Ondřej Soukup: Největší odměna pro mne je pocit, že jsem složil něco smysluplného

Ondřej Soukup je skladatel, hudební producent a baskytarista. Absolvoval Pražskou konzervatoř a svoji ranou hudební dráhu stavěl rovněž na spolupráci s jazzovými, populárními i rockovými kapelami, ve kterých působil jako baskytarista/kontrabasista. Produkuje hudbu a je autorem mnoha úspěšných písní i  muzikálů.

„Dnes natočíte písničku v kuchyni, v hotelovém pokoji, kdekoliv. Nepotřebujete skoro nic, počítač, klaviaturu a možná mikrofon. Bejt šikovnej, mít vizi a vědět co chci. To se dnes platí nejvíc. Jak nazval George Martin, legendární producent Beatles, svoji knihu: „All you need is ears“. A to platí pořád. Ale studio, kde můžete nahrávat symfonickou hudbu, to jde do hodně miliónů,“ říká Ondřej Soukup.

Jaká byla vaše první písnička?

Úplně první jsem složil v sedmnácti. Hrál jsem v big-beatu (tak se tomu tehdy říkalo), který se jmenoval „I and the others“. Zpíval tam Jan Novák, on byl starší a autoritativní, a proto byl ten „I“ a zbytek byl „the others“. A Novák ji tehdy otextoval do angličtiny a jmenovala se „Come on Baby“. Nikdy se nenahrála, ale já si ji pamatuju dodnes a možná vlastně by s ní šlo něco udělat… to mi teď napadlo. 

Jste mistr basu? Jak je těžké naučit se hrát na basu?

Mistr basu? V žádném případě, to je Karel Wágner. Vždyť o tom i zpívá s Hankou Zagorovou, tuto výjimečnou pozici mu nikdo nikdy nevezme. Ale naučit se hrát na basu? Baskytaru či kontrabas? To je jako na každý nástroj. Musíte mít talent, podle mne je to absolutní základ. A pak musíte být pilný, zapálený pro věc, vidět to jako středobod svého života. A kromě toho je výborné vlastnit hudební inteligenci. Když budu mluvit jen o base, tedy kontrabasu či baskytaře, tak většinou hrajete ve skupině, jazzové nebo doprovodné. Musíte hrát funkčně, nedělat ze sebe hysterického sólistu. Musíte sloužit tomu, co hrajete, a ne si masírovat své vlastní ego. Mít velký cit pro to, kdy můžete předvést technickou ekvilibristiku a kdy se musíte upozadit. Ale ono to vlastně platí pro všechny nástroje.

Co pro vás spojuje jazz, pop a rock? 

Jejda, to je divná otázka… no asi že to je všechno hudba. Ale do toho můžete zařadit i dechovku, vážnou hudbu, lidovou hudbu, prostě cokoliv, co se za hudbu dá považovat. A jediný rozdíl je, která je dobrá a která špatná. A to je schopen každý jedinec ještě vnímat rozdílně. Tudíž – která mě baví a která mě nebaví. A může to být opravdu cokoliv. 

Málo se ví, že jste i zpěvák. Jak vznikla písnička „Slušný člověk“?

Proboha, já nejsem zpěvák. Zpívám strašně, neudržím tón, barva hlasu příšerná, rozsah žádný…. to naděluje Ten nahoře, tudíž krasopěvci nemají většinou žádnou zásluhu na tom, co z nich leze. Barvu hlasu jim nadělil, frázování, intonování, rozsah… jediný, co se můžou přiučit, je technika. Ta je samozřejmě velmi důležitá, aby se po pár letech neodpráskli, aby udejchali koncert atd… No, a na mne se Ten nahoře v tomto úplně vykašlal. A skladba Slušný člověk měla záhadnou genezi. Někdy v roce 1986 jsem napsal Petrovi Kotvaldovi píseň, která se posléze jmenovala „Kam v tom jdeš“. Když jsem mu jí nabízel, tak jsem napřed nahrál demosnímek, který jsem nazpíval sám. A tato nahrávka se dostala k Jožkovi Zemanovi, který tehdy dělal dramaturga v TKM (televizní klub mladých). Někde jsme se pak viděli a on mi nabídl, že když si složím písničku a nazpívám jí, tak mi na ní nechá natočit klip. A já jsem si napsal „Slušného člověka“, kde zpívám jenom krátké fragmenty a zbytek dozpívá sbor a operní sólisté. Absurdní minimalistický text jsem si napsal sám. Když bylo dílo hotové, tak jsem ho poslal Jožkovi do televize. Ten se chudák šíleně vyděsil a začal se přede mnou schovávat. Ale jednou jsem šel cosi točit do televize a z dálky jsem ho viděl, že se blíží. Tak jsem se schoval za sloup, aby neprchl. Nepřipraveného jsem ho lapil a už mu nic jiného nezbylo než splnit své slovo. Klip natočil Viktor Polesný, který také udělal casting herců. Kromě kamarádů (režisér Václav Křístek, František Svačina ze skupiny Vltava, význačný výtvarník Jiří Kovanda, maminka zpěvačky Jitky Zelenkové, Robert Kodym z Lucie) tam hrají naprosto brutální typy. Někteří bez zubů, někteří vypadali, že jsou na pokraji příčetnosti. Když jsme začali točit, tak jsme s Viktorem dostávali hysterické záchvaty smíchu, chvilkami to vypadalo, že klip nedotočíme. A vrchol byl, když se závěrečná scéna točila v budově soudu na Ovocném trhu v Praze jedna. Policajti vodili kolem nás asi vrahy v poutech a jiný nebožáky, kolem probíhala soudní jednání a z jedné místnosti se ozývalo velmi hlasitě „je to slušný člověk, ten člověk, je slušný, ááááá“. V místnosti byl celý slavný soud sestavený z výše jmenovaných kamarádů, prokurátorka, obhájce, já v doprovodu dvou uniformovaných opravdových policajtů (prosil jsem je, aby také zpívali, ale řekli že to mají od náčelníka zakázané) a lid. A do toho se tam objevil jakýsi zrzek v elegantním obleku, který nakoukl do místnosti, chvíli zíral a pak vyrazil za „předsedou soudu“ Vaškem Křístkem a po krátké debatě vyděšeně odešel. Bylo to právník z Irska, který se přišel podívat na regulérnost soudních přelíčení v tehdejší ČSSR. 

Kdo je pro vás slušný člověk?

Pokud je to ve smyslu tohoto klipu, tak „Slušný člověk“ je určitě nezanedbatelná část našich spoluobčanů. Možná míň, možná víc, netuším.

Jak těžké je dnes podnikat v hudební branži? Bylo to někdy lehčí?

Nevím, čemu přesně říkáte podnikat v hudební branži. Ale podnikání v oboru dříve bylo třeba vydávání kazet, desek, cd, dvd… V devadesátkách na tom zbohatlo dost jedinců, ale to v podstatě skončilo. Z cd se stal promomateriál, který se občas prodá na koncertech, většinou u starších kapel a interpretů. Protože jejich publikum ještě asi vlastní cd přehrávače nebo na cd má podpis oblíbence a šoupne si ho někam do stěny v obýváku. Dále je to manažerování různých seskupení a hvězd. Tam to může být velmi zajímavé, pokud svěřenec je úspěšný a alespoň částečně spolehlivý. Leč stejně po čase většinou následuje vyhození, neboť se dojde k pocitu svěřence, že je manažerem či agentem okrádán, neboť publikum tleská jemu a dotyčný na něm či na nich jen parazituje. No, někdy to bývá pravda. Pak můžete pořádat koncerty, festivaly atd. Ale i to je zapeklité. Můj kamarád, který byl spoluvlastníkem velké agentury, která pořádala opravdu velké akce se zahraničními kapelami nebo zpěváky, mi o tom vyprávěl. Nebylo to jednoduché, jeden den máš v pokladně deset miliónu, druhý den jsi pět miliónů minus. Kapela se opije a nepřijede, nebo přijede a zpěvák onemocní, nebo se pohádají, nebo se někdo zasebevraždí. A ty vracíš peníze za lístky, měníš termíny a jsi na oběšení.

A jestli to někdy bylo lehčí? Nebylo. Pracujete s velmi problematickým lidským materiálem, který se potácí mezi hysterickou euforií a sebeobdivem a následnými propady a depresemi. A to už člověk musí být hodně silná osobnost, aby to ustál a svěřence zvládl.

Využíváte také moderní technologie? Kolik zhruba dnes stojí postavit a provozovat kvalitní hudební studio? 

Samozřejmě, že používám. Ale to dělají všichni. Všichni máme počítač, to je vlastně takový hodně sofistikovanej magnetofon, banky zvuků – ty suplují muzikanty a syntetizátory. 

A postavit studio? Dnes natočíte písničku v kuchyni, v hotelovém pokoji, kdekoliv. Nepotřebujete skoro nic, počítač, klaviaturu a možná mikrofon. Bejt šikovnej, mít vizi a vědět co chci. to se dnes platí nejvíc. Jak nazval George Martin, legendární producent Beatles, svoji knihu: „All you need is ears“. A to platí pořád. Ale studio, kde můžete nahrávat symfonickou hudbu, to jde do hodně miliónů.

Používáte dnes při komponování umělou inteligenci?

Ne, ani jsem to nikdy nezkusil. Zatím mi palice cosi generuje, ale co já vím? Třeba zjistím jak je to skvělý a pohodlný a jak se člověk nemusí tolik namáhat a ono to funguje. A toho se děsím, to je cesta do pekel. Protože největší odměna pro mne je pocit, že jsem složil něco smysluplného. To je pro mne opravdu víc než jakékoliv hmotné statky. A tímto bych o to přišel, přeci si nebudu sám sobě lhát!

Spolupracoval jste s mnoha osobnostmi. Pro koho se vám skládá nejlépe?

Víte, já mám rád, když si mohu dovolit excesy, když se nemusím přizpůsobovat, když není třeba, aby písnička měla „hitové“ ambice, prostě, když si můžu dělat co chci. A největší svoboda byla v první polovině devadesátých let. A byla i vnitřní. Vůbec jsem se nekontroloval, psal jsem si jak jsem chtěl. A měl jsem tehdy Lucii Bílou. A to pro mne byla obrovská hromada inspirace a pro Gábinu a její texty taky. Byla schopna jakéhokoliv výrazu a těch jsme tehdy použili nepřeberně. Řvala, skučela, byla jemná, chraptila, deklamovala, byla sarkastická a cynická, jindy zase laskavá a dojemná, někdy vyloženě zlá, bylo to nekonečné. A my toho plně využili. Bylo to výjimečné období, které se samozřejmě vyčerpalo a je nevratné. Ostatně jako všechno. Tak snad jsem Vám odpověděl.

Máte X-faktor?

Každý máme nějaký X-faktor. Někdo dokonce záporný. Ale X-faktor je také přidělen od Něj. A když se na vás vykašlal, můžete dělat co chcete a máte smůlu. Možná se někam zcela zpocen vyškrábete, ale stejně zůstanete směchutvornou figurkou. Herec, politik, zpěvák a co já vím, jsou bez něj ztraceni. Jsou samozřejmě profese, kde ho zas tak moc nepotřebujete. Třeba já nemám žádný, nikam nelezu, nesnažím se moc, a přesto nějak přežívám. 

Jste také skladatel filmové hudby a úspěšných muzikálů. Co máte raději, film nebo muzikál?

Obojí. Je mi jedno co píšu, pokud mám prostor a téma je inspirativní. Musím upřímně říct, že trochu při komponování potřebuju tlak, prostě deadline, termín odevzdání. Bez něj bych začal neustále předělávat, měnit orchestraci, stále bych se snažil něco vylepšovat, což je možné dělat do nekonečna. Až třeba svojí práci zničíte, protože se z toho jednoduše zblázníte. Ale to se u filmu ani muzikálu určitě nestane, protože jsou dány termíny odevzdání, máte podepsanou smlouvu, že když termín nedodržíte, tak vás zavřou do šatlavy, seberou všechen majetek a rodinu prodají do otroctví … no, možná trochu přeháním, ale určitě řada producentů by jásala, kdy takovou smlouvu měla.

Co nejraději posloucháte vy? Máte rád také ticho? 

Samozřejmě, že mám rád ticho. Být sám v tichu, přemýšlet si o všem možném i nemožném co začne hlava generovat, racionalizovat zmatek, který se v hlavě často odehrává, plánovat si. To je úplně skvělý. A nejlepší je k tomu tichu ještě jít, pokud možno někde, kde je člověk sám. No, a když takhle chodím, tak mám často v hlavě Air-pody a poslouchám hudbu – teda, někdy také podcasty. Ale hudbu víc a výběr nemá žádnou logiku. Dostanu záchvat, že si chci znova poslechnout Nick Cave a potom poslouchám vše od Kurta Weila a potom Stinga a pak Dvořákovi Biblické písně. Tudíž žádný systém, chaos. Ale takový je trochu celý můj život.

Děkuji za rozhovor. 

Foto: Ondřejem Soukupem

Autor: Renáta Lucková