„Staráte se jen o Ukrajince a ne o naše lidi!“ Oblíbená věta Andreje Babiše a Tomio Okamury. Populistický útok na nejnižší pudy? Určitě. Doklad bezcitného sobectví? Zcela jistě. Avšak tento výrok je navíc hloupý a nepravdivý. Ve skutečnosti na bránících se Ukrajincích vyděláváme, a to řadou způsobů. Naopak nechat přepadenou zemi padnout by pro nás bylo setsakra drahé, a to jak bezpečnostně, politicky, tak i ekonomicky. Že jí pomáháme, tím děláme to nejlepší i pro České občany.
Válka samozřejmě představuje obrovské ničení, překážky v obchodování, vysoké náklady, všeobecnou zkázu. To je ovšem realita, kterou jsme si nevybrali a nezvolila si ji ani Ukrajina. Do této situace nás uvrhl ruský diktátor Vladimir Putin. Co se stalo a pořád děje, to se nedá odestát. Na nás je, jak budeme na vzniklou situaci reagovat. Avšak představa, že mávneme kouzelným proutkem, zavládne mír a vše se vrátí do stavu před 24. únorem 2022 je vysoce naivní a naprosto nesplnitelná.
Jaké jsou tedy naše možnosti, nabídky volby a jejich důsledky? Mohli bychom zastavit Kyjevu veškerou pomoc, jak někteří navrhují. To by ale vedlo ke zhroucení Ukrajiny, jejímu obsazení Ruskem, ztrátě mezinárodní prestiže a jakékoli důvěryhodnosti Západu, trvalému ohrožení naší bezpečnosti a ztrátě šance dělat byznys s touto velkou zemí, která by se stala vazalem Moskvy. Ekonomicky bychom si nepomohli, v nejlepším případě by šlo o hru s nulovým součtem, ale spíše bychom nesli náklady ztracených příležitostí.
Tato varianta je čistě teoretická a navrhují ji pouze marginální extrémní síly. Už jen kvůli tomu, jak velké reputační a bezpečnostní problémy by přinesla. Měli jsem také příležitost konat opačně, ale tu jsme promeškali. Kdybychom dokázali daleko dříve, dejme tomu během prvního půl roku války, dodat dost výkonných zbraní a munice, aby Ukrajina získala rozhodující převahu a donutila Putina vyjednávat, mohl být už dávno mír. Takto se bojuje déle, zemře více lidí, válčení způsobí větší škody a i pro nás je to nakonec dražší.
Tohle je známá věc. Vše má svůj čas a průtahy – kromě dalších potíží – jakoukoli akci či dílo prodražují. Jenže se nemůžeme vrátit o dva roky zpět. Jaká je tedy bilance nyní a jaká může být za další dva roky, pokud už uděláme všechno správně? Jaké jsou ztráty a zisky? Co dáváme a co dostáváme zpět? V rozporu s tím, co se snaží svým voličům vsugerovat předsedové ANO a SPD, nelze říci, že bychom na Ukrajincích prodělávali. Ani na těch, kteří jsou u nás, ani na těch, kteří se brání ruské invazi doma.
Prvním benefitem je velké oslabení Ruska. Jak co se týká jeho hospodářství, jeho vojenské síly, tak jeho mezinárodního postavení. Tohle je opět něco mimo naši vlastní volbu. Tohle si vybral vládce Kremlu, když se nevyprovokovaně rozhodl zaútočit a pak se nechal zastavit papírově daleko slabším soupeřem. Ano, už ony první týdny rozhodly o tom, že agresor, který nedokázal realizovat svůj plánovaný „blitzkrieg“ výrazně utrpí, přičemž mu tento úder de facto Ukrajinci zasadili vlastním silami, bez západní pomoci.
Válka za našimi humny, potíže typu drastického zdražení ruského plynu a následného hledání náhrady, ale zároveň tvrdé dopady na samotného útočníka, jemuž zabrání v dohledné době vést další expanzi. To vše je realita. Co ovlivňujeme a můžeme ovlivnit my? Jaký je soupis záporných i kladných dopadů na nás? Podívejme se na jednotlivé položky: na ukrajinské uprchlíky v Česku, finančně vojenskou pomoc, na obchod a jeho poválečnou perspektivu. Má strašení populistů reálný základ? Sotva.
Plných osmdesát procent běženců v produktivním věku pracuje a jen na daních a odvodech od nich státní kasa získává více, než všem Ukrajincům vyplácí na sociálních dávkách. Navíc si musíme uvědomit, že mzda tvoří jen třetinu průměrného příspěvku pracovníka k hrubému domácímu produktu, z nějž přes 40 % skončí ve veřejných výdajích. Těch 120 tisíc párů rukou navíc vytvoří nové bohatství 180 miliard. Z tohoto zvýšení HDP má erár příjem cca 80 miliard ročně. Který by jinak nebyl, neboť máme nedostatek pracovní síly.
Hodně se mluví o tom, kolik nás stojí zbraně a další pomoc. Ve skutečnosti však jen část darujeme, většinu dostávají naše zbrojovky zaplaceno od jiných západních vlád, případně jde o půjčky. Přímá finanční pomoc jde především přes EU, kde je náš reálný podíl nízký. A nezapomínejme na to, že oživení zbrojní výroby nám dlouhodobě pomůže a také že výměnou za starší typy zbraní často dostáváme (například od Američanů) nové. Ve výsledku se naše obranyschopnost zvýší a rozjede se důležitá součást českého průmyslu.
Konečně tu máme obchod. Ten běží i za války a Češi mají na Ukrajině dobré jméno. Až bude po ní (ovšem jen když udržíme Ukrajinu nezávislou), tak díky asociačním dohodám s EU získáme nové trhy i šanci pro investice. Země bude poničena, ale její obnova je rovněž příležitostí pro naše firmy. Získají odbytiště, zakázky i možnost expandovat a rozšiřovat výrobu, využít ohromnou rozlohu kvalitní půdy. Silná energetika i prostor pro její rozvoj nám pomůže řešit zapeklitý problém s drahou a nedostatkovou elektřinou.
Opravdu není důvod se ustrašeně ptát: co nás to stojí a bude stát? Již nyní (cynicky řečeno) z války profitujeme. Ještě více vyděláme po ní, nespadne-li Ukrajina do sféry Ruska. Pokud někdo odmítá pomáhat přepadené zemi, pak ho snad přesvědčí právě výhody „pro naše lidi“. Ukrajinci pro nás pracují, zvyšují náš blahobyt a živí české seniory. Naše armáda a zbrojovky vyjdou z konfliktu silnější. A perspektivně se nám otevřou široké byznysové obzory. Aneb starostí o Ukrajince se nejlépe staráme sami o sebe.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
