Všichni, co ho znají, mu říkají Baset. Vysoký, upovídaný chlápek, jehož laskavost, upřímnost a nezdolná energie provázela vznik filmů jako Dům, Alois Nebel, Díra u Hanušovic nebo Prezident Blaník. Byl čtyřikrát nominovaný na Českého lva.
Rozhovor s Janem Basetem Střítežským, jedním z našich nejosobitějších kameramanů, který miluje barvy natolik, že je nepřehlédnutelný, i když kráčí sám, ponořen do své melancholické nálady, po pražských ulicích.
Vaše nejstarší dcera mě jako malá pobavila, když řekla: „Ahoj, já su z Prahy.“ Cítíte se Vy jako Pražák nebo jste zůstal srdcem Zlíňan?!
Zlíňan… to tedy zní divně, asi je to spisovně, ale zní to divně. My říkáme Zlíňák.
Ale zpět k otázce. Doma jsem v Praze, ale jsem, jak říkáme my, Zlíňák, Moravák, kterým zůstanu. To nejde změnit. Narodil jsem se tam, tak to tam je, ať budu žít kdekoliv.
Jako malý Zlíňák, naznačovalo něco, že se budete věnovat kameře?
Asi ne, malovat jsem neuměl, to neumím dodnes…
A čím jste si myslel, že budete?
Ve školce jsem ze srandy říkal, že budu druhý dělnický prezident, což profesí nakonec jsem. Jsem dělník, vyučený obráběč kovů, soustružník, frézař a vrtař, a to je tak asi vše, co se týče mé dětské ambice. Během studia jsem se pohyboval v partě lidí, kteří studovali na stavební průmyslovce, byli to básníci, malíři. Jeden z nich, můj spoluhráč z házené, zakládal tehdy kapelu, ve které jsem později hrál na baskytaru. Další kamarád, výtvarník, s tím jsme zase dělali abstraktní tanec… Já jsem se spíše u všeho jen tak šmrncl.
Od mala jsem dělal různé sporty, mimo jiné krasobruslení, protože ho dělal strejda. Myslím, že to pro všechny bylo utrpení, jezdívalo se strašně brzy. Pamatuji si, jak mi otec vyprávěl, že jsem přejel k druhému mantinelu jen v případě, když on přeběhl s rohlíkem na druhou stranu. Proto mi říkali Delfín. Když jsem v oddíle zůstal jako jediný kluk, odešel jsem. Moc si to nepamatuji, bylo to školkové období.
Potom jsem chvíli dělal hokej. Tam jsem zase nechápal, proč se mám mlátit do mantinelů. Díky mé výšce si totiž mysleli, že budu obránce, ale já tomu vůbec nerozuměl a byla to strašná dřina. Takže toho jsem taky záhy nechal. No a ve čtvrté třídě na základce jsem začal hrát házenou, protože do ní dělal táta. Byl házenkář, potom vedl družstvo mužů a později se stal předsedou zlínské házené. O víkendu bývaly zápasy, tak nás otec vyfasoval a já si tam hrával s míčem. Většina kamarádů, které jsem znal od dětství, byly děti tátovo kamarádů. Nakonec jsem házenou dělal do jednadvaceti let. Dlouhou dobu jsem si myslel, že se tím budu živit, protože jsem ji uměl v té době asi nejlépe ze všeho, co jsem dělal. Po studiích na filmové škole ve Zlíně jsem ale skončil, protože mi nechtěli dát profesionální smlouvu a já se musel rozhodnout, čím se budu dál zabývat a živit.
Ještě k házené. Myslíte, že i díky ní jste, pokud jste, týmový hráč?
Myslím si, že jsem týmový hráč. Původně jsem měl být spojka kvůli předpokladu, že budu hodně vysoký, jenže já jsem nikdy neměl rád posilovnu a běhání. Sice chodívám běhat, ale nebyly to nikdy nejlepší výkony, takže jsem šel poměrně rychle do branky.
Brankář trošku diriguje obranu a já jsem s tím dost pracoval… Zastrašíte tím dobře soupeře.
Jsem dyslektik a nerad píšu, protože všude nasekám chyby, nedokážu nad tím přemýšlet, když tvořím. Proto raději mluvím. Myslím, že jsem nejukecanější kameraman. Neznám moc českých kameramanů, kteří by mluvili více než já.
Když to tak poslouchám, co Vás vlastně dovedlo na FAMU?
O FAMU jsem nikdy neuvažoval. Bavila mě házená, protože to je strategická hra, ale nebavilo mě jí žít, chodit stále v teplákách a bavit se o sportu. Já chtěl mít dlouhé vlasy, které jsem tedy měl a musel si je dávat do drdolu, i náušnici jsem si zalepoval, abych mohl hrát.
V té době jsem chodil s jednou holkou, která se ještě s jedním kamarádem hlásila na filmovku ve Zlíně a říkali, ať se přihlásím také. Jenže tam chtěli maturitu. Tak jsem tam asi měsíc před přijímačkama zavolal a zjistil jsem, že to není podmínkou a že si maturitu lze dodělat. No, a když škola končila, zjistili, že mi nemohou dát maturitní vysvědčení, protože žádné nemám. Vždycky jsem si říkal, že maturitu nepotřebuji, protože když mě někde budou chtít, budou mě chtít i bez ní. Nakonec mi jeden spolužák vyrobil na počítači osvědčení o absolvování filmové školy ve Zlíně a bylo. Proto jsem o FAMU neuvažoval a šel dělat do zlínských filmových ateliérů, kde jsem po měsíci nastoupil jako gripák na film Vášnivý bosk.
Když jsme s kamarádem dostali nabídku na další film, šel jsem na volnou nohu. Tam jsem se dozvěděl, že na FAMU není podmínka mít maturitu, ale musíte prokázat talent. Tak jsem se osmělil. Jeden rok jsem se na to lehce vyfláknul, takže jsem nakonec před odevzdáním přijímaček prohlásil, že nikam nepůjdu, že to zkusím příští rok a točil jsem jako gripák další film. Aby se mi to zase nestalo, všude jsem to rozkecal, takže mi nezbývalo nic jiného, než na ty přijímačky přijít. Záhadným způsobem jsem to udělal a dostal jsem se na FAMU do velmi zajímavého ročníku, ze kterého v současné době většina pracuje a jsou to uznávaní kameramani. Já si jich velmi vážím, jsme kamarádi a dodnes se občas potkáváme. Martin Štěpánek bydlí kousek od nás, Tomáš Sysel, Petr Koblovský, Michal Vojkůvka, David Marvan, Toni Laznik, Jirka Málek a já… Osm nás bylo.
A který profesor Vás nejvíce ovlivnil?
Na FAMU je to dobře udělané, nikdy nemáte jednoho profesora, střídají se, to znamená, že nezůstanete fixováni na jednoho, každý má jiný názor, pouští jiné filmy, je to zajímavé. Pro mě byl vždy důležitý a hodně mě ovlivnil Jirka Macák, protože má nenápadnou kameru a vždy to byl kameraman/dramaturg, se kterým se mi dobře řešily filmy. Když jsme se potkali, došlo mi, že podstatné je nejdříve vědět, co točím a teprve potom, jak to budu točit. To je pro mě nejdůležitější. Potřebuji vědět, co je to za příběh, nemusím ho celý prožít, ale vždy tam musím najít „něco“, co je mi blízké, nějak si to pojmenovat a potom řešit jak. Hrozně se v tom vrtám a z toho mi vyjde koncepce. Já mám rád přípravy, rozmyslet si to, protože na tom se dá nejvíce ušetřit a nejvíce vytvořit. Když máte základ, můžete ho kdykoliv opustit. Je to ruční brzda, když jste ve stresu, nevíte co, tak použijete, co jste připravili a bude to fungovat. Když vás napadne něco lepšího během natáčení, tak můžete improvizovat, ale základ si ponecháte. Což se stane na každém filmu. Něco si nakreslíte a na místě vás napadne něco jiného, herec udělá nějakou věc. Záleží, jaký je to druh filmu, jaká je to stylizace.
Dalším byl Jan Kališ, který mě velmi ovlivnil a nasměroval a já ho měl strašně rád. A Petr Polák, to byl parťák, vyloženě kamarád. Jinak celá FAMU pro mě byla důležitá, s většinou pedagogů jsme kamarádi a známe se dodnes. Kameramani jsou taková jedna parta. Na FAMU hodně vzpomínám. Byly to skvělé roky.
Filmy, které jste natočil, byly velmi specifické. Jmenujme Dům, Alois Nebel, Křižáček, Díra u Hanušovic, nedá se říci, že by byly mainstreamové. Natočil jste nějakou komedii?
Natočil, Chatu na prodej.
Dobře, to je ale také…
Je to autorský film, ale je to komedie. Komedii jsem chtěl vždycky dělat.
Já vlastně dělám samé autorské filmy.
Jako třeba film Dům, na kterém jsem se prvně potkal s kameramanem Jurajem Chlpíkem a režisérkou Zuzanou Liovou. Byl to její debut a já byl rád, že mě do tohoto filmu společně autorsky vtáhli. Největší fór byl, že jsem tam oddebutoval jako muzikant. Když se stříhalo, hledala se písnička do závěrečných titulků a Zuzka si vzpomněla, že jsme kdysi měli malinké posezení a já tam zahrál jednu na kytaru. Víc jsem jich ani neměl (smích). Pamatovala si, že byla intimní, tak mě poprosila, jestli bych jí neposlal text. Líbila se jí a chtěla, abych natočil demo. Já si nebyl úplně jistý, měl jsem trému, tak jsem šel za Honzou Muchowem, jestli by ji nechtěl udělat spíš on, protože se mi líbí, jaké dělá věci a doporučuji ho. Nejdříve jsem musel nasbírat dvě sklenicky odvahy a pak jsem za ním šel. Donesl jsem mu pracovně sestříhaný film a zahrál tu mou písničku o čtyřech akordech. Za týden mi volal, že se mu to docela líbí a že nic skládat nebude a ideální by bylo, kdybychom to nazpívali s Katkou Winterovou. Přesně řekl: „Ne, že by to nikdo nezazpíval lépe než ty, to asi všichni, ale bylo by dobrý, kdybys to zpíval ty.”
Já neustále říkám, že spíš recituji, než zpívám (smích). Ta píseň se jmenuje V nás.
Další autorský film bylo sportovní drama Fair Play. To mělo velký uspěch.
Musí mít kameraman a režisér speciální vztah? Jak to máte s režiséry Vy?
Například Zuzanu jsem neznal, seznámili jsme se měsíc a půl před natáčením. O Andree Sedláčkové jsem věděl, představovali nás, ale vlastně jsme se taky vůbec neznali.
Zato s Vaškem Kadrnkou se zase známe od dvaceti.
Je to různé. Záleží na látce, na situaci a pochopitelně taky trochu na tom sportovním štěstí.
Jasně, ale není potřeba, abyste měli stejné vidění?
Je potřeba si o tom povykládat. Nemyslím si, že musí být zákonitě hned kamarádi. Já si ani nemyslím, že musí být všichni kamarádi. Stejně je ta filmová obec tak malá, že se všichni znají. Někdo víc, někdo míň, někteří jsou kamarádi a jiní se jimi teprve stanou. Obecně lidi ví, jakou má kdo povahu, kdo ten člověk je, jak se chová. Vidí práci, ví, jestli se jim líbí, také producenti doporučují kombinace. Vztah si průběžně vybudujete, když není dobrý, může se to na filmu odrazit. Důležité je, aby se v něm neodrazily negativní energie. To jsou emoční věci, které se tam mohou propasírovat. On ten film je takový jeden malý vztah. Když jsem začínal, prošel jsem všemi profesemi u kamery, seznámíte se s lidmi, žijete s nimi dva měsíce, a když jste v tvůrčí profesi, tak to několik let připravujete. Film Křižáček jsme chystali dva roky, tvrdě. Tři čtvrtě roku jsme jezdili na obhlídky lokací do Itálie. Tento film měl velký úspěch na festivalech. Získali jsme s ním hlavní cenu na Varském festivalu. To byla velká radost.
Chtě nechtě, nějaký pracovní vztah a krize přicházejí, jsou tam emoce. Hodně práce, dřiny. Za pár měsíců to ale skončí a šup, máte jít zase jinam. No a spousta lidí po skončení filmu na dotočných pláče, prostě žijete spolu hodně intenzivně. To nejde jen tak opustit s chladným srdcem.
A jak jste navázali vztah s Miroslavem Krobotem?
Když jsme připravovali film Alois Nebel, řešilo se, kdo bude hrát hlavní postavu a Mirek mu byl podobný. Postava je mlčenlivá, on je mlčenlivý, takže zásadní diskuze ani neproběhla, bylo vcelku jasné hned, kdo to bude hrát a všem nám do té role pasoval. To bylo moje první osobní setkání s Mirkem. Také hrál v Domě.Když začal chystat vlastní film, oslovil mě, jestli bych ho s ním nedělal a vznikl film Díra u Hanušovic, který mám moc rád. Já mám vlastně rád všechny své filmy.
Natáčíte také Kancelář Blaník. Pro mě je to nejlepší politická satira od České sody u nás.
Producentem Blaníku je Milan Kuchynka, se kterým se znám roky, jsme sousedé a dělali jsme spolu několik filmů, např. Aloise Nebela, který byl můj první a zásadní film. Tím jsem vlastně v sobě mentálně ukončil studia na FAMU, i když premiéra byla až deset let poté.
Prošli jsme spolu dlouhou cestu, znali jsme se už před FAMU, kde jsme se potkali na studentském filmu Co chytneš v žitě, on dělal asistenta produkce a já jsem byl jediný z nastupujících studentů, který byl ochoten ostřit zadarmo. Režíroval ho Roman Vávra.
Abych se vrátil k otázce. Když jsme o tom s Milanem mluvili, chtěli jsme, jako všichni šílenci, co na tom dělají, být při práci hlavně svobodní a aby to stálo poměrně málo peněz. Bylo jasné, že scénáře musí vznikat na poslední chvíli a musí být nezávislé a hlavně aktuální. Rozhodli jsme se, že to raději budeme dělat v punkovějších podmínkách, ale budeme dělat to, co chceme. V televizi by se museli schvalovat scénáře dva měsíce dopředu a nebyla by tam žádná aktuálnost a asi by to nefungovalo. Na začátku natáčení jsem říkal, my svítíme proto, aby byli vidět herci, ne aby se tvořila atmosféra. Ale pochopitelně jsme postupem času atmošku vytvořili, i v těch minimalistických podmínkách. Také proto je zde zvolený dost razantní styl, a to i obrazový, až psychedelická kamera, kdy se ostře nazoomovává. Diskutovali jsme o tom s Markem Najbrtem, viděl to v nějakém seriálu, bylo to celé z ruky, ale jemnější. My si řekli, že to trošku vosolíme, aby to bylo raw, aby to působilo, že je někdo stále šmíruje. Snažíme se, abychom točili vždy přes „něco“, myslím popředí, např. přes roh. Také moc neřešíme filmovou osu, kterou čeští filmaři mají velmi rádi a hrozně na ní ujíždí. Bylo jasně dané, že bude rychlý střih, časové zkratky a nebude se hrát na reálný čas, aby to mělo švih a razantnost. Asi nejvtipnější na tom je, že i když teď jedeme další sérii, stejně někoho překvapí, že kamera je taková, jaká je a ptají se, jestli je kameraman epileptik nebo jestli tam vůbec kameramani stojí. Myslím, že po šesti sezónách je jasné, že nejsme nemocní a že to tak dělat chceme. Někdy je to silnější, jindy se to umocní střihem. Když jsme dělali celovečerní film Prezident Blaník, tak jsme trošku ubrali, protože jsme věděli, že v té hodině a půl by to divák už opravdu nemusel vydržet.
Na seriálu děláme tři kameramani, protože je potřeba se někdy zastoupit – je to Havel Parkan, Martin Štěpánek a já. Aby bylo reálné to ufinancovat, jeden díl se natočí za jeden den. Je to rychta. My nemáme osvětlovače, máme „borovičáka“, jak říkáme Pavlovi Borovičkovi, který klape, svítí, dělá technické věci u kamery… Všechno si děláme sami, navzájem si pomáháme. Rekvizitáři a stavba jsou producent Milan Kuchynka s Pavlem Váchou, který dělá zároveň produkci. Jediný, kdo se líčí, je Halka, a tak se stala maskérkou, kostýmy připravuje Míša, manželka Marka Daniela.
Tento rok je šílený pro všechny. O kolik procent práce jste přišel Vy?
Asi zhruba o čtyřicet procent, většinou to byla komerční práce, protože točím i reklamy.
Točíte reklamy, filmy, videoklipy…
No, videoklipy točím už méně. Dřív jsme jich s Tomášem Luňákem, režisérem, se kterým jsme bydleli na kolejích a společně jsme oddebutovali filmem Alois Nebel, dělali hodně. Většinou jsme točili pro kapely, které jsme měli rádi. Často na to nebyly žádné peníze, takže neustále chodíte někam žebrat, abyste to mohli dodělat, aby vám půjčil někdo lampu atp., a to nejde dělat do nekonečna. Je to dost vysilující a stojí to strašně moc energie. Teď dělám klip sem tam a spíš pro radost. No, ale i tak to musí být pro mě zajímavé a musí mě to něčím přitahovat. A to jak hudba, tak i nápad.
Na druhou stranu je to dobré k tomu, že si něco vyzkoušíte, experimentujete, a když začínáte, tak si můžete udělat jméno. Klip je krátký útvar a funguje dobře do showreelu. Naše klipy byly vždy emočně zvláštní, pocitové, nekonvenční, a tím byly viditelnější.
Když je kameraman hudebník, pomáhá mu to v rytmice obrazu?
To určitě. Obraz je rytmus, melodie, emoce. Střih rytmizuje. Jakýkoliv pohyb, panorámování, vedení herce je pohyb. Myslím si, že pohyb herce na place je svým způsobem tanec. Často se herci říká, kde se má zastavit, kde má být pomlka, jestli má být pohyb návazný, když jde, jak ho kamera sleduje, jestli ho nechává přejít z kantny do kantny. Když dělám kameru z ruky, říkám jim, berte to tak, jako bychom spolu tančili. Musíme spolu soužít. Je to o rytmu, je to o tempu. Je to jako písnička. Záběr má také začátek, prostředek a konec. Na rozdíl od fotky, kde musíte zachytit tu! setinu, ten jeden frame, který musí být vším. Záběr by měl mít dramaturgii. Ne každý musí být ten nej. Jeden pedagog kdysi řekl, že film se skládá ze špatných a dobrých záběrů. Může se zdát, že teď točíme ten špatný, ale dramaturgicky je daleko důležitější než ten nablýskaný. Když bude film složen jen z těch nablýskaných, tak se to nebude dát vydržet, bude to pouhá exhibice. Kamera musí vyprávět. Kameraman by měl být básník.
Já mám hudbu rád. Kromě toho, že jsem dělal klipy, dělal jsem i záznamy koncertů a dnes dělám i streamy. Hudba mě provází celý život. Když jsme na FAMU dělali cvičení a potřeboval jsem určitý rytmus, pustil jsem si hudbu v daném tempu, aby mi to fungovalo.
Vydal jste si desku. Byl to Váš sen nebo Vás k tomu někdo dovedl?
Sen to nebyl, já ani nevěděl, že budu skládat písničky. Hudba pro mě byla vždy relax, koníček, zábava. Když jsem ještě žil ve Zlíně, byl jsem mladej a v tom věku chce být každý rockovou hvězdou. Hrával jsem v kapelách, vystupovali jsme, byla to zábava. Když vás něco sralo, vymlátili jste to do strun. Psal jsem si básničky, brnkal jsem si doma, neměl jsem potřebu to někomu hrát.
Vždycky říkám, že neumím zpívat a umím sedm akordů. Držím nějaké tóny, ani nevím, že je to akord, ale zní to dobře a vyleze z toho písnička. První, které se tak dalo říkat, byla vlastně ta pro film Dům. Vznikla za čtyřicet pět minut a já z toho byl vlastně překvapený. Nikdy jsem nepoznal, jestli je to dobré. Když jsem ale tu písničku hrál dlouho a nezačala mě štvát, říkal jsem si, že to nebude tak špatné. Vlastně to tak dělám dodnes. Potom přibyla další, druhá, čtvrtá… No a jednoho dne se mě Milan Kuchynka zeptal, proč neudělám desku, čímž mi způsobil dva roky neustálého bolení hlavy a přemýšlení nad texty a hudbou. Nakonec je jich na desce devět, šest z nich jsou původně básničky. U písničky Šohaj jsem první sloku napsal ve vlaku a to myslím byl devadesátý šestý rok. Písnička Domů je složená ze třech různých básní, které jsem si v průběhu asi dvou let zapisoval nezávisle na sobě do deníčku. Jednoho krásného dne jsem si ty tři stránky přečetl a říkal si, že to vlastně dohromady dává smysl. A písnička byla hotová.
Když jsme řešili, jak desku udělat, radil jsem se s Jaromírem Švejdíkem, se kterým jsme dlouholetí přátelé a na jehož kapele Priessnitz jsem vyrůstal, mám je dodnes moc rád. S Tomášem Luňákem jsme pro ně točili náš první videoklip V samotách vesmíru. Švejdík mi poradil Martina Přikryla z The Prostitutes, tak jsem ho poprosil, jestli by mou desku nedoprodukoval a on, že jo, že by ho to zajímalo, aniž by cokoliv slyšel. Během roku 2016, když měl čas, jsme se potkávali a udělali demo. Pak jsme se s kamarády, skvělými muzikanty, zavřeli do studia a za tři dny to tam namlátili. Dostalo to naprosto jiný pohled, než co jsme celý rok připravovali. Přikryl tehdy povídá, kdybys mi řekl, že to budou dělat takoví muzikanti, tak se s tím nebudeme rok párat a pojedeme rovnou do studia.
Myslím, že jste extrovert. Jako kameraman jste schovaný za kamerou. Když jdete na podium, máte trému?
Ani ne. Jsem nervózní, ale že bych se klepal, to ne. S takovou kapelou za zády se hraje výborně.
Mnozí říkají, že máte podobný hlas jako Nohavica.
To mi říkají už dlouho. Někoho také napadlo, ať uděláme Revival Nohavici, ale já neumím zpívat jako on. Když jsme natáčeli mou desku, Přikryl říkal, že největší oříšek bude zbavit se právě toho hlasu Nohavici.
Jak vnímají kameramani krásu?
Nevím, jak to mají kameramani s vnímáním krásy. Spíše je otázkou, co je to krása. Každý má nějaký vkus, něčím v životě prochází, je ovlivňován. Vždy si dělám srandu, že mě ovlivnily pravé úhly ze Zlína. Moje máti dělala aranžérku, pohyboval jsem se kolem, když špendlila výlohy. V osmdesátých letech se v Prioru dělaly módní přehlídky a nás děti tam pochopitelně tahali, chodili jsme přehlídky na dětské oblečení a museli si hrát s hračkami. Tam to teprve byla hrozná tréma a jak jsem se styděl! Samozřejmě se přišli podívat spolužáci ze školy, všichni se nám smáli a já byl rudý až na zadku. Ale když máte povinnost, tak to musíte dát, sport, koncert, práci.
Které umění, světlo, barva Vás ovlivnily?
Já mám obecně rád barvy, hodně barev. Úžasné světlo mívají filmy Roye Anderssona – Písně z druhého patra, Ty, který žiješ. Mám hrozně rád filmy Jima Jarmusche. Vždycky jsem měl rád kameramana Robby Millera, u kterého vypadala kamera velmi nenápadně, přitom skvěle vyprávěla. Byla lehkou nití dělaná, nebyly to ty přemrštěné filmy, byly pocitové, nezávislé. Potom kameraman Roger Deakins, od něho mám světelně a barevně hodně rád film Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem a také filmy, které točil s bratry Cohenovými. Tarkovskij – Obět, je můj velmi oblíbený film. A obrazy? Já mám rád melancholické věci. A taky realismus, abstrakci a mlhu. Bohuslava Reynka, jeho rytiny a básničky. Občas vidím nějaký obraz, který se mi líbí, jeho atmosféra, tak si ho vyfotím a potom ho použiji jako inspiraci.
Stává se Vám často během všedního života, že byste si „fotil“ do hlavy obrazy, momenty, které vidíte, zažíváte, k tomu, abyste je mohl později použít?
Jo, to dělám už od dětství. Často se mi vybaví vzpomínka na nějakou atmosféru a potom se to snažím aplikovat do filmu. Ve filmu Fair Play je spousta atmosfér, které vycházejí z mého normalizačního dětství.
Mám atmosféru vlastně hodně navázanou na emoci, pocit, který mi to poté nahazuje.
Dnes už máme v mobilu skvělé foťáky, a tak zaznamenávám tam. Někdy je toho tolik, že se mi to blbě hledá a často to ani nenajdu. No a pak musím opět spoléhat na svou hlavu a to je někdy zajímavější, protože si tu vzpomínku můžete měnit, idealizovat, anebo naopak lámat, radikalizovat atd. To mě baví.
Dnes je výhoda všudypřítomného internetu. Tam je toho hodně, vlastně až moc. Najdete hodně inspirace, jen se tím musíte probrat a neutopit se v tom. Chvílemi se mi zdá, že je to až inflace informací, vjemů a názorů.
Když jsem byl na vysoké, byl internet v Česku v plenkách. Všichni jsme si udělali e-mailové adresy a chodili jsme se dívat do kaváren, kdo nám něco napíše, ale on vlastně neměl, co kdo psát, protože neměl odkud a často ani z čeho. Celou FAMU jsem absolvoval bez počítače, měl jsem ho sem tam půjčený na napsání bakalářky nebo diplomky.
Co Vás teď čeká?
Teď momentálně dokončuji obrazovou postprodukci filmu Okupace, režiséra Michala Nohejla, který jsme natočili v létě.
V únoru mám začít točit film Poslední závod, s režisérem Tomášem Hodanem, v produkci Punk Film. Film je podle skutečné události legendárního lyžařského závodu z roku 1913, příběh Bohumila Hanče, Václava Vrbaty a Emericha Ratha. Dva z nich během závodu umrzli. Právě teď jsme v tvrdých přípravách.
Neprobíhá náhodou crowdfundingová sbírka na toto natáčení?
Ano, stále probíhá.
Proměnila se díky pandemii forma některé Vaší práce?
Ano, dělal jsem několik streamových koncertů pro festival Pražské jaro, osmý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Jako kameraman a režisér jsem dělal čtyři komorní koncerty streamované v rámci festivalu, který neproběhl. Dříve se dělaly přímé přenosy do televize, teď možnost internetového přenosu dovoluje, aby to viděli lidé po celém světě.
Na jaře, při první vlně, jsem dělal jeden koncert pro Kultura žije.
Poslední otázka: Co byste přál sobě a ostatním do budoucna?
Klid a zdraví.
Řekl nejupovídanější kameraman…
Děkuji za rozhovor.
Foto: Jiří Vatka
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
