Hodnocení Ekonomického magazínu: 50 %
Autor: Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo spravedlnosti
Datum předložení: září 2017
Co má společného, když kupujete televizi, berete si půjčku nebo podepisujete smlouvu s telefonním operátorem? Jste v postavení spotřebitele a vztahuje se na vás řada předpisů, které vás mají chránit před výrobci, prodejci či případnými šmejdy. Ochrana spotřebitele je dnes upravena soukromoprávními i veřejnoprávními předpisy. Obecná pravidla jsou převážně v občanském zákoníku (soukromoprávní norma) a zákoně o ochraně spotřebitele (veřejnoprávní norma), který definuje, co je nekalá obchodní praktika, poctivost prodeje, různé informační povinnosti, zákazy, možnosti mimosoudních řešení sporů atd., tedy věci, na jejichž dodržování je veřejný zájem a které mají být dozorovány veřejnou mocí.
Vedle toho existuje mnoho dalších předpisů zaměřených na konkrétní oblasti spotřebitelské problematiky, jako jsou například finanční služby (zákon o spotřebitelském úvěru), elektronické komunikace (zákon o elektronických komunikacích), předpisy v oblasti potravinového práva (zákon o potravinách aj.), zdravotnictví (zákon o ochraně veřejného zdraví) či poštovní služby (zákon o poštovních službách).
Před koncem roku 2016 uložila vláda ministrům průmyslu a spravedlnosti zpracovat věcný záměr zákona o ochraně spotřebitele, který by dosavadní úpravu všech práv a povinností spotřebitelů a podnikatelů soustředil do jednoho právního předpisu, což podle vlády povede k lepší orientaci v předmětné problematice. Koncentrace spotřebitelského práva do samostatného právního předpisu (zejména její vyjmutí z občanského zákoníku) má také umožnit pružnou reakci na potřebu implementovat novou evropskou legislativu.
Předložený návrh věcného záměru (není v paragrafech) počítá s tím, že se do jedné normy shromáždí všechna pravidla potřebná zejména z pohledu běžného spotřebitele. Spotřebitelé, ale i poskytovatelé služeb či dodavatelé zboží, pro které se zavede souhrnné označení profesionál, zde najdou odpovědi na otázky, které řeší v každodenním právním styku – kdy a jak odstoupit od smlouvy, zda to bude něco stát, kde uplatnit reklamaci, kdy bude vyřízena, jaká smluvní ujednání jsou zakázána apod. Oproti občanskému zákoníku, kde to dnes většinou najdete, budou prý ona ustanovení formulována srozumitelněji a přehledněji.
Hned na úvod hodnocení si přiznejme, že ambice na sjednocení veškerého spotřebitelského práva je nereálná. Předkladatel to i přiznává – připouští, že v oblastech, jako jsou potraviny, finanční služby, zdravotní a hygienické požadavky, elektronické komunikace, energetická odvětví (tj. elektroenergetika, plynárenství, teplárenství), má nadále platit zvláštní právní úprava, na niž by bylo v novém zákonu odkázáno. Ochrana spotřebitele zkrátka prostupuje mnoho činností ve výrobě, prodeji zboží či služeb, a pokud bychom ji ze všech předpisů důsledně vyjmuli, stali by se z některých neživotaschopní mrzáci. Krom toho je mnohdy obtížné stanovit, co ještě ochrana spotřebitele je, a co už nikoli.
Ve výsledku tak budeme mít spotřebitelský kodex, kde něco bude, a něco ne, přičemž běžný spotřebitel, pro kterého to děláme, se v tom přirozeně nevyzná. I tak ale na něj může mít norma pozitivní dopad. Posunem od soukromoprávní úpravy k veřejnoprávní se ochrana spotřebitele posílí. Zatímco doposud k vymožení práv musíte jít do sporu, podle nové úpravy by na dodržování pravidel a jejich vymáhání včetně sankcionování mnohem více dohlížel stát, který ovšem zase o něco nabobtná. Pozitivní může být i to, že při neustálém vývoji evropského spotřebitelského práva nebude nutné pořád měnit občanský zákoník.
Myšlenka reorganizovat právní předpisy za účelem sjednocení nějaké problematiky už tu byla například v podobě antidiskriminačního zákona, kam se (ponejvíce z pracovněprávních předpisů) soustředila všechna ustanovení na ochranu před všemožnou diskriminací. Bylo by ale iluzí se domnívat, že při aplikaci tohoto postupu na spotřebitelské právo vznikne kompaktní norma. Do jednoho zákona se totiž vedle sebe dostane prodej zájezdů, uzavírání spotřebitelských smluv na dálku, ubytovací služby atd., které z logiky věci mají pro každý předmět ochrany spotřebitelská práva definována odlišně.
Asi největší iluzí ale je představa, že vznikne přehledná a snadno uchopitelná norma pro veřejnost, něco jako spotřebitelská bible, ve které si každý bude po večerech listovat a čerpat z ní moudro. Ve skutečném světě většina občanů nepřečte ani návod na pračku, natožpak aby četli zákony. Leda by je někdo zfilmoval, nejlépe jako porno. Přesto pračky všichni celkem úspěšně používají. Důležitější než dělat ze zákonů bestsellery totiž je nedávat tam nelogičnosti a blbosti, které nikdo nečeká. Ostatní už uživatel zjistí cestou pokusu a omylu. A když nevím, zeptám se Googlu a nebudu kvůli tomu louskat paragrafy.