Devětačtyřicetiletý horolezec specializující se na prvovýstupy je nejúspěšnějších představitelem svého sportu v Česku. Jako jediný tuzemec je majitelem dvou Zlatých cepínů, první nejvyšší horolezecké ocenění získal v roce 2018 za prvovýstup alpským stylem jihozápadní stěnou jedenácté nejvyšší hory světa Gešerburn I (8080 metrů). O dva roky později byl stejnou trofejí odměněn za stejnou akci na Chamlang (7319 metrů). Nad pracovní nabídkou snů, která by omezila jeho nezávislost by se zamyslel, ví ale, že nepřijde.
Jste soukromník, pracujete bez státních dotací, píšete knihy, děláte přednášky, točíte filmy. Taková malá fabrika Holeček?
Mám to nastaveno tak, že můj životní styl a standard musí být něčím podpořený. Na to, abych si plnil vize a sny, jsou zapotřebí peníze, a ještě mi musí zůstat zdroje na šeď v podobě běžného života. A spokojená musí být pochopitelně taky rodina, bez které bych se nikam nepohnul. Začal jsem se věnovat komerčním aktivitám, protože v tom, čím se zabývám, neexistují žádní bossové, kteří by mi nabízeli exkluzivní lukrativní smlouvy a rvali do mě peníze. Takže aktivity jako psaní knížek, které docela slušně vydělávají, přednášky jak pro veřejnost, tak především pro korporáty, jsou taky za dobré peníze, nebo natáčení dokumentů mi uvolnily ruce. Vedle toho můžu dělat nekomerční věci, které povznášejí ducha. A ještě jedna důležitá věc. Základní motivace pro začátek dělání dokumentů spočívala v touze nezapomínat. Mám za sebou skoro padesát výprav, zpočátku jsem byl docela laxní, říkal jsem si, že si všechno pamatuji, ale přesvědčil jsem se, že tomu tak není. Dalším zajímavým aspektem je, že jsem se díky tomu dostal do jiné skupiny lidí, jako kameramani, střihači, zvukaři, kteří mě obohacují…
Jak moc musíte před každou výpravou počítat finance?
Moje základní rozpočtová strategie spočívá v tom, že to vždycky nějak, nejlépe dobře, dopadne.
Posuzujete při výběru destinace komerční atraktivitu?
Do jisté míry ano, tomuto způsobu myšlení mě naučil Reinhold Messner, u kterého jsem se zastavoval a který mi dokonce něco namlouval do filmu. Takže vím, že příběh z místa, ve kterém do té doby nikdo nebyl, má cenu zlata. Proto nabízím story z výprav, které si vymyslím a realizuji. Takže přivezu úspěšný či neúspěšný příběh. I ten neúspěch se totiž dá dobře prodat.
Rozumím tomu správně tak, že dobrý příběh nabízí i výstup, který nedopadl?
Jasně. V první řadě si nevybírám něco, co by nebylo atraktivní pro oči. A věřím, že i když to lidi nikdy neviděli a skoro určitě tam nepojedou, transformují si něco z mých prožitků do svého života.
Přesný scénář asi neexistuje, děj příběhu tedy určují hory?
Podle mě obecně platí, že neexistuje přesný scénář ničeho. Myslíme si, že určujeme děj sami, ale není tomu tak. Náš běh je ovlivněn tisící okolnostmi, které nás někam směrují. Ale podstatný rozdíl mezi běžným životem a horami je takový, že hory jsou divoké, nemáme tam co dělat a nežijeme tam, protože je to tam drsné. Antarktida, Severní a Jižní Amerika, Himaláje, včetně konfliktních míst jako Afghánistán, jsou v první řadě o přírodě, která je natolik krásná, že nám vždycky nějaký příběh nabídne.
Stalo se vám někdy, že jste viděl svůj film a konstatoval, že jste původně vnímal všechno jinak?
Je to tak, že si moje mysl příběh zařadí do úplně jiné škatulky, než byl původní prožitek. Když se dívám na film a na obrázky, které byly nedávno pořízené, dívám se nikoli sám na sebe, ale na obraz, který sice znám, ale není mi, až tak moc blízký. Je tomu tak, protože původní emoce pominula. Veškeré utrpení se poté, co slezeme dolů, postupně přetočí na růžový obláček. Přemýšlel jsem nad tím, je to o tom, že když se narodíme, začneme chodit, běhat, padat, ale pády úplně vytěsníme z mysli. Stejně tak je to s horami. Kdybych si měl pamatovat, kolikrát jsem omrzl, že se mi zabil kamarád, bál jsem se, jestli vůbec přežiji, tak bych do toho příště nešel. Proto, když se dívám na svoje filmy zpětně, je to bez emoce, mnohem více mě zajímá, jestli a jak reagují lidi kolem. Je zajímavé, že někdy přichází spontánní reakce na věci, které mi nepřijdou informačně zajímavé.
Dá se udělat dobrý příběh ze zcela bezproblémového výstupu?
Vždycky, když si něco vybírám, sázím na pocitové koření a je tak otázkou, jak hodně ho v tom příběhu je. Ale nikdy se nestalo, že jsme nemuseli kořenit.
Jako laikovi se mi jeví hodně zajímavá story z roku 2021, kdy jste při sestupu Baruntse (7129 metrů), museli bivakovat ve sněhové vánici, mezitím docházelo jídlo, shodil jste pár kilo, vylézala vám žebra. Musel jste si libovat nad super příběhem…
Věřte mi, že jsem si opravdu neliboval. Prolezli jsme těžkou stěnu a na hoře nás dostal atypický jev, který přichází dejme tomu jednou za deset let, kdy tam shodou nešťastných okolností zahynuli naši kamarádi. V Bengálském zálivu se začala točit tropická bouře, která se má rozpustit nad mořskou částí, případně zaplavit Bangladéš. V našem případě se, ale utrhla, odrazila od hor, kde je chladno a zůstala. Takže jsme leželi v zakopaném stanu v kopci s tak sedmdesátistupňovým sklonem a komunikovali s Alenou Zárybnickou, kdy se zlepší počasí. Hodně se to táhlo, venku mínus sedmdesát, v závětří stanu minus dvacet. Do toho stan zapadával sněhem, každou hodinu jsme museli odhrabávat. Ale je pravda, že příběh je to hezký.
Po nedávném výstupu na Sura Peak (6764 metrů) jste popsal, jak jazyk toužil po kapce vody, nohy byly jak z hadrové panenky, mysl to vzdala, racionalita byla dávno ta tam…Byl jste dle svých slov porouchaný robot, jehož mysl to sice vzdala, ale neodumřela…
Naučil jsem se eliminovat bolest, která nás paralyzuje pouze v momentě, kdy jí to dovolíme. Myslíme si, že jsme úplně unavení a nedáme to. Nejsme! Dokud je v mysli jenom kousíček toho, že máme nějak dojít a mít pozitivní, nikoli poslední vzpomínku, tak tělo, byť je v dezolátním stavu, se naučí fungovat.
Má vaše nezávislost nějaké meze, může přijít komerční nabídka, kterou nepůjde odmítnout?
Jedná se o klasickou otázku a vím, že kdybych měl stanovit svoji cenu, tak mi to nikdo nedá. Je to jednoduché, pokud by přišla opravdu top nabídka, asi bych se zamyslel nad svou dosavadní totální nezávislostí. Ale vím, že nepřijde.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Poskytnuto Markem Holečkem
Autor: Petr Bošnakov
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
