V taláru napříč dobou: Okresní soudce a kriminalita v dobách totality (Kapitola 3)

Říkalo se tomu „podíly“ a v odměňování advokátů to představovalo ohromný pokrok. Pamatuji si, že nejvýkonnější advokát naší poradny dostal za rok 1970 jako podíl z účtovaných plateb, vedle mzdy, na tu dobu nepředstavitelných čtyřicet dva tisíce korun. Za to bylo tehdy auto. I já, jako úplně začínající advokát, jsem dostal navíc dvanáct tisíc korun.
I když advokáti v letech 1968 a následujících profesní samostatnost nezískali, pořád šlo o jakési svobodné povolání a postavení „na volné noze“ projevující se třeba nekontrolovanou a nekontrolovatelnou pracovní dobou, individuální odpovědností za odvedenou práci, profesní rovností a kolegialitou. Toto prostředí jsem opustil a přešel na úřad. I když to podle dnešních kritérií může znít vůči soudnictví urážlivě, soud začátkem sedmdesátých let byl úřadem se vším všudy. Po krátkém napětí v roce 1968, při němž se hovořilo o soudcovské nezávislosti se všemi atributy, které by ji garantovaly, při následném utahování šroubů už na nezávislý orgán státní moci nešlo ani pomyslet. V čele soudu stáli politicky posvěcení předseda a náměstci a tito funkcionáři, především předsedové, rozhodovali o profesním životě a smrti soudců. Soudcovský mandát nebyl doživotní, ale desetiletý a o jeho opakování spolurozhodoval předseda soudu, který příslušnému stranickému orgánu na soudce, jako tzv. nomenklaturní kádry, podával návrhy ke schválení. Pro soudce okresního soudu to byl okresní výbor KSČ, pro soudce krajského soudu krajský výbor atd. Aby v tom předseda soudu nebyl sám, spolurozhodoval s ním o profesním životě každého soudce ještě závodní výbor KSČ. O tom, kdo může být předsedou senátu, kdo může postoupit k vyššímu soudu, ale i o tom, kdo a v jaké výši může být finančně odměněn za mimořádné výkony. To, že o soudcích rozhodoval orgán, který měl v názvu slovo závodní, říká o jejich nezávislosti všechno. Docházka a přítomnost v práci se kontrolovala všude, soudnictví tedy nemohlo zůstat stranou. Pracovalo se od sedmi do patnácti hodin. Patnáctou hodinu bylo možno libovolně překročit, ale ráno museli být na pracovišti všichni včas. Ke kontrole sloužily knihy, kam každý zapsal své jméno a čas příchodu. Soudci, tajemníci, písařky, prostě všichni. V okolí soudu to těsně před sedmou hodinou vypadalo jako na běžecké dráze. S rukama na prsou dobíhali i stařičtí soudci. Domlouvání od „nadřízeného“ nebylo příjemné nikomu. Sám jsem to zažil. Co jsem ale chtěl, to jsem měl. V jednačce jsem měl slovo. Jako mladý bouřlivák a recesista jsem se systémem trochu bojoval. Několikrát jsem přijel v pyřamu autem do zaměstnání, považovaného za poslání, a zapisoval se v pyžamu ještě nad čarou, s oblečením přes ruku. Ale protože žádná vzpoura nemůže trvat věčně, tak jsem nakonec v obleku a s rukama na prsou dobíhal taky. Aby toho nebylo málo, do jiné knihy se zapisovaly odchody na oběd a příchody z oběda. Jinak to bylo ale všechno dobrovolné. Soudcovský mandát byl desetiletý a dřív mohl skončit každý.
Zastavit bych se chtěl u svého prvního nadřízeného, předsedy okresního soudu. Advokátní poradna měla sice také svého vedoucího, ale to nebylo to pravé. Předsedou okresního soudu v Kladně byl František Pešula. Jako předseda soudu neměl žádné zvláštní pravomoci k udržení kázně. Stačila mu k tomu jen jeho autorita a musím přiznat, že co jsem se od něj naučil, snažil jsem se uplatňovat ještě po dvaceti letech jako místopředseda soudu. Nehrozil ani nenařizoval. Domlouval … ale než poslouchat ty jeho domluvy, bylo lepší udělat to bez domlouvání. Alkohol na pracovišti ani nemusel zakazovat, abstinenty jsme byli dobrovolně všichni a já jsem jím už zůstal.
V souvislosti se souzením v prvoinstančním senátě bych chtěl zmínit ještě jednoho kolegu, jehož příběh považuji za zajímavý a vypovídající o této době.  Byl to dělnický kádr, který byl v padesátých letech povolán, aby nahradil, nebo alespoň „zlidověl“ soudce, načichlé dřívějšími prvorepublikovými manýry. Absolvoval dva roky Právnické školy pracujících, a poté, třebaže ji nedokončil, začal soudit a bez ukončeného právnického vzdělání soudil až do odchodu do důchodu začátkem osmdesátých let. Proč ho jako jediného zmiňuji? Protože soudil dobře. Nevím, jak soudil na začátku své kariéry, ale já jsem ho znal jako respektovaného soudce a stačila mu k tomu jen praxe a zdravý selský rozum.
Laický živel v pravém slova smyslu ale v soudnictví představovali soudci z lidu. Když jsem přišel do soudnictví, spolurozhodovali o všech trestních činech. Soudci z lidu působili u okresních, krajských i u Nejvyššího soudu. Soudce z povolání jako samosoudce, rozhodoval jen o přečinech. Dělení na trestné činy a přečiny bylo ale tenkrát jiné než dnes. O soudcích z lidu, dnes přísedících, se někdy mluví s despektem, mně se ale s nimi soudilo dobře. Byli jakousi první sondou dopadu soudního rozhodnutí na veřejné mínění. Určitým problémem byla jejich docházka nebo spíš nedocházka. U jednání museli být dva, a když jeden z nich bez omluvy nepřišel a zjistilo se to až bezprostředně před jednáním, hrozilo zmaření, a proto se sháněl narychlo náhradník. V Kladně byla soudkyní z lidu soudní domovnice, a protože byla vždy po ruce, stala se z ní náhradnice z povolání. Soudcům, kterým nepřišel soudce z lidu, se o ní dokonce přetahovali, a tak měla v součtu odsouzeno víc dnů než mnozí soudci z povolání. Ústavní princip zákonného soudce tenkrát ještě nikoho netížil.
Když už jsem zašel do takových podrobností svého působení na Kladně, nemůžu nezmínit kladenskou soudní budovu. Jestli se pro označení soudu, nebo spíš jeho sídla, používá vznešené přirovnání, chrám spravedlnosti, pro ten kladenský by bylo přiléhavé označení pastouška. Pro tu dobu to ale bylo příznačné. Soudní budovy byly chudobky. Exteriéry i interiéry a ten kladenský tomu stál v čele. Okresní soud v Kladně byl v budově bývalé německé školy, ve čtvrti určené k asanaci, ve které ve vybydlených domech bydleli většinou Cikáni, rodiče dnešních Romů. Asanace čtvrti byla plánovaná dvacet let, a tak se do údržby čtvrti, ani soudu, nic neinvestovalo. Soudní agenda postupně narůstala, počty soudců i administrativy se podle toho zvětšovaly, a tak správa soudů přikoupila část vedlejší budovy. A to byla opravdová pastouška. V Kladně se jí říkalo řemenda, a z řemendy se stal soud. Ale protože čtvrť byla v asanaci a na soudech se šetřilo, koupilo se z řemendy jen první patro, a v přízemí a ve druhém patře, což byla spíš půda, žili dál vesele původní nepřizpůsobiví spoluobčané. To “vesele” myslím v pravém slova smyslu. Bez dalších investic do oprav a údržby se v řemendě soudilo téměř do konce osmdesátých let. Budova soudu odolávala asanaci nejdéle, nakonec tam na zplanýrované rovině stála sama. Pamatuji si, že se tam, když byla asanace v plném proudu, filmovaly nějaké scény o závěrečných bojích v Berlíně.
A teď už k vlastnímu působení na novém pracovišti. Dne 1.srpna 1972 jsem se stal soudcem. Nemohl jsem samozřejmě jako soudce začít jinde než na Kladně, kde jsem se podřídil potřebám zdejšího soudu. Všude po republice doznívaly události roku 1968, ale na Kladně, myslím, byly ty dozvuky pražského jara obzvlášť těžké, právě v tom negativním slova smyslu. Probíhaly stranické čistky a trestních soudců tam ubylo víc než civilních, takže když jsem měl být někam zařazen, tak jsem byl zařazen do trestního úseku, protože tam bylo víc volno, tam pro mě bylo spíš místo.  Trestná činnost, která se tenkrát soudila, byla ve srovnání s dnešními kauzami téměř bagatelní. Pokud jde o majetkovou trestnou činnost, byly to drobné krádeže, menší rozkrádání, podvody apod. Kdybych to srovnal s velikostí a závažností dnešních majetkových kauz, tak by se tehdejší musely v některých případech násobit i tisícem, ne-li milionem.
Neplatí to ale o všem. Například dopravní nehody jsou ve své podstatě stále stejné a přivedou před soud řadu lidí, o kterých se dá říct, že do něčeho spadli a jsou v zásadě “slušní”. Jednu dobu jsem je také soudil, ale brzy jsem se této agendy raději vzdal. Sám jsem řidič a vím, jak může být dopravní nehoda ovlivněna kvalitou vozidla nebo okamžitým stavem řidiče. Vím, jak je pro řidiče obtížné řešit složitou dopravní situaci, když na to má někdy jen nepatrnou chvilku. To, na co on má v tom provozu, stresu a napětí jen zlomek vteřiny, posuzuje potom soudní znalec v klidu a s veškerou dostupnou technikou několik dnů nebo i týdnů. Potom jsem si mohl přečíst ve znaleckém posudku, jak ten řidič měl jet, aby nedošlo k následku, nebo co měl udělat, aby následek byl mírnější. To mi nesedělo. Navíc, když začal boj proti rostoucí dopravní nehodovosti sílit, hledalo se řešení v zostření trestních represí. Mně se příčilo zavírat lidi za nedbalost. Pro sebe jsem si stanovil, že i když to bude dopravní nehoda se smrtelným následkem, ale nebude to v souvislosti s nějakou evidentně pirátskou jízdou nebo s alkoholem, tak že toho řidiče nezavřu. Vyšší soudy byly ale jiného názoru a začalo se zavírat dokonce i za těžké ublížení na zdraví. Tak jsem požádal o přidělení jiné agendy. Trest měl v těchto případech už jen represivní charakter. Dospěl jsem k názoru, že řidič, který bude zavřený rok, dva, tři, se lepším, ale ani dbalejším řidičem, nestane. Přičemž ho trestáme ani ne tak za zavinění, jako za následek. To je ale velmi relativní a nepřesné. Řidič pojede, jak se říká, jako prase, ale bude mít štěstí a nikomu se při nehodě, kterou zaviní, nic nestane. Dopustí se tedy jen přestupku, pokud ho u toho ovšem někdo chytí. V jiném případě to bude malé pochybení nebo opomenutí, které i znalec bude obtížně dovozovat, ale budou tam 4 mrtví a trest bude především za ten hrozný následek.
Dostal jsem se samozřejmě i k rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Srovnat to s majetkovou trestnou činností dneška by znamenalo tu tehdejší násobit opravdu tak padesáti. Základní rozdíl byl ale v tom, že státní majetek, včetně družstevního, byl chráněn vyššími trestními sazbami než majetek soukromý a osobní. Jestli si dobře vzpomínám, tak za krádež byla trestní sazba od 0 do 3 let, zatímco za rozkrádání od 6 měsíců do 5 let. Za krádež velkého rozsahu byla maximální sazba 8 let, za velké rozkrádání 15 let. K rozkrádání docházelo v zásadě dvojím způsobem. Zvenku, nebo zevnitř. Jestli někdo vykradl samoobsluhu tím, že tam vlezl oknem a ukradl zboží, měl rozkrádání stejně, jako když prodavač, který byl v té prodejně zaměstnaný, si nějaké to zboží odnesl domů. Nedělal jsem si žádnou přesnou statistiku, ale řekl bych, že víc bylo toho rozkrádání zvenku. Do restaurací se pachatelé vloupávali kvůli alkoholu a cigaretám, protože tam nic cennějšího nebylo. Tržby se odnášely každý den na poštu nebo do banky. V prodejnách měl zloděj větší výběr, ale k penězům se tam ze stejných důvodů také nedostal.
Něco jiného bylo rozkrádání zevnitř, protože ten, kdo tam působil, měl spíš zájem o peníze než o věci. Samozřejmě, že kuchaři kradli potraviny, mechanici součástky, uklízečky čistící prostředky a prodavači to, co prodávali, jenže nanosit si domů televizory a vybavit si s nimi zahradní altán a skleník nebylo asi moc prozíravé. Zloděj, a i při rozkrádání to byl zloděj, musel vymyslet trik, jak se dostat k penězům v hotovosti. To bylo většinou dost obtížné. Když to ale vymyslel, tak to většinou nemohl udělat jednorázově. Opakoval to, mnohdy to musel opakovat, aby to nebylo nápadné a pokračoval v tom pak tak dlouho, až to prasklo. Když toho nakradl méně, soudilo se to na okrese, když to vydržel déle, částka se zvětšila a dostal jsem se k tomu až u Krajského soudu, když jsem zde soudil prvoinstanční věci. Když to opakoval ještě déle, a neprasklo to, tak jsem se k tomu nedostal nikdy. I takové případy určitě byly.
Na okresním soudu v Kladně byly jen malé ryby. Kladenské ocelárny byly největším podnikem, ale velká kriminalita se tam nesoudila. Buď se tam tolik nekradlo, nebo to neprasklo. Nikdo si nenosil domů ingoty, nanejvýš si tam v antikorce udělal někdo příbory a ty si potajmu nějakým způsobem odnesl domů. Také se tam myslím vyráběly nerezové výfuky ke Škodovkám, které šikovní dělníci montovali do svých aut, kde to pak byly součástky s nejdelší životností. Tím to ale v ocelárnách prakticky končilo. Daleko větší příležitostí k rozkrádání byl Masokombinát, který byl kousek za Kladnem. Samozřejmě, že ti dělníci, řezníci a pomocní dělníci a všichni si odtamtud vozili maso, uzeniny, prostě výrobky masokombinátu, o čemž samozřejmě bezpečnostní složky, policie, tenkrát Veřejná bezpečnost, věděly. Samozřejmě že věděli, kudy se tito lidé dostávají zpátky do Kladna. Nebyla tam MHD, většinou jezdili vlastními dopravními prostředky a vždycky to bylo několik lidí pohromadě. Policajti věděli, kde je mají zachytit, ti zase věděli, kde ti policajti stojí, tak jezdili jinudy, ale čas od času se policajtům ten zátah podařil. Prakticky to proběhlo tak, že u toho člověka našli balíček, který mu ohodnotili normálními prodejními cenami, salám, kus masa atd. A vyšlo to v tehdejších cenách na 150 korun. Je jasné, že ty bezpečnostní složky věděly svoje, pachatel věděl taky svoje. “Tohle přece neděláte poprvé”, řekli mu, a teď záleželo na odolnosti toho vyslýchaného. Ten, který se rozplakal a říkal “já mám smůlu, poprvé jsem si něco vzal a vy mě hned chytíte”, tak ten měl přečin proti majetku v socialistickém vlastnictví a vyřídilo se to pokutou. Ten, který nebyl takhle tvrdý a odolný, tak podle přání vyslýchajícího řekl, že to dělá každý den, po dobu 3 let a měl na krku rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví za 25 tisíc, což už bylo výdělečné a byl ohrožen trestní sazbou od 3 do 8 let. Jak to člověk měl dělat? Soudil jsem to podle zákona a podle pravidla, “za blbost se pyká”. Abych byl úplně upřímný, musím říct, že samozřejmě ti lidé, kteří tam kradli, o tom většinou věděli své. Znali trestní zákon a věděli, kam až to můžou přiznat. A musím se zastat také těch policistů. Oni byli spokojeni, že mají vyřízený jeden případ. Nebyli krvežízniví, takže to netlačili až do statisícových škod. Měli čárku, moc neublížili a kradlo se vesele dál. Příště zas chytili někoho jiného. Tam totiž byla ještě druhá poloha. Ono to všechno v podstatě záviselo na doznání obviněných, protože ten masokombinát pracoval tak, že mu nikdy nic nechybělo. Tam se to nedalo poznat, nikdo nevěděl, kolik se toho vlastně rozkradlo. I když všichni věděli, že tam nekrade jenom jeden člověk.
Určitou specializací, platící snad jen pro Kladno, byly cikánské procesy. Nevím alespoň, že by někde jinde došlo k takovému sblížení moci soudní s nepřizpůsobivými občany, konkrétně tedy s Romy … i když tehdy tyto pojmy ještě neexistovaly a mluvilo se jen o Cikánech. Sblížení soudců Okresního soudu v Kladně s Cikány v Kladně bylo doslovné. Jak už jsem popsal, my jsme s nimi doslova bydleli. Když jsem otevřel okno, viděl jsem jim na dvůr i do bytu, a i přes zavřené okno bylo cítit, co vaří. Soudní projednávání trestní věci jednoho z nich bylo divadlem, na které se přišli podívat všichni ostatní. Vztah Cikánů k práci má konstantní podobu, rozdíl byl jen v tom, že to dřív bylo trestné, a protože se na příživnictví úzce vázalo zanedbání povinné výživy, šlo o dva, u Cikánů nejfrekventovanější trestné činy. Protože ale nebyli imunní ani vůči jiné trestné činnosti, a protože policie rozšířila pro svou potřebu interně důvody vazby v § 67 trestního řádu o písmena d) byl drzý na vyšetřovatele a e) je Cikán, konalo se divadlo pro naše sousedy velmi často, a to každý čtvrtek. Čtvrtek byl pro Okresní soud v Kladně tzv. vazební den, takže mezi dav příbuzných a známých přijela eskorta, s jejich příbuznými a známými a bez pout je tímto zdravícím a slzícím davem provedla do jednací síně, kde představení pokračovalo.
Udržet pořádek v jednací síni bylo povinností předsedy senátu. Justiční stráž neexistovala, o nějaké bezpečnostní technice ve vchodu ani nemluvě. Vězeňská eskorta se starala jen o eskortované, a tak bylo na předsedovi senátu, aby si s tím nějak poradil. Na „pomoc“ měl jen soudce z lidu, ostatní zaměstnance soudu, a telefonní číslo na vzdálenou policejní služebnu. Musím poznamenat, že platy soudců byly v té době nízké, mužů tedy v řadách soudců ubývalo a mnohde na ten pořádek zůstávaly předsedkyně senátů a písařky. Pamatuji si, že dokonce jednu dobu na Okresním soudu Praha – západ nepracoval ani jeden muž.
Já jsem si pořádek při tzv. cikánských procesech vyřešil svépomocí. Pravidelným návštěvníkem těchto procesů byl jistý Tancoš. Bylo vidět, že z něj ostatní mají respekt, tak jsem si ho jednou vzal stranou a řekl jsem mu, že buď bude pořádek, nebo dám vyklidit soudní síň. Vzal to velmi zodpovědně, jako povýšení a pověření významnou funkcí a od té doby jsem měl po starostech. Pád špendlíku na zem by bylo v jednačce slyšet. Řekl bych, že od té doby Tancoš už nechodil na soudní představení kvůli svým příbuzným a známým, ale kvůli své funkci. Někdy to dělá divy.
Pokud jde o projednávané trestní věci, vedle frekventované klasiky, kterou jsem už zmínil, to bylo čas od času, a ty časové úseky se zkracovaly, i něco vážnějšího. Protože v té době u sexuálních služeb poptávka výrazně převyšovala nabídku, mohly se jako nabízející úspěšně prosadit i mladé, někdy až moc mladé cikánky. Ne vždy ale posloužily jako prostitutky, někdy jen jako „volavky“. Žadatele o sex vylákaly na odlehlé místo, kde na něj čekala připravená parta, a obrala ho o všechno. Když našel odvahu a oznámil to, spravedlnost na sebe obyčejně nedala dlouho čekat. Veřejným tajemstvím bylo, že v této komunitě masivně dochází i k pohlavnímu zneužívání, ale tajemstvím to přestalo být teprve v případě, že to mělo příslušné viditelné následky. Před soud to pak přišlo jen za předpokladu, že byl původce pojmenován, což se přihodilo málokdy.

S dcerou v roce 2010
Pokračování další pondělí 8. 3. 2021
Foto: archiv autorů