Rozhovor s Petrem Coufalem, majitelem Uměleckého sklenářství Jiřička – Coufal.
Petr Coufal je majitel Uměleckého sklenářství Jiřička – Coufal. Ateliér vyrábí a restauruje vitráže, klasické a moderní vitráže. Dělá také sklomalbu, zasklívání do olova, návrhy a realizace vitráží, realizace replik historických vitráží a restaurování oken a vitráží nejen v historických objektech.
„Zavazující pro mne byl už samotný vstup na dílnu. Jiřičkové mne přijali jako pětadvacetilého, sklenařinou zcela nedotčeného učedníka, který neměl ani ponětí o tom, jaký je rozdíl mezi diamantem a řezacím kolečkem. Jediné co jsem měl, byla obrovská touha naučit se starému uměleckému řemeslu a ti dva pánové upřednostnili tuto mou touhu před neumětelstvím a zkusili to se mnou,“ říká Petr Coufal.
Jaká je historie vitráží ve vaší firmě?
Naše dílna byla založena Josefem Jiřičkou seniorem (1903 – 1969) roku 1935 jako Specializovaná dílna na malbu na sklo a vkládání skleněných segmentů do olova. Hned první zakázka byla prestižní – jednalo se o zhotovení vitráží do okna v ose presbytáře nad hlavním oltářem v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, k němuž kartony vypracoval profesor uměleckoprůmyslové školy František Kysela.
Dílo včetně instalace bylo dokončeno roku 1936, avšak již v roce 1943 bylo vyjmuto a nahrazeno vitrážovými výplněmi z čirého skla (provedla naše dílna), údajně z důvodu „…porušení jasného osvětlení presbytáře barevným zasklením oken… (Výroční zpráva Jednoty pro dostavbu…za rok 1942, str. 6). Tou dobou už byl František Kysela dva roky po smrti…
Po válce se však situace opět změnila, takže v letech 1946 až 1949 se do tohoto a obou bočních oken znovu navrátily barevné figurální vitráže s tématikou Nejsvětější Trojice, ovšem tentokrát již, opět Josefem Jiřičkou a jeho kolektivem, zhotovené dle výtvarných předloh Maxe Švabinského.
Spolupráce s Maxem Švabinským však započala již v letech 1937 až 1939, kdy došlo k realizaci jeho vitráží s motivem Posledního soudu do okna v jižním transeptu katedrály. Jedná se o monumentální dílo o celkové výměře 160 m² a sestavené z více než 250 000 segmentů barevného skla. A já, i moji kolegové si jen stěží dokážeme představit, jak náročné muselo být pro naše předchůdce sestavit toto unikátní veledílo v naší malé dílně na šesti pracovních stolech, na nichž, mimochodem, pracujeme dodnes. A notabene pod přísným dohledem nekompromisního Maxe Švabinského, jehož špacírku, s níž tehdy zlostně bušil o zem když nebyl s něčím spokojen, opatrujeme dodnes.
V tomto období dílna získala i ocenění na Světové výstavě v Paříži roku 1937, za realizaci vitráže Ukřižovaný dle výtvarné předlohy Karla Svolinského.
V druhé polovině čtyřicátých let lze již v souvislosti s naší dílnou hovořit o jisté proslulosti. Tato skutečnost byla daná systematickou spoluprací a podporou ze strany Maxe Švabinského, sumou odvedené práce, kvalitou a v neposlední řadě i manažerskými schopnosti Josefa Jiřičky seniora. Prováděly se zde realizace vitráží předních českých výtvarníků: Karla Svolinského, Jana Baucha, Vladimíra Sychry, Cyrila Boudy a mnoha dalších.
V roce 1952 byl Josef Jiřička sen. režimem přinucen včlenit svůj ateliér do státního podniku Ústředí uměleckých řemesel, pod jehož hlavičkou se úspěšně zúčastnil Světových výstav EXPO 1958 v Bruselu, 1967 v Montrealu a 1970 v Osace.
V roce 1964 ve funkci „pana vedoucího“ nahradil Josefa Jiřičku sen. jeho syn ak. mal. Josef Jiřička jun. (1934 – 2008), který úspěšně pokračoval v dílenské tradici a kromě mnoha realizací autorských vitráží např. ve Staronové synagoze v Praze, v kostelech sv. Bartoloměje v Plzni a Kolíně, Pinkasově synagoze, vytvořil vůbec první koncepci restaurování historických vitráží u nás, kterou poprvé uplatnil při restaurování čtyř slavných gotických vitráží Korunování Panny Marie, Uvedení Páně do chrámu, Ukřižování a Smrt Panny Marie, z druhé poloviny 14. stol. a původně umístěné v chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně.
V roce 1991 mu v rámci privatizace byla dílna navrácena a on v díle pokračoval již společně se svým synem ak. mal. Martinem Jiřičkou (1958 – 2002). V tomto období jsme provedli rozsáhlou restauraci veškerých vitrážových výplní v kostele sv. Bartoloměje v Plzni a plzeňské Velké synagogy a pomalu se do dílny započaly vracet k restaurování i vitráže, které tu před sedmdesáti lety vznikly.
V této době jsem již byl u Jiřičků zaměstnán a po Martinově předčasné smrti v roce 2002 si mne vzal Josef Jiřička jun. za společníka. Krátce před svou smrtí v roce 2008 mi dílnu předal a od té doby ji vedu sám a letos se zde již osmdesátýmdevátým rokem odehrává stále totéž: restaurování historických vitráží (cca 70% náplně práce) a realizace nových vitráží (cca 30% náplně práce).
Nejzajímavější realizace v poslední době byly vitráže dle návrhu ak. soch. Petra Váni do kostela Krista Spasitele na Barrandově, či kostela sv. Lukáše ve Svárově kde byly autory návrhů vitráží prof. Milan Knížák a ak. mal. Milan Perič.
Jste žákem ak. mal. Josefa Jiřičky jun. a ak. mal. Martina Jiřičky a pokračujete tak v tradici rodiny Jiřičků. Jak na tyto své učitele vzpomínáte? Jak zavazující to pro vás je?
Zavazující pro mne byl už samotný vstup na dílnu. Jiřičkové mne přijali jako pětadvacetilého, sklenařinou zcela nedotčeného učedníka, který neměl ani ponětí o tom, jaký je rozdíl mezi diamantem a řezacím kolečkem. Jediné co jsem měl, byla obrovská touha naučit se starému uměleckému řemeslu a ti dva pánové upřednostnili tuto mou touhu před neumětelstvím a zkusili to se mnou.
A tento závazek se během let přetavil v hluboké přátelství zejména s Josefem, se kterým jsme si neskutečně „sedli“ a vedle kterého jsem den co den stál u ponku a on mi předával zkušenosti a znalosti nejen řemeslné, ale i životní. Poslouchali jsme u toho z rádia vážnou hudbu, o které jsem do té doby neměl také ani „ánung“ a dnes mohu zodpovědně prohlásit, že to byla ta nejkrásnější léta v mém životě. Ten člověk byl neskutečně noblesní….
Martin se na dílně objevoval spíše sporadicky, protože permanentně pendloval v terénu, kde zajišťoval či předával práci anebo v kanceláři „smolil“ nabídky a restaurátorské zprávy. Když však celou dílnu pozval na oběd, tak jsem měl pocit, že se sešla rodina.
Zlomový okamžik nastal, když Martin umřel a jeho táta, Josef, ke mně přišel a řekl „Pane Coufale, tak buď mi s tím tady pomůžete, nebo končíme…“ bylo mu tehdy 68 let… Pral se tehdy ve mně smutek s radostí (už bych to nerad zažil znovu), ale bez váhání jsem řekl, že to beru, protože „… po tý době to tady přece pane Jiřičko nemůžeme típnout.“
Během šesti let jsem si doplnil teoretické vzdělání, v březnu 2008 získal od MKČR povolení k restaurování, bez kterého tuhle práci dělat nejde, v dubnu mi dal Josef klíče od dílny s tím, že teď už si může konečně dát „svatej pokoj“ a v srpnu umřel. V tu chvíli se dílna stala jediným smyslem mého života a mám pocit, že to vnímá i většina našich klientů, z nichž někteří se čas od času na dílnu vrací jen proto, aby pozdravili a ujistili se „…že kluci pořád ještě fungují…“ a ujišťuji vás, že tohle jsou okamžiky, které stojí za všechny peníze.
Kdy jste se rozhodl, že budete restaurátorem?
Hned po pár dnech co jsem u Jiřičků nastoupil. Atmosféra dílny a především práce samotná mne naprosto uchvátily: řemeslo, tak jak ho děláme, se stejným způsobem dělá již více jak dva tisíce let – na rytině Josta Ammana vypadá dílna renesančního vitrážisty v podstatě úplně stejně jako ta naše – rukama člověku projdou umělecká díla stará leckdy i několik století- tolik historických objektů, od nejvýznamnějších památek až po zapadlé kostelíky, „nerestaurátor“ jen těžko za celý svůj život navštíví – práce je nadčasová, stáváte se díky ní článkem neviditelného řetězu vinoucího se časem po celou dobu existence díla .
Výroba vitráží patří mezi řemesla s velmi dlouhou tradicí. Jak náročné je v dnešní době vyrobit vitráže?
Jak jsem již zmiňoval výše – technologie řemesla se po celých těch dva tisíce let ve své podstatě prakticky nezměnila: nařežete sklo, v případě potřeby provedete sklomalbu, následně jednotlivé skleněné segmenty seskládáte do olověné sítě, kterou pospojujete pomocí cínu, celek vložíte do okenního rámu a klientovi předložíte účet.
Paradoxně, domnívám se, je vyrobit kvalitní vitráž náročnější dnes, než před pěti sty lety. Ne z důvodů technologických, to spíše naopak, ale z důvodů poptávky související se všeobecným úpadkem vnímání estetiky – potřeby obklopovat se hezkými věcmi.
Krásně to ve svých dopisech sv. Bernardovi popsal opat Suger ze Saint – Denis…
Dnes je na půdě výtvarných škol slovo „hezké“ pomalu slovem vulgárním a většina současných architektů (alespoň podle mé osobní zkušenosti) má jen velmi hrubé ponětí o tom, co je to „vitráž“ a o odporu k detailu raději nebudu mluvit. Projděte se činžovním domem na Královských Vinohradech a bytovou novostavbou na bezútěšných pláních Hagiboru…
Náročnější, vzhledem k dobám minulým, dnes není vitráž vyrobit, ale najít osvíceného klienta, který by měl o její výrobu zájem.
V současné době pracujete na vitrážích v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Dýchla na vás historie?
Ta stavba je historií nabitá, a pokaždé když máme tu čest pracovat v katedrále, jedná se o hluboký zážitek. Většinou se pohybujeme v prostorách, kde nejsou zástupy turistů a při práci na lešení se člověku naskýtají na celý prostor jedinečné pohledy z výšky, které se už s největší pravděpodobností nebudou nikdy v životě opakovat. Nemluvě o tom, že máte možnost vidět z té nejtěsnější blízkosti detaily, ať už v kameni, freskách, nebo mobiliáři, detaily, které s odstupem několika metrů již leckdy nelze ani očima zaznamenat.
Z hlediska vitrážových výplní se jedná o muzeum, kde lze spatřit jejich stoletý vývoj od poloviny devatenáctého století do poloviny století dvacátého. Pro mne osobně má samozřejmě veliký význam to, že dva z nejvýznamnějších celků vznikly na naší dílně: Poslední soud v jižním transeptu a Nejsvětější Trojice v presbytáři. Když provádíme opravy na některém z těchto oken, mám vždycky zvláštní pocit, že mi za zády stojí někdo z Jiřičků a sleduje, jestli to dělám dobře a nekazím firmě jméno. Velmi intenzivně jsem to pociťoval právě v posledních dnech, kdy se k nám vrátilo Kyselovo okno z presbytáře a které, jak jsem již zmiňoval výše, naše dílna zhotovila a roku 1936 osadila. Po vyjmutí v roce 1943 bylo uloženo do depozitáře a na dlouhou dobu se na něj zapomnělo. Světlo světa spatřilo opět až loni v souvislosti s velkou výstavou Vitráže z katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Konírně Pražského hradu a po jejím ukončení jsme okno zrenovovali, zdokumentovali a uložilo na speciální kartony, na kterých se pak vrátily zpět do depozitáře. Samotný rozsah prací nebyl příliš veliký, jednalo se očištění, stabilizaci a místní doplnění poškozených či chybějících skleněných segmentů identickým materiálem, kterýžto krok byl však úžasný v tom, že jsme v případě potřeby sáhli do odpovídajícího regálu a vytáhli z něj s největší pravděpodobností tu samou skleněnou tabuli, ze které naši předchůdci na těch samých stolech před pomalu devadesáti lety uřízli i původní kousek. A třešničkou na dortu byl moment, kdy jsme v jedné části objevili do skla vyrytou signaturu: Provedl L. P. 1936 Josef Jiřička. Škoda, že je s tím oknem spjatý tak smutný příběh….
Dílem vaší firmy jsou také vitráže na Úřadu vlády. Byla zde nějaká specifika?
Pominu-li přísná bezpečnostní opatření, která však nebyla nikterak omezující, jednalo se o standardní práci. Samozřejmě, že si při práci člověk uvědomuje význam prostoru, kde bude vitráž umístěna, ale ten pocit je spíše motivující a nikterak nepříjemný. Spíše naopak. Nejspecifičtější bylo závěrečné předání – kolikrát za život se vám povede předávat dílo do rukou samotného premiéra…
Vaše vitráže jsou v různých církevních objektech. Co pro vás znamená víra?
To nejdůležitější a nejcennější co člověk v životě má a jako praktikující katolík se v sakrálních prostorách cítím jako doma…
Jak náročné je sestavit tým špičkových restaurátorů a výtvarníků?
Základním faktorem souvisejícím s touto otázkou je suma práce a doba, za kterou se musí odvést. Stálé osazenstvo naší dílny tvoří čtyři restaurátoři včetně mne. To je stav, který jsem schopen ufinancovat po celý rok i v měsících, kdy se práce zrovna nehrne, což je tak od prosince do dubna, kdy často nevystavím jedinou fakturu za třicet dní i déle. Potom se s prací roztrhne pytel. Většinou stačí najmout pár brigádníků, vesměs z řad studentů středních škol, kteří k nám chodí na praxi, avšak občas se sejde i tolik práce, že potřebuji další dva tři zkušené restaurátory. Ty si však nemohu dovolit zaměstnávat po celý rok, takže jediným řešením pro mne je, že v případě takto objemných zakázek, požádám o výpomoc „spřátelené“ dílny. U nich je to jako přes kopírák, takže za ta léta jsme si vytvořili spolehlivě fungující síť vzájemně si vypomáhajících atelierů. Základním předpokladem je samozřejmě odpovídající odbornost, spolehlivost a zodpovědnost všech zúčastněných stran.
Je podle vás dost sklářského dorostu?
Posledního učně jsem měl před čtyřmi lety. Od té doby se na mne nikdo s žádostí o praxi neobrátil, ovšem to neznamená, že se neučí u někoho jiného. Osobně se domnívám, že pokud se někdo rozhodne spojit svůj život se sklem, zkouší to spíše jako sklář, či klasický stavební sklenář. Obávám se, ale berte to prosím jen jako můj subjektivní názor, že umělecký sklenář je dnes, bohužel, mrtvý pojem.
Je však samozřejmě dost dobře možné, že se po Čechách potuluje pár „Coufalů“, kteří jednou seberou odvahu a nesměle zaklepou na dveře dílny jako je ta naše…
Jaké vlastnosti by měl mít a co musí umět dobrý restaurátor a umělecký sklenář?
Rozdíl je, pokud přijímáte člověka s řemeslnou praxí v oboru (takoví jsou však u nás již vesměs rozebráni) nebo někoho jako jsem byl já, když jsem u Jiřičků nastupoval – takový zaměstnanec je, a vůbec to nemyslím nijak špatně, minimálně půl, spíše však rok investicí, takže když se po roce rozhodne, že se mu u vás vlastně nelíbí a odejde, tak se vám investice nevrátí, což by nebyla zas až taková tragédie jako to, že jste přišel o rok, během kterého mohl nastoupit někdo jiný, někdo, kdo by u nás v ideálním případě zůstal až do důchodu. Toto riziko je však nejspíše u většiny firem stejné…
Pokud bych měl shrnout kritéria pro přijetí zaměstnance, vypadalo by to takto: zručnost, výtvarné cítění, trpělivost, zodpovědnost, slušnost, schopnost fungovat v kolektivu, a především touha u řemesla zůstat. Všechno ostatní pak případného zájemce o práci naučíme. Zdá se to prosté, avšak neřekla byste, jak nesnadné je takového člověka najít.
Je nějaký objekt, který byste chtěl restaurovat?
Všechny ty zapomenuté kaple a kostelíky, na jejichž údržbu, natož opravu, nedá nikdo ani korunu. Téměř o všechny sny, které jsem kdy měl, jsem vzhledem ke svému věku a zkušenostem přišel, avšak jeden z nich mi zůstal: pokud bych nějakým zázrakem zbohatnul, tak už do konce života nebudu dělat nic jiného, než pomáhat dávat právě takové stavby dohromady.
Pracujete také s moderními technologiemi?
Přiznám se, že mne to ani neláká. Jednak jsem staromilec, a jednak v té výseči praktického restaurování, kterou provádím já, se mnoho moderních technologií ani uplatnit nedá. Samozřejmě, že v analytické oblasti je to úplně jinak, a když mi paní doktorka Rohanová z VŠCHT, které jsem v této oblasti vděčen za mnohé, přinese, díky těm nejmodernějším technologiím, vyhotovené analýzy středověkých skel včetně určení místa kde byl materiál utaven, nezbývá než smeknout.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Martin Frouz
Autor: Renáta Lucková
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
