Rozhovor s Bohdanem Wojnarem, viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy ČR.
Bohdan Wojnar je viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR. V letech 2011 až 2021 byl členem představenstva ŠKODA AUTO, a.s., zodpovědným za oblast řízení lidských zdrojů. V letech 2011–2016 působil jako viceprezident a následně až do roku 2021 byl prezidentem Sdružení automobilového průmyslu. V minulosti působil také v Národní ekonomické radě vlády (NERV).
„Jeví se mi však, že se u nás chytáme víc do pastí rigidnosti regulací. To jsou ty regulace, které omezují iniciativu, hlad po podnikatelském úspěchu a vedou k chování, že blahobyt a prosperita jsou zadarmo a nevyžadují výkon,“ říká Bohdan Wojnar.
Je ekonomická transformace pro ČR příležitostí k návratu mezi průmyslovou elitu?
Ekonomická transformace je doslova zásadní „existenční“ nutností pro celou Evropu. Události posledních let geopolitického rozměru, ruská invaze na Ukrajinu a vysoké ceny energií vedou k tomu, že řada evropských podniků má obavy o svoji existenci v dlouhodobém horizontu. Projevem těchto obav je stále více hlasitější volání po nové společenské, politicko-hospodářské, smlouvě. Negativně se také projevuje fakt, že Evropa v posledních desetiletích ztrácí svoji schopnost inovací ve srovnání s USA a Čínou. Pokládáme si klíčovou otázku, jak může evropské hospodářství nejen znovu nalézt své silné stránky, ale současně i nové rozvíjet, a jaké prostředí a podmínky jsou k tomu potřebné. Jestli Evropa, a ČR jako její součást, v měnících se konturách nového světového pořádku v příštích desetiletích obstojí, je odvislé od mnoha faktorů. Dovedu si proto představit mnoho různých scénářů, lepších i horších. Mým přáním však je, abychom tady měli v polovině tohoto století Evropu jako pevně, bezpečně geopoliticky ukotvenou a prosperující mocnost. Musíme si to ale tvrdě odpracovat a taky věřím, že prosperita a bezpečnost Česka se nedá oddělit od Evropy jako celku!
Jaký průmysl je životaschopný a co potřebuje český průmysl?
Základem je v první řadě shoda a porozumění toho, proč v prvních dvaceti letech tohoto století se zrychluje tempo ztráty Evropy v globální soutěži o digitální a klimaticko-energetické inovace.
Je zjevné, že v první řadě musí dojít k nové kalibraci toho, co nazýváme pravidly či regulacemi jak v politické sféře, tak i v oblasti hospodářské. Způsob, jakým bude politika řídit například proces dekarbonizace na úrovni EU a jednotlivých členských zemí a jak bude schopna využívat evropských standardů jako geopolitického strategického nástroje k prosazování svých cílů, bude zásadním způsobem ovlivňovat hospodářství. Pokud regulace ignorují či erodují základní tržně ekonomické mechanismy, stávají se nadměrnými regulacemi.
Dnes už všichni chápou, že energie a suroviny, jejich dostupnost a ceny, jsou součástí nového nastavování geopolitických poměrů. Dokážeme se ale vypořádat s tím, že na straně jedné máme na příkladu Švédska jedny z největších světových ložisek vzácných prvků, a proti tomu stojí veřejné mínění proti otevírání nových ložisek? Anebo i nám v Česku dobře známý NIMBY fenomén (Not In My Back Yard) na příkladu Gigafactory a obecně nepřipravených strategických zónách? Nesmíme si nechat utíkat příležitosti posilovat naše hodnotové řetězce v klíčových odvětvích. Nesmíme se smířit s tím, že jsme jako země a evropský kontinent stále více závislejšími na tom, co se vyvine a vyprodukuje v USA nebo Číně. Na příkladu řady odvětví se ukazuje, že produktové a inovační cykly musí být výrazně zrychleny. Podíl výdajů na výzkum, vývoj a inovace musí být jak v Česku, tak i v Evropě nejen zvýšen, ale zároveň efektivně koncentrován do mega trendů, kde zaostáváme. Jsem přesvědčen, že spolupráce mezi soukromou a veřejnou sférou ve vytváření podpůrného ekosystému není dostatečná. Česko leží podle Global Innovation Indexu dle GII 2023 na 31. místě ze 132 zemí světa. Naší ambicí by mělo být dostat se mezi TOP 20. Proto ale musíme zrychlit tempo změn a zaměřit se na body, kde jsme dnes podprůměrní. Například se nám nedaří mít dostatek absolventů v oblasti tzv. STEM oborů, ani v nasazení účinných nástrojů celoživotního vzdělávání. Zaostáváme v alokaci investic včetně většího pokrytí této oblasti rizikovým kapitálem.
Na konferenci Digitální Česko 2024 jste řekl, že roky 2023 a 2024 jsou přelomovým obdobím ve velkém nástupu umělé inteligence. V číslech jste zmínil potenciál nárůstu globálního GDP do roku 2030 ve výši 16 bilionu USD. Co to pro lidstvo a ekonomiku přináší? A pro Českou republiku?
Poslední roky jsou průlomem díky nástupu generativní umělé inteligence. Dalo by se říct, že AI se díky možnostem ve vytváření obsahu dostává do užšího vztahu s lidmi. Tyto šance nejsou jen jakýmsi „žebříčkem do nebe produktivity“ na straně pracovní síly, ale povedou i k rostoucí spotřebě v důsledku větší dostupnosti více personalizovaných nebo kvalitnějších produktů či servisních služeb. Je zřejmé, že high-tech sektor, obzvláště AI, stojí za vyšší výkonností americké ekonomiky.
Pokud se AI nestane stěžejní ve firmách, budou dále konkurence schopné? A co stát a veřejné instituce?
Je opravdu co dohánět! Policymaker’s ve vytváření podpůrného a efektivního prostředí, v investicích do digitální infrastruktury a samozřejmě v oblasti dovedností. U dovedností nejen na všech stupních vzdělávací soustavy, ale i v oblasti celoživotního vzdělávání. Česko má v sobě dlouhodobě vnitřní rozpory a paradoxy, na straně jedné některá špičková akademická pracoviště, ale pak zaostávání v transferu výsledků vědy a jejich komercionalizaci. Má úspěšné firmy v oblasti e-commerce, ale současně obrovské výzvy v oblasti digitalizace veřejné správy tak, aby odpovídala potřebám 21. století. Pomohlo by vidět daleko více dobrých příkladů z veřejné sféry než dosud. A inspirovat se zeměmi, které mají největší podíl profesí, kde se vyžaduje AI – Singapurem, USA a Dánskem.
Firmy se potýkají leckdy s nedostatkem odborníků, financí a v neposlední řadě ne vždy s dostatečným zakotvením AI do strategií podniků. Musíme se intenzívně učit chápat možné benefity, cíleně investovat do této oblasti a být agilnější v managementu změn. Každý CEO by měl mít toto téma mezi svými TOP prioritami, něco jako re-invenční imperativ. Nechci ale zapomínat na to, že takové disruptivní technologie s sebou přinášejí i rizika. Dobře pracovat s kvalitou dat, s rostoucími požadavky na kyberbezpečnost a vyvarovat se zavádějících informací! Jinými slovy – AI s sebou přináší i větší požadavky na odpovědnost, ať už v té osobní či kolektivní rovině.
AI ale přinese disbalance a problémy i v sociální oblasti, především v zaměstnanosti starších lidí +50, 60+ či v některých regionech. Jak bude stát podporovat vznik pracovních míst pro starší lidi a pomáhat jim v uplatnění a udržení zaměstnanosti?
Demografická realita v Evropě je do určité míry výsledkem našeho ekonomického a sociálního pokroku. Nízká míra porodnosti a stárnoucí společnost logicky vyvolávají celou řadu palčivých otázek ohledně budoucnosti nejen okolo trhu práce, ale i penzijního systému, zdravotní péče a životní úrovně.
Neměli bychom se ale předem stavět do role obětí a jistě ne brát jako dané, že AI přinese disbalance a problémy v sociální oblasti. Jistěže jednotlivé regiony ve světě mají rozdílnou rychlost v adopci AI.
Ale také je důležité si říct, že podniky, kterým se daří dosahovat vysokého pokrytí AI, zaznamenávají násobně rychlejší růst produktivity oproti těm, kteří ji příliš nevyužívají. Stejně tak se ukazuje, že pracovní nabídky pro lidi se zkušenostmi s AI rostou rychleji a zároveň tyto profese pak mají vyšší mzdu. Pokud se tedy naučíme AI dobře používat jako „klíč ke správným dveřím“, můžeme se vymanit z toho, že se nám rychle nedaří dosahovat vyššího růstu přidané hodnoty. A pak se dokážeme i lépe vypořádat s riziky disparit na trhu práce, regionálními nerovnostmi a celou řadou dalších věcí. Ruku v ruce s tím jde ovšem výrazná podpora digitálního upskillingu a reskillingu. V oblasti celoživotního vzdělávání jsme totiž z pohledu evropského srovnání spíše podprůměrní. Dobře zvládnuté rekvalifikace v digitálních dovednostech povedou k pozitivním dopadům a vytváření pracovních míst.
Osobně mě ani tak netrápí otázka, co se stane, když budeme AI využívat, ale více to, co se stane, když ji budeme využívat málo.
Konstatoval jste, že česká společnost je vůči změnám skeptická a pomalá, a že je to v nás a v kultuře. Proč tomu tak je? Byli bychom dále, kdyby u nás nebylo tolik regulací a kontrol ze strany státu a byla víc tržní ekonomika a volná ruka trhu?
Svět bez regulací neexistuje, ale regulace mají být „chytré“. Jeví se mi však, že se u nás chytáme víc do pastí rigidnosti regulací. To jsou ty regulace, které omezují iniciativu, hlad po podnikatelském úspěchu a vedou k chování, že blahobyt a prosperita jsou zadarmo a nevyžadují výkon.
Jeden příklad za všechny – Zákoník práce, jehož některé instituty pocházejí z poloviny 60. let. Tehdy jsme ale měli ekonomiku zaměřenou na velké podniky a úplně jinou strukturu hospodářství. Bohužel se nám nedaří dívat se na to optikou, že dnešní reálné skutečnosti a potřeby, například malých a středních podniků či startupů, potřebují větší míru pružnosti. Nejen každá nová regulace, ale i ty v minulosti rozhodnuté, musí tedy být neustále podrobovány jakémusi testu oprávněnosti své existence.
Proč dnes mnoho firem upřednostňuje mladé lidi, leckdy bez vzdělání, praxe a zkušeností, propouští starší a zkušené, kteří jsou ještě flexibilní a po celý život se vzdělávají? Proč jsou pro některé firmy tito zaměstnanci překvalifikováni?
Do určité míry je takto formulovaný popis v dnešní situaci pro mne mýtem. V situaci, kdy na trhu práce panuje velký nedostatek kvalifikovaných lidí, bojujeme s neúprosným demografickými trendy a nemáme dostatek čerstvých absolventů, se firmy snaží spíše „vymačkat“ poslední rezervy. Kromě toho týmy, které jsou dobře namixované a rozmanité i z pohledu věkové struktury, jsou výkonnější. Důležité je ale pochopení a práce s rozdílnými potřebami napříč generacemi. I když se v posledních deseti letech podařilo prokazatelně zvýšit podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva v kohortě 15–64 let, tady stále ještě vidíme potenciál až 2 pp, pokud se budeme poměřovat s těmi lepšími. Na trh práce by to přineslo dalších více než 100 tisíc lidí. To platí nejen pro zaměstnávání žen a rodičů, ale i pro zaměstnávání starší populace. Ani to však nestačí, a proto musíme být efektivní v hledání kvalitních zdrojů i mimo ČR. To je úkol i pro politickou reprezentaci. Například právě i v oblasti talentovaných zahraničních studentů ve vybraných STEM oborech s potenciálem získat a udržet si na českém trhu práce kvalifikovanou pracovní sílu, spatřujeme rezervy. Kromě toho se náš trh práce dá charakterizovat slovem kontradiktorní. Na straně jedné máme jednu z nejnižších nezaměstnaností vůbec, a proti tomu velmi nízké pohyby mezi odvětvími a profesemi. Tento stav není zdravý pro moderní a udržitelný trh práce.
Technologie, digitalizace a AI se rychle mění. Bude vůbec někdo, i z té mladší generace, schopen si udržet svoje tempo a znalosti, aby vše mohl zvládat a řídit. Co když se AI stane nezvladatelnou a obrátí se v konečném důsledku proti lidstvu?
Nebavme se o AI jako o strašáku. Nepřistupujme k tématu s nedůvěrou, ale s odpovědností! V parafrázi bych řekl, že AI má být dobrý sluha, a ne pán našeho lidského rozhodování. Měli bychom mít ale na paměti, že bez individuálního přístupu, bez vlastního vnitřního motivačního motoru si nelze udržet svoji hodnotu na trhu práce. Jak řekl Benjamin Franklin: „Investice do znalostí přináší největší úrok“. Konat má v této souvislosti stát, ale i my sami.
Pomůže českému průmyslu a ekonomice i výroba a produkce čipů v ČR? Bude ČR v budoucnu čipovou velmocí?
Celá Evropa jako celek bohužel nestojí v oblasti polovodičů na prvních místech žebříčku v porovnání s Asií či USA. Je jasné, že bez úspěšné implementace Evropského aktu o čipech se nebudeme přibližovat cíli 20procentního podílu na světové produkci a ani nebudeme úspěšní v transformaci evropského hospodářství a společnosti.
Bezesporu tedy je to krok pro ČR významný a posilující celý ekosystém a hodnotový řetězec v aktuálních trendech. Povede to ke zvýšení našeho evropského podílu a snížení naší závislosti na dodávkách z USA a Číny a zároveň to zvýší naši odolnost v řadě odvětví. Takže je to silný impuls a potřebujeme více takových.
Je podle Vás Green Deal příležitost nebo hrozba?
Je jen málo témat, která v posledních letech vzbuzovala takové emoce, jako Green Deal. Svaz průmyslu a dopravy ve své vizi hospodářské politiky Česko v roce 2029 hovoří o sedmi strategických pilířích a jedním z nich je i cirkulární ekonomika a udržitelnost – udržitelný rozvoj jako součást transformační cesty. Zjednodušeně mluvíme o tom, že ekonomický růst má být vzájemně provázaný s udržitelností. Potřebujeme dostat do rovnováhy Industriální dohodu, kterou nutně potřebujeme, se Zelenou dohodou. Bez toho nemáme šanci znovu získat nebo ještě lépe, zlepšit naši pozici v globální konkurenci a zajistit prosperitu a pracovní místa. Implementace bude jedním z hlavních cílů nastávající legislativní periody EU.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Poskytnuto Bohdanem Wojnarem
Autor: Renáta Lucková
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
