Nejvyšší správní soud nedávno rozhodl o vrácení k projednávání ve věci důkazů potřebných k daňovému tvrzení daňového subjektu. Po firmě, která dovolání podávala, berňák například chtěl, aby doložil, jakým způsobem se seznámil se svým dodavatelem, ačkoli nejde o skutečnost, která sama o sobě ovlivňuje výši daňové povinnosti. Rovněž po něm chtěl, aby doložil, které konkrétní fyzické osoby jeho dodavatele skutečně prováděly práce, jako byla ostraha objektů či zimní údržba.“ Účelem podnikání jistě není ničím neohraničené shromažďování listin a kontaktů na potenciální svědky pro účely možného daňového řízení v budoucnu,“ konstatoval NSS.
Správce daně dodatečnými platebními výměry doměřil daň v souhrnné výši 223 464 Kč za shora uvedená zdaňovací období roku 2012 a v souhrnné výši 397 284 Kč za zdaňovací období roku 2013. Důvodem bylo, že správce daně neuznal uplatněný odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu ohledně zdanitelných plnění, která měla spočívat v poskytování služeb ostrahy a zimní údržby. Správci daně vznikly pochybnosti, zda žalobkyně skutečně přijala deklarovaná zdanitelná plnění od uvedené společnosti, přičemž žalobkyně přijetí těchto plnění neprokázala. Následně závěry daňové správy potvrdil i Krajský soud v Hradci Králové. „Z obsahu žaloby založené ve spise krajského soudu je přitom patrné, že stěžovatelka zde předložila projednatelné a relevantní námitky. Jedná se zejména o námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného hodnocení provedených důkazů ze strany žalovaného. V této souvislosti se měl krajský soud zabývat (mimo jiné) i obsahem jednotlivých svědeckých výpovědí a jejich relevantností pro zjišťování skutkového stavu. Nepostačuje jeho stručné konstatování, že časový odstup 3 až 4 let mezi výslechem svědků a dokazovanou skutečností nezbavuje stěžovatelku povinnosti obstarat důkazy podporující její skutkovou verzi,“ konstatuje se v rozsudku.
Podle Nejvyššího správního soudu by bylo nanejvýš vhodné, aby krajský soud osvětlil, zda je či není potřebné, aby při poskytování triviálních služeb jako je ostraha objektu a zimní údržba, tj. fakticky úklid sněhu, odběratel zjišťoval a dokládal totožnost konkrétních fyzických osob, které práce prováděly. Dále je nezbytné, aby se krajský soud ve světle žalobní argumentace zabýval jednotlivými důkazními návrhy, jimž daňové orgány nevyhověly.
Nakonec, nad rámec výše uvedeného, Nejvyšší správní soud též považuje za velmi zjednodušené tvrzení krajského soudu, že by měl každý daňový subjekt vyžadovat od dodavatelů řádné účetní doklady a zajistit si pro případ potřeby i další důkazní prostředky pro budoucí daňové řízení. Jakkoli je zde dán princip profesionality obchodníka, v jehož rámci je třeba vyžadovat určitou obezřetnost a řádné vedení účetnictví a dalších dokladů spojených s podnikáním, není možné paušálně a bez důkladného uvážení tvrdit, že by si podnikatel musel opatřovat nespecifikované důkazní prostředky, tak aby vždy v budoucnu vyhověl požadavkům daňových orgánů. „V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že podnikáním je samostatná a soustavná činnost na vlastní účet a odpovědnost se záměrem dosažení zisku a právě toto je hlavní účel podnikatelské aktivity. Naopak účelem podnikání jistě není ničím neohraničené shromažďování listin a kontaktů na potenciální svědky pro účely možného daňového řízení v budoucnu,“ zní klíčová pasáž rozsudku.
Nepřezkoumatelný rozsudek
„V předmětném rozsudku Nejvyšší správní soud hodnotí jako nepřezkoumatelný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové. Pochybení soudu prvního stupně spatřuje v tom, že vyjádřil souhlas se závěry správce daně, aniž by jakkoli zdůvodnil, proč je považuje za skutkově i právně správné,“ vysvětluje místopředsedkyně ČAKI Monika Novotná s tím, že NSS označil za nesprávné, když soud prvního stupně v podstatě v rozsudku toliko rekapituluje podání obou účastníků, a vlastní závěry soudu zůstávají nezdůvodněné.
Jak dále Novotná uvádí, NSS přitom nezpochybňuje, že se soud může ztotožnit se závěry správce daně, musí však v odůvodnění rozsudku vyložit, proč tak učinil a případně přidat vlastní alespoň krátké hodnocení. Nejvyšší správní soud polemizuje se závěry soudu prvního stupně, podle nějž je povinností daňového poplatníka vyvinout přiměřenou aktivitu a v rámci svých obchodních vztahů vyžadovat od dodavatelů řádné účetní doklady a zajistit si pro případ potřeby i další důkazní prostředky pro budoucí daňové řízení. „Závěr, že účelem podnikání í jistě není ničím neohraničené shromažďování listin a kontaktů na potenciální svědky pro účely možného daňového řízení v budoucnu považuji za zcela zásadní odmítnutí bezbřehého důkazního břemene, kterým někteří správci daně zatěžují daňové subjekty.“
Většina z podnikatelů se při přijetí zdanitelného plnění v oblasti služeb, tedy plnění bez trvalého hmotného výsledku, spokojí s tím, že službu přijala bez výhrad k rozsahu či kvalitě, obdržela řádný daňový doklad a tento uhradila, vysvětluje dále Novotná. Je podle ní nemyslitelné, aby v rámci i tak dost velké administrativní zátěže vyžadoval správce daně, aby si podnikatel zajistil další důkazy k tomu, že služba byla poskytnuta a odstranil tak „pochybnosti“ správce daně. „V tomto smyslu má rozsudek NSS zásadní význam pro vymezení povinností daňového subjektu v oblasti dokazování přijetí zdanitelného plnění,“ uzavírá Novotná.
Absurdní tvrzení
Podle Jana Rambouska z Unie daňových poplatníků tím, že tvrzení, že by měl každý daňový subjekt vyžadovat od dodavatelů řádné účetní doklady a zajistit si pro případ potřeby i další důkazní prostředky pro budoucí daňové řízení, označil NSS za absurdní, otevřel Pandořinu skřínku. To z důvodu, že právě na tomto požadavku stojí značné množství doměrku správce daně. „Smyslem podnikání je podle zákona vytváření zisku. Jiný úhel pohledu na tuto činnost ovšem zastávají pracovníci finančních úřadů. Následuje výčet toho, co všechno daňový subjekt nepředložil. A výčet to bývá často dosti absurdní.“
Např. je vyčítáno, že nepředložil žádné důkazní prostředky:
- ze kterých by vyplývalo, kdy byla zakázka dokončena a předána, ačkoliv stavba stojí a bylo doloženo stavební povolení
- nebylo doloženo, jakým způsobem byl software na server nahrán, což je skutečnost, kterou podle mého názoru doložit nelze. Software se prostě na serveru nachází a maximálně se dá zjistit, kdy tam software byl nahrán, ale prokazovat způsob nahrání je velmi složité, nehledě na to, že si těžko představit, proč by tato okolnost mohla být podstatná pro správné stanovení výše daňové povinnosti
- daňový subjekt nedoložil, jakým způsobem se seznámil se svým dodavatelem, což si jednak nemusí pamatovat, ale hlavně nevím, jak tuto skutečnost prokázat, navíc opět nejde o skutečnost, která sama o sobě ovlivňuje výši daňové povinnosti;
- daňový subjekt uvádí, že si ověřoval dodavatele pomoci webového systému VIES VAT, v obchodním rejstříku, v insolvenčním rejstříku a v rejstříku plátců DPH, aby zjistil, zda se nejedná o nespolehlivého plátce. Daňový subjekt však nedoložil správci daně, jakým způsobem, a zda skutečně si tyto skutečnosti ověřoval. K tomu nutno pouze dodat, že správce daně neprokázal a ani nemohl prokázat opak, neboť podle veřejně dostupných informací bylo a je vše v pořádku.
- daňový subjekt neuvedl, které konkrétní fyzické osoby jeho dodavatele práce skutečně prováděly. Pokud si objednám provedení prací od nějaké firmy, tak je dost absurdní požadavek, abych zjišťoval totožnost konkrétních pracovníků, zejména když takových pracovníků mohou být stovky.
Následně se zpravidla daňový subjekt dozvídá, pokračuje Rambousek, že daňový subjekt nebyl dostatečně obezřetný, neboť si v době, kdy obchodní transakci neopatřil předem nedefinované důkazy, které si správce za několik let vymyslí, a tím zpochybní nárok na odpočet plátce. Je podle něj proto dobře, že tomuto paušalizujícímu postupu se Nejvyššího správního soudu nyní postavil. Na druhou stranu to neznamená, že by daňový subjekt mohl na opatřování důkazů zcela rezignovat. „Bude však třeba zohledňovat skutkové okolnosti té které věci, to zejména s ohledem na objem transakcí a jejich charakter. Prvním krokem na cestě ke spravedlivějšímu a transparentnějšímu daňovému řízení je důsledné dodržování zásady, dle níž má správce daně soustředit svou pozornost na dokazování skutečností, které jsou rozhodné pro správné stanovení daně. Neměl bych se tak snažit daňový subjekt nachytat na domnělých nesrovnalostech v otázkách, které na výši správné daně nemají vliv. Dalším krokem, který by měl následovat, pak je vyjasnění otázky, jaké důkazní prostředky má obezřetný daňový subjekt pro potřeby možné kontroly schraňovat.“
Foto: Pixabay
Zdroj: Dušan Šrámek
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
