Apogeo
Reklama

Světlana Zvolánková Semrádová: Nároky na náhradu škody za mimořádná opatření se stále množí a lze předpokládat ještě jejich nárůst

25.09.2021, Autor: Laura Feketeová

0 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 5
Světlana Zvolánková Semrádová: Nároky na náhradu škody za mimořádná opatření se stále množí a lze předpokládat ještě jejich nárůst

Tvrzení o tom, že advokáti se podílejí na obchodu s chudobou, mohou být atraktivní pro média, ale jsou nevhodně paušalizovaná, neboť je vždy třeba prověřit okolnosti každého případu, říká v rozhovoru pro EM advokátka Světlana Zvolánková Semrádová.

„Taková prohlášení osobně považuji za hrubě urážlivá a odtržená od reality.“
Nouzový stav skončil, postupně opadají i různá mimořádná opatření. Co to bude znamenat v rámci odškodnění a žalob o náhradu škody?
Zde se jedná o velmi složitou otázku, a proto na ni nelze podat jednoduchou odpověď. Úvodem je třeba poznamenat, že jakákoliv náhrada škody nebo nemajetkové újmy je založena na tom, že osoba požadující takovou náhradu musí prokázat její vznik a příčinnou souvislost s jednáním škůdce, v tomto případě státu. V praxi bude důležité, jak se soudy postaví k otázce příčinné souvislosti a spoluzavinění ze strany poškozeného, ale i otázky, zda je na místě nahrazovat škodu, která mohla vzniknout ve veřejném zájmu a v případě, že z veřejného zájmu má konečný prospěch, byť ne věcný, i sám poškozený.
K obecnému postupu je možné v krátkosti shrnout, že nárok na náhradu škody musí být uplatněn písemně u příslušného orgánu státní správy, a to do 6 měsíců, od doby, kdy se poškozený o škodě dozvěděl. Po marném uplynutí lhůty k plnění, kterou žadatel ve své výzvě stanoví, pak bude moci přistoupit k podání žaloby. Je třeba ovšem upozornit na skutečnost, že pokud by došlo k soudnímu výkladu v tom smyslu, že nárok bude posuzován jako nárok dle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejném moci, je nutné, aby marně uplynula lhůta k plnění 6 měsíců ode dne uplatnění.
Praxe nám ukazuje, že s ohledem na rušení některých mimořádných opatření se nároky na náhradu škody stále množí a lze předpokládat ještě jejich nárůst.
Někteří podnikatelé se přijetím pomoci od státu zavázali, že nebudou stát žalovat. Je taková dohoda legitimní, když byla v podstatě vynucena v tísni?
V prvé řadě bych ráda uvedla, že se nemohu vyjádřit ke všem smlouvám, ve kterých by mělo být ustanovení, o kterém hovoříte, a na které míří Váš dotaz. Měla jsem možnost seznámit se s některými smlouvami, resp. žádostmi o poskytnutí dotací v souvislosti s opatřeními spojených s COVID. V žádostech bylo obsaženo ustanovení o tom, že se příjemce dotace přijetím dotace vzdává práva na uplatňování dalších nároků na náhradu vzniklé škody v souvislosti s opatřením vůči COVID 19. Důležité je ovšem poznamenat to, že dotace byla žadatelům poskytována za určité časové období, na další období bylo třeba požádat o dotaci další. Pokud žádost obsahovala citované ujednání, které je možné vykládat jako vzdání se práva na náhradu škody, pak by se jednalo, pokud tedy zvolíme systematický výklad smlouvy, o vzdání se práva na náhradu škody vztahující se pouze na období, za které byla dotace poskytnuta. Ustanovení nelze vykládat tak, že by se žadatel přijetím dotace za konkrétní období vzdal práva požadovat jakoukoliv náhradu škody v souvislosti s COVID 19, která by mu mohla v budoucnu potencionálně vzniknout. Z mého pohledu se pak taková dohoda jeví jako legitimní. Pro úplnost dodávám, že, dle mého názoru, nelze hovořit o situaci, že došlo k uzavření dohody v tísni. Je třeba mít na paměti, že podání žádosti o poskytnutí dotace vychází ze svobodné vůle žadatele.
A pokud jde o opatření, která byla následně soudy zrušena jako nezákonná?
Výše popsaný postup je obecně aplikovatelný.
NSS zrušil například jako nezákonné nošení roušek na veřejnosti. Je možné stát žalovat i za nemateriální újmu, jenom proto, že jsem musel strpět nějaké nezákonné jednání?
Ano, i náhrady nemajetkové újmy se lze domáhat dle výše uvedeného a opět platí nezbytnost prokázat vznik újmy a její příčinnou souvislost s jednáním státu ve vztahu k protiepidemickým opatřením. Nelze ovšem v žádném případě predikovat výsledky takového sporu. Domnívám se však, že postoj státu k náhradě škody a o to více k náhradě nemajetkové újmy bude spíše vlažný a odmítavý.
Co všechno by měl poškozený žalovat, které instituce?
Poškozený by měl zpravidla žalovat stát, a to prostřednictvím organizační složky, u níž při výkonu veřejné moci došlo k pochybení, která měla za následek vznik škody nebo nemajetkové újmy.
Zastupujete často i různé státní, či veřejnoprávní orgány. Jaká to přináší specifika na rozdíl od zastupování soukromoprávních subjektů?
Rozdíl mezi soukromoprávními subjekty a například veřejnoprávními korporacemi je dle mého názoru poměrně viditelný. Na základě mých dosavadních zkušeností mohu říci, že dle mého názoru, soudy přistupují k veřejnoprávním korporacím odlišně, například tím, že na účastníka řízení, kterým je právě veřejnoprávní korporace kladou vyšší nároky než na účastníka řízení – soukromoprávní fyzickou osobu.
Obecně lze říci, že pokud se jedná o veřejnoprávní korporace, tak jejich pozice u soudu je na rozdíl od protistran ztížená a na tyto subjekty se klade mnohdy větší povinnosti, i když by to takto být nemělo. Stává se třeba i to, že soud se snaží přenést důkazní břemeno ze strany žalobců na žalovaného, pokud je žalovaná veřejnoprávní korporací, jen aby ulehčila žalobci pozici.
Jako jisté specifikum jistě vnímám flexibilitu rozhodování u soukromoprávních subjektů, zejm.  fyzických osob a právě veřejnoprávních korporací, kde téměř každé rozhodnutí či každý postup podléhá schválení příslušným voleným orgánem.
Existuje nějaká hranice mezi tím, co by měla dělat právní oddělení jednotlivých úřadů, a co by měly zadávat externě?
Úvodem bych si dovolila zmínit, pokud tedy vycházím ze zkušenosti, pak si málokdo uvědomuje, že veřejnoprávní korporace a jejich oddělení vykonávají velké množství práce (týkající se například vnitřního i vnějšího chodu institucí), není v silách samotné korporace, aby jejich právní oddělení zcela zajišťovala i vyřizování agendy soudních sporů. Obecně je třeba říci, že externí právní zastoupení je zcela obhajitelné a namístě zejména v případech soudních sporů.
Co říkáte na záměr státu zřídit jakousi státní AK, která by zastupovala generálně všechny státní instituce ve sporech?
Osobně si nedovedu přesně přestavit, jak by taková státní advokátní kancelář zajišťující právní zastoupení všech státních institucí fungovala. Předně ale pro upřesnění dodávám, že advokacie je a má být zcela nezávislá na státu. Takový princip je třeba respektovat. Domnívám se, že obdoba takové kanceláře, resp. zástupce, již existuje, neboť Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je nadán oprávněním zastupovat různé státní instituce.
Hnutí Přísaha přišlo nedávno s kritikou kontrolní praxe ČAK. Tvrdí, že na ČAK chodí denně stovky stížností, a že je z loajality kontrolní orgány zametají pod koberec.  Co na to říkáte?
S podobnými výroky jakéhokoliv subjektu se nemohu ztotožnit a domnívám se, že zpravidla pramení z neznalosti celé věci a z neznalosti kontextu. Jsem také toho názoru, že autor podobných výroků zpravidla nepracuje se statistickými údaji, které jsou k dispozici a dokazují v podstatě naprostý opak.
Ze zveřejněných statistik, jež má Česká advokátní komora k dispozici, je na první pohled zřejmé, že celkový počet podaných stížností se pohybuje každý rok kolem tisícovky, přičemž je jasně patrný trend snižování celkového počtu stížností. Například v roce 2020 bylo Komoře doručeno celkem 1 110 stížností. Nad to musím uvést, že se jedná o stížnosti na advokáty, ale také na advokátní koncipienty. Rozhodně tak nelze říct, že by byly podávány stovky stížností denně.
Vymezit se musím také vůči tvrzení, že by se orgány Komory pokoušely cokoliv tzv. zamést pod koberec. Jsem přesvědčena, že Česká advokátní komora a její orgány přistupují ke každé podané stížnosti velmi odpovědně a každý individuální případ je řádně prošetřen a následně odpovídajícím způsobem vyřízen.
Ostatně proti výrokům tohoto politického uskupení se Česká advokátní komora před nedávnem rovněž ohradila.
A na návrh, že by měli kontrolní pravomoc mít zaměstnanci Komory, kteří se kontrolní činnosti věnují?
Dle mého názoru podobné úvahy pramení z nedostatečné znalosti fungování profesní samosprávy a z nedostatku znalostí právní úpravy.
Jak lze kárně odlišit, co vykonává advokát, protože je nějak smluvně zavázán klientovi, anebo mu nad rámec toho radí něco, co je neetické, případně v rozporu se zákonem?
Obecně lze říci, že advokát je povinen při poskytování právních služeb postupovat v souladu s právními předpisy včetně předpisů stavovských a současně si počínat tak, aby svým jednáním nesnižoval důstojnost advokátního stavu. Pokud advokát poskytuje klientovi neetické rady, nebo dokonce rady kolidující se zákonem, pak se dopouští kárného provinění. Kárné opatření, resp. sankce, která by advokátovi byla za takové jednání uloženo, je třeba vždy individualizovat s ohledem na povahu a závažnost kárného provinění.
Co bývá nejčastějším kárným deliktem?
Ze statistik, které má Česká advokátní komora k dispozici však vyplývá, že nejčastějším prohřeškem, jehož se advokáti v praxi dopouštějí, je nečinnost advokáta ve vztahu ke klientovi. Ona nečinnost může mít velmi mnoho různých podob a dosahovat rozdílné intenzity v jednotlivých případech. Proto je nezbytné vždy záležitost posuzovat nanejvýš individuálně, což orgány České advokátní komory také činí. Mezi dalšími prohřešky jsou potom například pochybení při vedení knihy o prohlášeních o pravosti podpisů nebo pochybení vůči soudům a jiným orgánům.
Jaké prohřešky považují kárné orgány ČAK za nejzávažnější?
Na tuto otázku nelze hledat jednoduchou odpověď. Z pohledu porušení povinností, které jsou na advokáty a advokátní koncipienty kladeny, je třeba přistupovat ke každému takovému porušení individuálně, jak už jsem ostatně zmínila. Je jen těžko rozlišitelné, která porušení jsou nejzávažnější, jelikož se liší případ od případu, a i zdánlivě mírné porušení advokátních povinností může klientovi přivodit závažnou škodu nebo nemajetkovou újmu.
V médiích se často objevují fráze o tom, že advokáti se podílejí na obchodu s chudobou, protože zatupují věřitele, nebo jsou spojeni s některými exekutorskými úřady. Jak tuto kritiku vnímáte?
Taková obecná prohlášení mohou být atraktivní pro média, ale jsou dle mého názoru nevhodně paušalizovaná, neboť je vždy třeba prověřit okolnosti každého případu. Taková prohlášení osobně považuji za hrubě urážlivá a odtržená od reality.
Pro názornost si dovolím situaci demonstrovat na případu. Věřitel poskytne na žádost dlužníka finanční částku, laicky řečeno dlužníkovi půjčí finanční obnos. Je třeba poukázat na to, že na prvopočátku celého procesu je právě žádost dlužníka o poskytnutí půjčky. Následně je to právě dlužník, který nesplácí, navzdory dohodě s věřitelem a ten pak logicky může vyhledat právní pomoc u advokáta, jak půjčené finanční prostředky získat zpět. Advokát postupuje v souladu s právními předpisy, tj. zašle dlužníkovi předžalobní upomínku, podá žalobu, účastní se ústního jednání. Soudní řízení je završeno vydáním rozsudku, ve kterém je dlužníkovi autoritativně soudem uložena povinnost k zaplacení dlužné částky. Pokud ani poté dlužník částku dobrovolně nezaplatí, je logické, že věřitel osloví exekutorský úřad, který postupuje v intencích zákona, tak aby byla pohledávka vymožena. Je pochopitelné, že popsaný proces je spojen s finančními výdaji, ale proces byl odvislý od přístupu dlužníka, resp. byl v jeho rukou. Uvedené je míněno tak, že dlužník mohl kdykoliv dalšímu vymáhání zabránit, a to úhradou dlužné částky, uzavřením splátkového kalendáře, apod. Bohužel se většinou stává, že jsou dlužníci zcela nekontaktní a odmítají jakékoliv smírné jednání.
Není mi zcela jasné, co je míněno Vaší formulací ohledně spojení advokátů s některými exekutorskými úřady. Obecně platí to, že věřitelé si mohou vybrat jakýkoliv exekutorský úřad, přičemž logicky základním kritériem výběru je renomé exekutorského úřadu, popř. předchozí dobrá zkušenost.
Je advokát kárně postižitelný jenom při výkonu své profese, nebo je advokátem 24 hodin denně, tedy i je zodpovědný i za chování se na veřejnosti či za mediální výstupy?
Profese advokáta je v mnoha směrech určitým celoživotním posláním, a nikoliv pouhým povoláním. Jedná se o profesi, která vyžaduje dle mého názoru velmi vysokou míru společenské odpovědnosti. S tím také souvisí to, že by si advokát měl i ve svém volném čase uvědomovat, že na něj společnost pohlíží jako na člověka, který by měl být příkladem dodržování nejen právních předpisů, ale měl by do jisté míry nastavovat také morální standard chování. Ačkoliv nelze advokáta zpravidla přímo postihovat například za jeho vystupování mimo výkon advokacie, domnívám se, že většinou si advokáti uvědomují vážnost svého stavu, i když zrovna nepobývají v soudní síni nebo nejednají s klientem.
Foto: Poskytnuto Světlanou Zvolánkovou Semrádovou
Zdroj: Dušan Šrámek


Sdílet
Hodnotit
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars

Doporučujeme

e-news.cz - kurzy
e-news.cz - kurzy
Sazka reklama
e-news.cz - kurzy
e-news.cz - kurzy
Apogeo
e-news.cz - kurzy
e-news.cz - kurzy
Reklama
e-news.cz - kurzy
Sazka reklama
e-news.cz - kurzy
e-news.cz - kurzy
e-news.cz - kurzy
e-news.cz - kurzy
Apogeo
e-news.cz - kurzy
Reklama
e-news.cz - kurzy
e-news.cz - kurzy
e-news.cz - kurzy
Apogeo
e-news.cz - kurzy
e-news.cz - kurzy
Sazka reklama
e-news.cz - kurzy
Reklama
e-news.cz - kurzy
Apogeo
e-news.cz - kurzy
e-news.cz - kurzy
e-news.cz - kurzy
e-news.cz - kurzy
Sazka reklama
e-news.cz - kurzy
Reklama