Teritorialita exekutorů je hazard s majetkem věřitele, často i státu

, jsou charakteristické dvě věci. Jednak je to střet zcela iracionálních a ničím nepodložených tvrzení na straně jedné, s velmi racionálními a podloženými námitkami na straně druhé, tvrdí.
Rozhovor s TOMÁŠEM SOKOLEM, advokátem a místopředsedou České advokátní komory
Proč, pane doktore?
Protože, a to považuji za zcela zásadní, požadavek na zavedení teritoriality není dokládán vůbec žádnými argumenty, které by byly založeny na i jen velmi povrchní analýze exekuční problematiky. Z naprosto nejasného důvodu, vynechám-li obchodní zájmy některých exekutorů, je tvrzeno, že současný systém volného výběru exekutora věřitelem vytváří korupční prostředí a je nevýhodný pro dlužníka. Údajně by teritorialita měla vést k tomu, že dlužník bude mít k exekutorovi blíž.
Pokud jde o zmíněné korupční prostředí či korupci v rámci exekucí, nebyl předložen ani jeden konkrétní příklad, ani jedno poukázání na takové jednání, a nic takového nelze vyčíst ani ze statistik Ministerstva spravedlnosti, které jsou k dispozici. Obecně lze konstatovat, že důvodných stížností na postup exekutorů je tak málo, že z tohoto pohledu je jejich práce tak říkajíc stoprocentně kvalitní.
Ale když bude mít dlužník svého exekutora blízko (teritoriálně), nebude pro něj jednodušší s ním svou exekuci řešit?
Naší kanceláří je řešeno vymáhání pohledávek, které by historicky bylo možné vyčíslit na desítky tisíc případů. Nikdo z těch, kteří obhajují v rámci diskuse o sněmovním tisku č. 295 zavedení teritoriality, nemá ani zlomek takové praktické zkušenosti. Z mého pohledu se podobají Karlu Marxovi, který za oknem londýnské kavárny sepisoval traktáty ve prospěch pracujícího lidu, se kterým nikdy nepřišel do styku, protože se práce štítil.
Z těch desítek tisíc případů vedených exekucí dovozuji, že asi tak jeden dlužník ze sta projeví alespoň nějaký zájem o řešení své situace, a to mnohdy ještě navíc jen formálně. Představa, že by se dlužník chtěl setkat se svým exekutorem, nebo s ním dokonce mluvit (a to mu usnadní teritorialita exekutorů), je velmi mírně řečeno směšná. Kontakt s exekutorem je to poslední, o co dlužník stojí. Podle informací, které má k dispozici Česká advokátní komora, jen 19 procent dlužníků bydlí na své úřední adrese, 35 procent exekuovaných má trvalý pobyt hlášený na obecním úřadě a dalších 46 procent dlužníků se fakticky nezdržuje na adrese, na níž jsou evidováni. Z tohoto úhlu pohledu je tedy teritorialita jen máchnutím do prázdna.
A není ani oprávněnému fakticky jedno, kdo jeho exekuci vede?
Není, v rámci dnešního systému je to obvykle právě věřitel, který využívá možnost kontaktu s exekutorem. Zejména je využívána možnost dostávat on-line informace o průběhu exekuce. To je jedna z výhod svobodné volby exekutora.  Navíc jen někteří exekutoři jsou ochotni provádět například tzv. mobiliární exekuce, které jsou často jediným a současně posledním způsobem, jak může oprávněný vymoci to, nač mu stát, přesněji soud přiznal nárok. A je opět výhodou nynějšího systému, že si oprávněný může takového exekutora svobodně vyhledat a pověřit ho realizací jeho práva. A konečně, v čem si nikdy nebudeme rovni jako lidé, je schopnost pracovního nasazení a schopnost efektivně, a tedy i rychle řešit zadaný problém. Nutně jsou exekutoři rychlejší a exekutoři pomalejší. Otázka zní, proč má stát oprávněnému brát svobodu volby toho exekutora, který se mu jeví jako nejvhodnější pro vymožení práva.
Zastánci principu teritoriality hovoří o lepší vymahatelnosti práva…
Výrazem totální iracionality těch, kteří se bijí za zavedení teritoriality, je absence jakékoliv dopadové studie, tedy analýzy toho, co nastane, pokud by teritorialita byla uzákoněna. Absentuje dokonce jakýkoliv pokus líčit, v čem se situace reálně zlepší. O nějaké statistice či pokusu o odhad, zda se teritorialita nějak projeví na vymahatelnosti práva ani nemluvě. Už jsem kdesi napsal, že kdyby si takhle počínalo vedení obchodní firmy, má slušnou naději na trestní stíhání pro porušení povinnosti při správě cizího majetku. Přitom ale byly předloženy analýzy, jednak Ministerstva spravedlnosti a jednak pánů doc. Ing. Luboše Smrčky, CSc., a Ing. Jana Plačka z VŠ ekonomické, které zcela jednoznačně dovozují, že zavedení teritoriality povede ke snížení vymahatelnosti práva minimálně v řádech desítek procent.
Z tohoto úhlu pohledu se prosazování teritoriality v jakékoliv podobě jeví jako velmi nezodpovědný hazard nejen s majetkem věřitelů, ale také se státním majetkem. Je málo pravděpodobné, že by takto jednoznačně prokazatelná příčinná souvislost mezi změnou zákona a majetkovou újmou, kterou utrpí oprávnění, naplní-li se prognózy výše uvedených studií, nevedla k žalobám proti států o náhradu škody.
To se netýká jen institucí, které vymáhají své pohledávky ve větším počtu případů, ale i individuálních oprávněných, typicky rodičů nezletilých, kteří náhle budou obtížněji dosahovat na vymožení výživného, a poškozených z trestných činů apod. Netvrdím, že uvedené studie jsou posvátné texty, ale v rámci seriózního dialogu o takto závažném problému by se slušelo, aby protistrana předložila neméně seriózní materiál, který by obsah a výsledky uvedených studií třeba zpochybňoval… A pak by bylo o čem diskutovat. Z toho, že se tak nestalo, nemohu než dovodit, že závěry studií se i zastáncům teritoriality jeví jako nezpochybnitelné. Pak se logicky nabízí otázka, za co tedy bojují.
Tvrdí, že za zlepšení postavení dlužníků. Takové opatření podle Vás není zapotřebí?
Namísto seriózních studií přidali obhájci teritoriality po koronavirové karanténě a s ní spojených opatřeních další dost nepěkné tvrzení. Prý, že by teritorialita mohla nějakým způsobem zlepšit postavení dlužníků, kteří se díky zmíněným mimořádným opatřením dostanou do ještě těžší situace. Což je slušně řečeno nepravda, protože povinných, proti kterým již je exekuce vedena, se případné zavedení teritoriality vůbec nijak nedotkne.
I to, jak je informována veřejnost o uvažované či prosazované změně, je naprosto zkreslené. Nikdy jsem nečetl, že kromě vlády a Ministerstva spravedlnosti se proti zavedení teritoriality staví Svaz průmyslu a obchodu, Česká bankovní asociace, Česká asociace věřitelů anebo Česká advokátní komora. Přitom minimálně poslední ze jmenovaných institucí sdružuje advokáty, kteří dílem zastupují oprávněné, ale dílem také povinné. Ostatně tato dvojakost postavení je zřejmě typická pro každého advokáta. Asi žádný z nás ale nemůže nahlas prohlásit, že by zavedení teritoriality mělo pro klienta v postavení povinného nějaký faktický efekt.
To, co se nikomu moc vyslovovat nechce, je skutečnost, že teritorialita dává naději na zpomalení budoucích exekucí a v globálu pak na to, že v řadě případů budou nakonec věřitelé na vymáhání svých pohledávek rezignovat. Případně rezignovat na exekuci a hledat jiné, nyní již díky zavedení exekucí, opuštěné způsoby vymáhání. Tedy angažování nejrůznějších vymahačských subjektů s nejrůznějšími metodami, vesměs balancujícími na hraně zákona.
A jaký je Váš názor na zastavování neúspěšných exekucí po třech letech?
Pokud jde o návrh na to, aby po třech neúspěšných letech provádění exekuce byly exekuce automaticky zastavovány, tak podle mého názoru a mých letitých zkušeností, ani pro tento návrh neexistuje žádné racionální zdůvodnění a jediné, které jsem četl, se opět vztahovalo k údajné potřebě zlepšit postavení dlužníků ekonomicky zasažených důsledky mimořádných koronavirových opatření. Což mi také nezní jako moc rozumný argument. Jsou-li již exekuováni, exekuce bude pochopitelně pokračovat dál, a pokud snad pro momentální překážky nejsou způsobilí k exekuci, není žádný rozumný důvod, proč je po třech letech ex lege oddlužit. Na to existují jiné instrumenty. A pokud jde o potenciální povinné, těm může být jedno, co se s jejich dluhem stane za tři anebo za pět let.
Ale možná by stálo za to položit si otázku, co oprávněný… Má také nějaká práva?
Rád bych všem, kteří z jakéhokoliv důvodu usilují o zavedení teritoriality či zkrácení doby pro provádění exekuce, připomenul, že to, o čem fakticky rozhodují, jsou majetky jiných. Těch, kteří nejrůznějšími způsoby utrpěli majetkovou újmu, soud jim přiznal právo na její náhradu a nyní hrozí, že toto právo se stane buď zcela nevykonatelné, anebo vykonatelné obtížněji než podle dosavadních předpisů.
Za rozhovor poděkoval Dušan Šrámek, Česká justice
Foto: archiv ČAK