Rozhovor s Monikou Novotnou, místopředsedkyní České advokátní komory a kandidátkou komory na post ústavního soudce.
Monika Novotná je místopředsedkyně České advokátní komory (ČAK), česká advokátka a kandidátka na post ústavního soudce. Ve společnosti Rödl & Partner působí od roku 1993, kde zastává funkci vedoucí oddělení daňového práva a daňového poradenství a současně i vedoucí pracovní skupiny Litigation. V roce 2015 se stala Equity Partnerem skupiny Rödl & Partner.
„To, co dělá právníka dobrým právníkem, není fenomenální paměť, nikdo nemusí umět všechny předpisy nazpaměť (a ani to nikdo neumí). Důležité je si najít všechny předpisy, které s řešenou kauzou souvisí, nastudovat k nim i recentní judikaturu, a to vše dokázat interpretovat a aplikovat, tedy použít pro radu pro klienta, pro podání soudu nebo pro rozhodnutí ve věci,“ říká Monika Novotná.
Právnickou fakultu jste vystudovala před rokem 1989. Jak se od té doby problematika práva změnila?
Především narostlo množství právních předpisů, nadto přibyly právní předpisy evropské. Výrazně posílil význam soudní rozhodovací praxe, relevantní je především judikatura Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu. Specifická je povaha nálezů Ústavního soudu, ty se považují za pramen práva a mají povahu závazných precedentů. Nárůst množství i složitosti právních předpisů pak posílil tendence ke specializacím. V praxi se řeší právní problémy spojené se svobodnou tržní ekonomikou – fúze, akvizice, svěřenské fondy, smluvní otázky i spory spojené s podnikáním.
Jak vzpomínáte na začátky své advokátní praxe?
S láskou a nostalgií. V roce 1989, ještě před listopadem, jsem nastoupila do Advokátní poradny č. 2 jako koncipientka JUDr. Zdeňka Dítě, a měla jsem možnost vstřebat nejen profesní postupy a pravidla, ale i hodnotové základy advokátní praxe, kterými jsou ochrana práv a zájmů klienta a důvěrnost vztahu mezi advokátem a klientem. Můj školitel byl navíc obhájcem vyhledávaným osobami, které byli z nejrůznějších důvodů považovány za nepřátele tehdejšího režimu, obhajoval v procesu s Plastic People nebo Jazzovou sekcí. Měla jsem tak možnost mu pomáhat třeba s obhajobami účastníků Palachova týdne nebo těch, co podepsali Několik vět.
Po listopadu 1989 se zásadně změnil právní řád, nastoupila doba privatizací, rehabilitací a restitucí. Tato témata byla pro všechny právníky zcela nová, a všichni – bez ohledu na věk a délku praxe – jsme se ocitli v podstatě na stejné startovní čáře. To začátky vlastní advokátní praxe pro mladé advokáty nesmírně usnadnilo.
Mají to dnes advokáti těžší?
V jistém ohledu ano. Musí se rozhodnout, zda se budou věnovat generální praxi nebo se budou určitým způsobem odborně profilovat. I získání klientely je pro ně určitě složitější. Na druhou stranu mají výraznou pomoc v nejrůznějších softwarových aplikacích, systémech právních informací apod.
Vyznají se soudci a advokáti v neustálých novelách novel?
Nic jiného nám přece nezbývá. Nikdo nemůže klientovi – nebo účastníkovi řízení – sdělit, oops, tam byla novela, ve které se nevyznám, jděte raději jinam. To, co dělá právníka dobrým právníkem, není fenomenální paměť, nikdo nemusí umět všechny předpisy nazpaměť (a ani to nikdo neumí). Důležité je si najít všechny předpisy, které s řešenou kauzou souvisí, nastudovat k nim i recentní judikaturu, a to vše dokázat interpretovat a aplikovat, tedy použít pro radu pro klienta, pro podání soudu nebo pro rozhodnutí ve věci.
Místopředseda Ústavního soudu Vojtěch Šimíček v rozhovoru, že by se ústavními soudci neměli stávat zasloužilí partneři advokátních kanceláří, kteří si již odvykli podávat ústavní stížnosti. Neměla by to být spíše výhoda?
Především se jedná o paušalizování. Nepochybně jsou partneři, kteří se skutečně věnují řízení kanceláře a business developmentu, a poradenskou činnost přenechávají kolegům. V kanceláři Rödl & Partner, se kterou spolupracuji, to takto nastavené nemáme. Každý z partnerů je odborným garantem určité specializace – M&A transakcí, transakcí spojených s nemovitostmi, pro daňové právo apod. Já mám na starosti obecně litigace a navíc ještě zdravotnické právo. Znamená to nejen to, že připravuji podání a samozřejmě zastupuji klienty v civilních řízeních, ale současně to, že i kontroluji podání, která připravili jiní kolegové. Myslím si, že soudce Ústavního soudu musí mít rád právo, musí rád číst právní texty a musí je i rád (a srozumitelně) psát. Tam možná mířila výtka Vojtěcha Šimíčka směrem k partnerům velkých advokátních kanceláří.
Jste kandidátkou České advokátní komory. Není to samo důkazem, že jste vhodnou kandidátkou stát se ústavní soudkyní?
Mě samozřejmě těší, že jsem byla představenstvem navržena jako vhodná nominantka. Na druhé straně mě mrzí některé hlasy, že si představenstvo navrhlo „funkcionáře.“ Členkou představenstva jsem se nestala proto, že by mě jmenovali nějací moji kamarádi, byla jsem jí zvolena na advokátním sněmu, a to dvakrát po sobě. Znamenalo to pro mne, že jsem dokázala oslovit dostatečný počet advokátů, kteří mě na sněmu zvolili. To, zda jsem vhodnou kandidátkou, posuzoval kromě představenstva ČAK i poradní panel prof. Kysely a ten mě rovněž doporučil prezidentovi republiky.
Proč jste se rozhodla kandidovat na pozici ústavní soudkyně?
Ústavní soud vnímám jako „soud posledního odvolání,“ když si vypůjčím termín z beletrie, tedy jakéhosi garanta spravedlnosti a ústavnosti. Já jsem svým založením právník tíhnoucí k přirozenému právu, které může mít u Ústavního soudu i větší váhu než pozitivní právo, pokud se s ním dostane do střetu. Kromě posuzování toho, zda jsou právní předpisy v souladu s ústavním pořádkem, řeší Ústavní soud individuální stížnosti. A právě k těm individuálním stížnostem mají advokáti nejblíže. Pro ně je za každou stížností lidský příběh, který soudci nebo akademici vidět nemusí. Proto považuji za ideální, aby Ústavní soud byl tvořen kombinací odborníků ze všech těchto oblastí.
Na jaká témata se soustředíte ve své advokátní praxi?
Začínala jsem generální praxí, jako všichni advokáti mojí generace. Po narození dětí jsem opustila trestní právo, protože s dětmi se těžko navštěvují klienti ve věznicích. Začala jsem se věnovat daňovému právu, a to i daňovému procesu. Od něj jsem se oklikou vrátila k obhajobám v daňových trestních věcech. Vedle toho se věnuji složitějším civilním procesním kauzám, zejména sporům o náhradu nemajetkové újmy na zdraví.
Jaká témata byste chtěla řešit na Ústavním soudu?
Předpokládám, že žádný z ústavních soudců si nemůže, navíc dopředu, vybrat témata, která by chtěl řešit. Veškerá rozhodovací pravomoc Ústavního soudu je omezena návrhy, o kterých Ústavní soud rozhoduje. Pokud bych se skutečně stala soudkyní Ústavního soudu, vidím těžiště své práce právě v posuzování individuálních stížností.
Jaké idee můžete nabídnout Ústavnímu soudu?
Už jsem říkala, že tíhnu k přirozenému právu. Za stěžejní hodnoty, které by měl Ústavní soud chránit, považuji všechny základní lidská práva, především právo na svobodu a lidskou důstojnost, a samozřejmě právo na spravedlivý proces. V souvislosti s tím, jak se diskutuje o tom, zda by měli být soudci liberální nebo naopak konzervativní, jsem přemýšlela i o tom, kde asi stojím já. Založením jsem spíše konzervativní, ale to neznamená, že právo nevidím jako vyvíjející se a měnící se fenomén – kdybychom byli zabetonovaní konzervativci, neměli by dnes ženy volební právo a učitelky by musely dodržovat celibát. Současně jsem přesvědčená, že Ústavní soud by měl být spíše zdrženlivý v otázkách posuzování ústavnosti podústavních právních předpisů, na druhé straně nemůže respektovat zjevnou protiústavnost. V tomto směru je myslím dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu velmi inspirativní.
Co podle vás chybí našemu ústavnímu systému?
Myslím, že náš ústavní systém je nastavený správně a při jeho respektování je (a bude) naše republika právním státem. Za důležité považuji rozdělení moci zákonodárné, výkonné a soudní a systém vzájemných brzd a vyvážení, aby si nikdo nemohl usurpovat všechny složky státní moci. Ostatní je pak již jen o lidech, kteří jsou jejími reprezentanty.
Je podle vás spravedlnost slepá?
Pevně věřím, že ano. Spravedlnost totiž nesmí vidět, kdo stojí před ní a o kom rozhoduje, musí se právě řídit jen a jen právem, pozitivním i přirozeným. Jedině tak mohou být rozhodnutí Spravedlnosti spravedlivá.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Poskytnuto Monikou Novotnou
Zdroj: Renáta Lucková
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
