Narodil se v Brooklynu v USA. Na kněze byl vysvěcen v roce 1976 v Římě. Od roku 1987 působil v diplomatických službách Svatého stolce v Ghaně, Ekvádoru, Chile, Jordánsku a Litvě. V roce 2005 byl jmenován apoštolským nunciem na Novém Zélandě, Cookových ostrovech, ostrově Fidži, Marshallových ostrovech, Kiribati, ve Federativních státech Mikronésie, Nauru, Palau, na ostrově Samoa, Tongu a Vanuatu a apoštolským delegátem Oceánie. Od roku 2013 působil jako apoštolský nuncius v Keni a Jižním Súdánu a také byl stálým pozorovatelem Programu OSN pro životní prostředí a lidská sídla. Jako apoštolský nuncius v ČR působí od roku 2018.
Rozhovor s J.E. CHARLESEM D. BALVO, apoštolským nunciem, diplomatem Svatého stolce, doyenem diplomatického sboru v ČR a titulárním arcibiskupem castellským.
Podcast s J.E. CHARLESEM D. BALVO si můžete poslechnout na Spotify, Google Podcasts, Breaker, RadioPubllic a dalších.
Co a kdy rozhodlo, že jste se stal katolickým knězem? Měl jste v rodině nějaký vzor?
Nepochybně mi pomohlo to, že jsem byl ministrantem. Tuto službu, která mě velmi bavila, jsem začal vykonávat, když mi bylo osm let. Během postního období se do programu naší farnosti zařazovala navíc jedna bohoslužba, která začínala ve 12.10. Díky této hodině se jí mohli zúčastnit lidé během polední přestávky na oběd. Také děti z farní školy byly vybízeny, aby na ni přicházely, což oslovilo i mne, a když mi pak bylo devět nebo deset let, začal jsem během postního období chodit na mši každý den. Pozvolna jsem vnímal svou touhu nejen přisluhovat u oltáře, ale také slavit bohoslužbu jako kněz.
Nebylo pro mě těžké rozhodnout se pro kněžství, a mohu říci, že to byla jediná věc, kterou jsem opravdu chtěl. Přináležitost ke katolické církvi a víra hrály v životě mé rodiny velmi důležitou roli, dokonce mnohem větší, než byl náš etnický původ jakožto potomků irských a italských přistěhovalců. Takže životní styl naší rodiny měl na mé rozhodnutí stát se knězem velmi silný vliv a kromě toho pro mne byli dobrým příkladem i kněží, kteří působili v naší farnosti. Knězi, který v té době měl ministranty ve farnosti na starosti, je nyní kolem devadesáti let a já s ním doteď zůstávám v kontaktu.
Vystudoval jste obor kanonického práva. Čím se nejvíce liší toto právo od práva, které běžně známe?
Na kněze jsem byl vysvěcen v roce 1976 a po šesti letech služby farního vikáře (kaplana) ve dvou odlišných farnostech newyorské arcidiecéze jsem byl poslán na studia kanonického práva na Americkou katolickou univerzitu do Washingtonu s tím, že pak budu pracovat na arcidiecézním církevním soudu. Ve chvíli, kdy jsem dokončil licenciátní studia (odpovídající magisterskému titulu), v roce 1984, mě moji představení oslovili se žádostí, zda bych nevstoupil do diplomatických služeb Svatého stolce. V návaznosti na to jsem studium kanonického práva dokončil na Papežské gregoriánské univerzitě v Římě a získal jsem doktorát.
Rozhovor s J.E. CHARLESEM D. BALVO, apoštolským nunciem, diplomatem Svatého stolce, doyenem diplomatického sboru v ČR a titulárním arcibiskupem castellským.
Podcast s J.E. CHARLESEM D. BALVO si můžete poslechnout na Spotify, Google Podcasts, Breaker, RadioPubllic a dalších.
Co a kdy rozhodlo, že jste se stal katolickým knězem? Měl jste v rodině nějaký vzor?
Nepochybně mi pomohlo to, že jsem byl ministrantem. Tuto službu, která mě velmi bavila, jsem začal vykonávat, když mi bylo osm let. Během postního období se do programu naší farnosti zařazovala navíc jedna bohoslužba, která začínala ve 12.10. Díky této hodině se jí mohli zúčastnit lidé během polední přestávky na oběd. Také děti z farní školy byly vybízeny, aby na ni přicházely, což oslovilo i mne, a když mi pak bylo devět nebo deset let, začal jsem během postního období chodit na mši každý den. Pozvolna jsem vnímal svou touhu nejen přisluhovat u oltáře, ale také slavit bohoslužbu jako kněz.Nebylo pro mě těžké rozhodnout se pro kněžství, a mohu říci, že to byla jediná věc, kterou jsem opravdu chtěl. Přináležitost ke katolické církvi a víra hrály v životě mé rodiny velmi důležitou roli, dokonce mnohem větší, než byl náš etnický původ jakožto potomků irských a italských přistěhovalců. Takže životní styl naší rodiny měl na mé rozhodnutí stát se knězem velmi silný vliv a kromě toho pro mne byli dobrým příkladem i kněží, kteří působili v naší farnosti. Knězi, který v té době měl ministranty ve farnosti na starosti, je nyní kolem devadesáti let a já s ním doteď zůstávám v kontaktu.
Vystudoval jste obor kanonického práva. Čím se nejvíce liší toto právo od práva, které běžně známe?
Na kněze jsem byl vysvěcen v roce 1976 a po šesti letech služby farního vikáře (kaplana) ve dvou odlišných farnostech newyorské arcidiecéze jsem byl poslán na studia kanonického práva na Americkou katolickou univerzitu do Washingtonu s tím, že pak budu pracovat na arcidiecézním církevním soudu. Ve chvíli, kdy jsem dokončil licenciátní studia (odpovídající magisterskému titulu), v roce 1984, mě moji představení oslovili se žádostí, zda bych nevstoupil do diplomatických služeb Svatého stolce. V návaznosti na to jsem studium kanonického práva dokončil na Papežské gregoriánské univerzitě v Římě a získal jsem doktorát.
Kanonické právo se především týká vnitřního uspořádání a organizace katolické církve a na civilním právu je nezávislé, kromě několika velmi specifických otázek. Kanonické právo se opírá o staré římské právo a rozvinulo se postupně během dvou tisíciletí církevních dějin. První kodex kanonického práva byl vyhlášen v roce 1917 a později byl revidován a nově vyhlášen papežem v roce 1983. I v tomto textu došlo od té doby k některým změnám a aktualizacím, jak tomu vždycky bývá, protože zákon reaguje na různé potřeby, v různé době. Ve většině případů je civilní právo v Evropě založeno na kontinentálním právu, jehož základním znakem je zákon, kdežto ve Spojených státech, v mé rodné zemi, je právní systém založen na angloamerickém právu, zakládajícím se na právu obecném, a jak z názvu vyplývá, platí tedy i v anglickém civilním právu.
Co vás vedlo k tomu, že jste se stal diplomatem?
Potom, co jsem dokončil filozofická studia v malém semináři v New Yorku, byl jsem poslán v roce 1972 do Říma, abych absolvoval teologická studia a prošel formací připravující na kněžství. Žil jsem v Severoamerické koleji, tedy semináři pro studenty ze Spojených států, a studoval jsem na Papežské gregoriánské univerzitě, kterou spravuje a provozuje Společnost Ježíšova (jezuitský řád).
Jak už jsem zmínil, v roce 1984 mě zástupci vatikánského Státního sekretariátu požádali, zda bych nechtěl vstoupit do diplomatických služeb Svatého stolce. Existuje starobylá tradice, podle které papežové posílali své vyslance, aby je zastupovali při různých událostech, jak tomu bylo v dějinách církve například při zasedání koncilů, které byly velmi důležité pro rozvoj teologie e duchovních tradic. Již více než pět set let, od začátku šestnáctého století, pak papežové posílali své vyslance, jako své zástupce, k představitelům států, což je nyní označováno pod pojmem diplomatická služba. Svatý stolec v současnosti udržuje diplomatické styky s více než sto osmdesáti zeměmi a má přes sto apoštolských nunciatur, což je označení pro diplomatické zastoupení Svatého stolce (tedy velvyslanectví).
Působil jste dosud na mnoha zastupitelstvích Svatého stolce ve světě. Také na různých kontinentech. Každá země je zcela jiná. Jak zajímavá zkušenost to pro vás byla?
Během svého diplomatického působení jsem měl příležitost procestovat mnoho částí světa. V krátkosti uvádím, že jsem byl přidělen na apoštolské nunciatury v Akkře (Ghana; tato mise zahrnuje také Togo a Benin), Quitu (Ekvádor), Santiagu (Chile), Praze, Ammánu (Jordánsko) a Vilniusu (Litva; tato mise diplomaticky pokrývá i Lotyšsko a Estonsko). V roce 2005 jsem byl jmenován apoštolským nunciem na Novém Zélandu a Tichomořských ostrovech zahrnujících dvacet různých území. V roce 2013 jsem pak obdržel jmenování apoštolským nunciem v Keni a stálým pozorovatelem Svatého stolce při Organizaci spojených národů v Nairobi (Program Spojených národů pro životní prostředí a Program pro lidská sídla Habitat). O něco později v témže roce jsem byl jmenován ještě apoštolským nunciem v Jižním Súdánu, přičemž, pokud jde o sídlo, zůstával jsem v Nairobi. 21. září 2018 jsem pak byl jmenován apoštolským nunciem v České republice a do Prahy jsem přicestoval 22. listopadu toho roku.
Pobyt ve všech uvedených zemích, jejich odlišné kultury, náboženské tradice a přírodní bohatství a krásy jsem si opravdu užíval. Tím nejdůležitějším prvkem, který všechny uvedené přesahuje, byla a stále zůstává skutečnost, že jsem se mohl setkávat s lidmi a poznávat je.
Jako zajímavou zkušenost, kterou jsem učinil, mohu zmínit tu, kdy jsem během svého působení v Santiagu v Chile, podnikl na ledoborci patřícím chilskému námořnictvu tří týdenní výlet na Antarktidu.
Jako apoštolský nuncius působíte v ČR od roku 2018, předtím jste tu působil v letech 1996 – 1999 jako rada apoštolského nuncia Giovanniho Coppy. Jak se podle vás za tu dobu změnila Česká republika? A jak se změnila katolická církev v ČR?
Protože Praha je městem s více než tisíciletou historií, zůstávají některé její zajímavosti, jako je Pražský hrad, katedrála, mnohé kostely, historické budovy a náměstí, stále stejné, třebaže, tu a tam, procházejí restaurováním a obnovou. Totéž platí i pro mnohá další místa v celé České republice.
Jedním z nejpřitažlivějších prvků života před dvaceti lety byla a v současnosti stále zůstává dostupnost a nabídka mnoha kulturních akcí. Osobně mám velmi rád hudbu, a možnost jít na koncert různých hudebních stylů, se dá využít prakticky každý den v roce (hovoříme o období před pandemií viru Covid-19).
Česká republika se v mezičase od mého předchozího působení stala součástí Evropské unie, která i přes všechny nedokonalosti, jako kterákoli jiná lidská instituce, je důležitým nástrojem pro udržení jednoty na tomto kontinentu. Ten, jak víme, zakusil ve své dlouhé historii mnoho konfliktů.
Celá společnost je více prosperující a nabízí se zde mnoho ekonomických příležitostí. Jak se dalo očekávat, registruji posun a změny ve světě financí, elektroniky a informačních technologií.
Během mého prvního pobytu v Praze byl dnes zesnulý Václav Havel prezidentem republiky a Václav Klaus i Miloš Zeman byli předsedy vlády této země. Některé politické osobnosti stále zůstávají na scéně, a přirozeně zase jiné vstoupily do popředí.
Celkově lze říci, že katolická církev je aktivní na poli vzdělávání, zdravotní péče a sociálních služeb. Je zde více než devadesát církevních škol na různých úrovních, které navštěvuje přes šestnáct tisíc žáků a studentů, z nichž mnozí pocházejí ze sociálně znevýhodněných rodin.
Co se týká zdravotní péče, některé řeholní kongregace jsou zřizovateli a spravují tři nemocnice, domovy pro seniory a hospice, které zajišťují jak zdravotní péči, tak i sociální služby pro osoby, které trpí vážnými nebo nevyléčitelnými nemocemi.
Česká katolická charita (katolické charity v diecézích a farnostech) je součástí celosvětového systému Mezinárodní Charity, která je zastoupena v mnoha zemích a oblastech, jak na národních, tak i lokálních úrovních. Jde tak o největšího nevládního poskytovatele zdravotní péče a služeb v dané zemi, zajišťujícího v první řadě sociální služby, zdravotní péči a prevenci pro následující skupiny: lidé žijící v chudobě nebo v obtížných situacích, osoby s postižením, lidé v terminálním stádiu nemoci, osoby bez domova nebo ti, kdo užívají návykové látky, vězni či oběti domácího násilí, ti, kdo jsou zapojeni do obchodu s lidmi, a další potřební.
Občané České republiky bývají velmi štědří při sbírkách, jako je „Tříkrálová sbírka“ nebo sbírka organizovaná na „Misijní neděli“, která je určena na podporu činnosti Papežských misijních děl. Jak už jsem dříve zmiňoval, před svým příchodem do Prahy jsem byl skoro šest let apoštolským nunciem v Keni a v Jižním Súdánu a z České republiky přicházely každoročně některé nemalé finanční prostředky na podporu působení církve v těchto uvedených zemích.
Svoji první mši svatou jste po svém nástupu v ČR v roce 2018 sloužil celou v češtině. Obecně se říká, že čeština je těžký jazyk. Jak vnímáte češtinu vy?
V čase svého prvního pobytu v Praze jsem studoval český jazyk. Když jsem v roce 1999 zemi opustil, to, co jsem se naučil, jsem úplně nezapomněl, takže po mém návratu před více než dvěma lety nebylo tak těžké začít znovu a domnívám se, že jsem se zlepšil. Jak sám zmiňujete, studium cizího jazyka je výzvou. S oblibou říkám: „Česky je hezký ale těžký!”
Jak se podle vašich zkušeností a vašeho názoru liší zastupování velvyslance jiných států od zastupování Svatého stolce?
Mých přibližně osmdesát pět kolegyň a kolegů velvyslanců zastupuje své země a vlády. Někteří z nich prožili svou profesní kariéru v diplomatických službách, jiní jsou velvyslanci na základě politického jmenování, to znamená, že jsou v určitém vztahu s představitelem státu vlastní země a na základě toho je jim svěřeno místo velvyslance. Jejich funkční období se liší, někdy bývá krátké, zvláště dojde-li v jejich zemi ke změně ve vládě.
Hodně zastupitelských úřadů má svá konzulární oddělení a kulturní domy, protože mají za úkol zabývat se výměnou zboží a obchodem, jakož i investicemi v hostitelské zemi. Protože Svatý stolec, vzhledem ke své zvláštní povaze, nemá tyto zájmy, je mým hlavním úkolem v České republice soustředit se na aktivity církve. Bývám zván, abych předsedal bohoslužbám na mnoha místech v celé zemi, takže si mohu udělat představu o životě zdejších lidí. Zároveň spolupracuji s biskupy, kněžími, řeholníky a řeholnicemi.
Je podle vás Česká republika opravdu tou nejateističtější zemí, jak se o ní často mluví?
Uvědomuji si, že značný počet obyvatel České republiky se neztotožňuje s žádnou náboženskou tradicí a že se obvykle ani nezúčastňuje náboženských obřadů a bohoslužeb. Zároveň jsem se během svého současného pobytu zde setkal s křesťanskými společenstvími, která aktivně prožívají život z víry, účastní se bohoslužeb a podílí se i na službě potřebným lidem. Členové farností pocházejí z odlišných ekonomických i sociálních poměrů. Představitelé těch společenství – kněží, řeholníci nebo věřící laici – jsou svému úkolu zcela oddáni a nasazují se pro něj. Mají velmi rádi sobě svěřené lidi a na oplátku se jim od nich dostává respektu a projevů lásky. V některých farnostech jsou věřící starší, ale v mnoha dalších se setkávám s mladšími lidmi a rodinami s dětmi. Mnohokrát jsem si všiml, že farnosti udržují velmi dobré vztahy s představiteli místní samosprávy a aktivně se podílejí na práci v mnoha sociálních oblastech.
Jaká hlavní témata obecně nejvíce dnes hýbou katolickou církví?
Poslání církve, vyjádřeno jedním slovem, spočívá v hlásání evangelia, tedy radostné zvěsti o Ježíši Kristu, v každé době. Církev je povolána pomáhat lidem, aby našli Ježíše a setkali se s ním, protože on ztělesňuje nezměrnou Boží lásku k lidstvu. Jeho poselství je zachyceno ve čtyřech evangeliích a bylo hlásáno jeho učedníky od samého počátku dějin církve. Ježíš respektoval důstojnost všech lidí, se kterými přicházel do styku, zvláště těch, kterými se v té době opovrhovalo, nebo těch, kdo byli považováni za odsunuté na okraj společnosti. Hlásal soucit, odpuštění a milosrdenství, ale zároveň zval lidi k odpovědnosti a obrácení, aby žili tak, jak si Bůh přeje. Je obtížné shrnout Ježíšovo učení v jediném rozhovoru, ale jeho hlavní myšlenka a jádro spočívá v blahoslavenstvích, obsažených v páté kapitole Matoušova evangelia, dále ve výzvě konat skutky milosrdenství, což je obsahem dvacáté páté kapitoly stejného textu, a v novém přikázání lásky, obsaženém v patnácté kapitole evangelia svatého Jana.
Můj oblíbený biblický text je zachycen v evangeliu svatého Lukáše. Dva učedníci, potom, co Ježíš zemřel na kříži, jdou do vesnice zvané Emauzy. Jsou úplně zdrceni tím, co právě prožili, viděli a slyšeli. Ježíš se k nim najednou připojuje, jde s nimi a vysvětluje jim smysl svého utrpení a smrti. Ti dva učedníci v prvním okamžiku netušili, že to je on, a poznali ho, až když se s nimi posadil ke stolu a rozlomil chléb, který společně jedli. V oné chvíli si uvědomili, jak pro ně bylo důležité, že šel s nimi a že jim vysvětloval smysl Písma. Tento druh zkušenosti je tím, k čemu papež František nyní volá celou církev. Mluví o tom, co je nazýváno výrazem „synodalita“ (řecké „synodos“ znamená „být na cestě s“), což vyjadřuje, že každý člen církve má tuto odpovědnost a že jeden druhého má doprovázet při odhalování smyslu Božího poselství pro současného člověka.
Jedním z velkých problémů současné doby je pandemie covid-19. Jak by se měla v této pandemii zachovat katolická církev?
Pandemie viru Covid-19 otřásla všemi aspekty života, včetně života církve. Opatření, která musela být přijata v boji proti šíření viru, ochromila a přerušila obvyklé způsoby a cesty, kterými církev vykonává své poslání. Nechci dělat žádný výčet, ale mnoha bohoslužeb, konferencí, setkání a dalších aktivit bylo možné účastnit se jen ve velmi omezeném počtu nebo byly zcela zrušeny. Tato skutečnost zasáhla i program mých aktivit, kterým jsem se měl věnovat v uplynulém roce. Podstatným projevem života církve je to, že žijeme ve společenství, že se jako rodina setkáváme fyzicky, a je tudíž složité a těžké přijmout fakt, že taková setkání nyní chybí.
V souvislosti se současnou dobou covidu-19 se mnoho věcí přesouvá do on-line prostoru. Co je podle vás možné v katolické církvi převést do on-line prostoru a co ne?
Pandemie tak vedle sebe postavila výzvu i příležitost. Byla výzvou, neboť církev nemohla vykonávat své poslání obvyklým způsobem. Stala se i příležitostí, protože církev musela najít a využít nové způsoby k hlásání evangelia a slavení bohoslužeb a svátostí. Nové prostředky sociální komunikace se v tomto smyslu ukázaly jako velmi nápomocné a užitečné, například Televize Noe a Radio Proglas. Jednotliví kněží i farnosti přenášeli bohoslužby on-line, na YouTube nebo prostřednictvím Facebooku. Vím, že i další druhy aktivit, jako například společné modlitby a meditace, četba a studium náboženských témat i Bible, byly zprostředkovávány stejným způsobem.
Vy sám jste covidem-19 onemocněl a tato pandemie se velmi bolestně a citelně dotknula vaší rodiny. Prohloubila tato zkušenost vaši víru?
V lednu loňského roku oslavil můj otec devadesáté osmé narozeniny. Byl sice věkem sešlý, ale zdravý a mentálně aktivní. Přibližně čtyři roky žil v domově pro seniory a nemocné, spravovaném sestrami karmelitkami, ve čtvrti Queens v New Yorku. Moje sestra Kateřina bydlí poblíž a tatínka navštěvovala několikrát týdně a já jsem mu telefonovával každou neděli večer. Loni v březnu se virus dostal i do tohoto domova, což znamenalo uzavření v karanténě, bez možnosti návštěv. Pro starší klienty domova tato skutečnost byla tím nejtěžším, co je mohlo postihnout, protože se nemohli setkávat se členy svých rodin. Také můj tatínek se nakazil a v dubnu pak zemřel. Nebylo ani možné uspořádat pohřeb, vše se omezilo na uložení do země na hřbitově s účastí jen velmi malého počtu lidí. Byly přítomny jen moje dvě mladší sestry se svými rodinami a já všechno sledoval prostřednictvím počítače.
V závěru loňského září jsem měl menší horečku, takže jsem nemohl jet do Staré Boleslavi na Svatováclavskou pouť v den svátku svatého Václava. V Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích jsem podstoupil test na Covid a jeho výsledek byl pozitivní. Takže jsem musel na deset dní do karantény. Abych pravdu řekl, v mém případě byly příznaky nemoci velmi mírné, nebyl jsem nijak vážně nemocný.
Před třemi lety, při svém působení v Nairobi, jsem prožil to, čemu sám říkám „zdravotní dobrodružství“. Kvůli nemoci jsem byl totiž vyřazený z práce na šest měsíců. Ta nemoc mne hodně naučila, zvlášť pokud jde o trpělivost i závislost na pomoci druhých a samozřejmě i o vděčnost za jejich péči.
Setkáváte se také se současným papežem Františkem. Jaký je to člověk? Máte na něj nějakou milou vzpomínku?
S papežem Františkem jsem se setkal vícekrát. On sám vítá příležitosti, kdy může osobně poznat ty, kdo jej zastupují, což v mém případě bylo hned několikrát při osobní audienci. Státní sekretariát pořádal v letech 2013, 2016 a 2019 setkání papežských vyslanců – je nás něco málo přes sto –, při nichž jsme měli možnost být s ním na audienci, kterou nám jako skupině poskytl, a v jejím závěru ho mohl každý z nás pozdravit osobně.
Mé nezapomenutelné setkání s papežem Františkem se odehrávalo během jeho první pastorační návštěvy na africkém kontinentu, tedy v Nairobi (Keňa), Kampale (Uganda) a v Bangui (Středoafrická republika). Konkrétně v Nairobi byl od 25. do 27. listopadu 2015 a bydlel přímo na apoštolské nunciatuře. Byly to opravdu vzrušující okamžiky, ve kterých jsem měl jedinečnou příležitost být mu nablízku, zvláště při stolování, kdy jsem mu mohl popisovat situaci v Keni a především v Jižním Súdánu, kde lidé tolik trpěli a stále trpí. Jak dobře víte, papež je jezuita, řeholník, a v důsledku toho je jeho vkus i životní styl velmi prostý.
Ještě chci připojit jednu vzpomínku, která o osobě Svatého otce mnoho vypovídá. Jak jsem řekl, v roce 2018 jsem prožil „zdravotní dobrodružství“ a skoro tři měsíce jsem strávil v rekonvalescenci v Římě. Jednoho dne mi papež zavolal. V telefonátu, který trval několik minut, mi vyjádřil svou duchovní blízkost a podporu. Velmi mě to dojalo.
Jaké je vaše největší přání v roce 2021?
Mým největším přáním je, abychom uprostřed všech těžkostí, zapříčiněných pandemií viru Covid-19, neztratili vědomí toho, že všichni jsme vzájemně propojeni jako bratři a sestry. Papež František mnohokrát řekl, že tato situace nám může pomoci, abychom přehodnotili skutečnosti života a nalezli to, co je opravdu důležité, a abychom podnikli vše potřebné ve prospěch většího povědomí naší přináležitosti k jedné lidské rodině.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Renáta Lucková
Co vás vedlo k tomu, že jste se stal diplomatem?
Potom, co jsem dokončil filozofická studia v malém semináři v New Yorku, byl jsem poslán v roce 1972 do Říma, abych absolvoval teologická studia a prošel formací připravující na kněžství. Žil jsem v Severoamerické koleji, tedy semináři pro studenty ze Spojených států, a studoval jsem na Papežské gregoriánské univerzitě, kterou spravuje a provozuje Společnost Ježíšova (jezuitský řád).
Jak už jsem zmínil, v roce 1984 mě zástupci vatikánského Státního sekretariátu požádali, zda bych nechtěl vstoupit do diplomatických služeb Svatého stolce. Existuje starobylá tradice, podle které papežové posílali své vyslance, aby je zastupovali při různých událostech, jak tomu bylo v dějinách církve například při zasedání koncilů, které byly velmi důležité pro rozvoj teologie e duchovních tradic. Již více než pět set let, od začátku šestnáctého století, pak papežové posílali své vyslance, jako své zástupce, k představitelům států, což je nyní označováno pod pojmem diplomatická služba. Svatý stolec v současnosti udržuje diplomatické styky s více než sto osmdesáti zeměmi a má přes sto apoštolských nunciatur, což je označení pro diplomatické zastoupení Svatého stolce (tedy velvyslanectví).
Působil jste dosud na mnoha zastupitelstvích Svatého stolce ve světě. Také na různých kontinentech. Každá země je zcela jiná. Jak zajímavá zkušenost to pro vás byla?
Během svého diplomatického působení jsem měl příležitost procestovat mnoho částí světa. V krátkosti uvádím, že jsem byl přidělen na apoštolské nunciatury v Akkře (Ghana; tato mise zahrnuje také Togo a Benin), Quitu (Ekvádor), Santiagu (Chile), Praze, Ammánu (Jordánsko) a Vilniusu (Litva; tato mise diplomaticky pokrývá i Lotyšsko a Estonsko). V roce 2005 jsem byl jmenován apoštolským nunciem na Novém Zélandu a Tichomořských ostrovech zahrnujících dvacet různých území. V roce 2013 jsem pak obdržel jmenování apoštolským nunciem v Keni a stálým pozorovatelem Svatého stolce při Organizaci spojených národů v Nairobi (Program Spojených národů pro životní prostředí a Program pro lidská sídla Habitat). O něco později v témže roce jsem byl jmenován ještě apoštolským nunciem v Jižním Súdánu, přičemž, pokud jde o sídlo, zůstával jsem v Nairobi. 21. září 2018 jsem pak byl jmenován apoštolským nunciem v České republice a do Prahy jsem přicestoval 22. listopadu toho roku.
Pobyt ve všech uvedených zemích, jejich odlišné kultury, náboženské tradice a přírodní bohatství a krásy jsem si opravdu užíval. Tím nejdůležitějším prvkem, který všechny uvedené přesahuje, byla a stále zůstává skutečnost, že jsem se mohl setkávat s lidmi a poznávat je.
Jako zajímavou zkušenost, kterou jsem učinil, mohu zmínit tu, kdy jsem během svého působení v Santiagu v Chile, podnikl na ledoborci patřícím chilskému námořnictvu tří týdenní výlet na Antarktidu.
Jako apoštolský nuncius působíte v ČR od roku 2018, předtím jste tu působil v letech 1996 – 1999 jako rada apoštolského nuncia Giovanniho Coppy. Jak se podle vás za tu dobu změnila Česká republika? A jak se změnila katolická církev v ČR?
Protože Praha je městem s více než tisíciletou historií, zůstávají některé její zajímavosti, jako je Pražský hrad, katedrála, mnohé kostely, historické budovy a náměstí, stále stejné, třebaže, tu a tam, procházejí restaurováním a obnovou. Totéž platí i pro mnohá další místa v celé České republice.
Jedním z nejpřitažlivějších prvků života před dvaceti lety byla a v současnosti stále zůstává dostupnost a nabídka mnoha kulturních akcí. Osobně mám velmi rád hudbu, a možnost jít na koncert různých hudebních stylů, se dá využít prakticky každý den v roce (hovoříme o období před pandemií viru Covid-19).
Česká republika se v mezičase od mého předchozího působení stala součástí Evropské unie, která i přes všechny nedokonalosti, jako kterákoli jiná lidská instituce, je důležitým nástrojem pro udržení jednoty na tomto kontinentu. Ten, jak víme, zakusil ve své dlouhé historii mnoho konfliktů.
Celá společnost je více prosperující a nabízí se zde mnoho ekonomických příležitostí. Jak se dalo očekávat, registruji posun a změny ve světě financí, elektroniky a informačních technologií.
Během mého prvního pobytu v Praze byl dnes zesnulý Václav Havel prezidentem republiky a Václav Klaus i Miloš Zeman byli předsedy vlády této země. Některé politické osobnosti stále zůstávají na scéně, a přirozeně zase jiné vstoupily do popředí.
Celkově lze říci, že katolická církev je aktivní na poli vzdělávání, zdravotní péče a sociálních služeb. Je zde více než devadesát církevních škol na různých úrovních, které navštěvuje přes šestnáct tisíc žáků a studentů, z nichž mnozí pocházejí ze sociálně znevýhodněných rodin.
Co se týká zdravotní péče, některé řeholní kongregace jsou zřizovateli a spravují tři nemocnice, domovy pro seniory a hospice, které zajišťují jak zdravotní péči, tak i sociální služby pro osoby, které trpí vážnými nebo nevyléčitelnými nemocemi.
Česká katolická charita (katolické charity v diecézích a farnostech) je součástí celosvětového systému Mezinárodní Charity, která je zastoupena v mnoha zemích a oblastech, jak na národních, tak i lokálních úrovních. Jde tak o největšího nevládního poskytovatele zdravotní péče a služeb v dané zemi, zajišťujícího v první řadě sociální služby, zdravotní péči a prevenci pro následující skupiny: lidé žijící v chudobě nebo v obtížných situacích, osoby s postižením, lidé v terminálním stádiu nemoci, osoby bez domova nebo ti, kdo užívají návykové látky, vězni či oběti domácího násilí, ti, kdo jsou zapojeni do obchodu s lidmi, a další potřební.
Občané České republiky bývají velmi štědří při sbírkách, jako je „Tříkrálová sbírka“ nebo sbírka organizovaná na „Misijní neděli“, která je určena na podporu činnosti Papežských misijních děl. Jak už jsem dříve zmiňoval, před svým příchodem do Prahy jsem byl skoro šest let apoštolským nunciem v Keni a v Jižním Súdánu a z České republiky přicházely každoročně některé nemalé finanční prostředky na podporu působení církve v těchto uvedených zemích.
Svoji první mši svatou jste po svém nástupu v ČR v roce 2018 sloužil celou v češtině. Obecně se říká, že čeština je těžký jazyk. Jak vnímáte češtinu vy?
V čase svého prvního pobytu v Praze jsem studoval český jazyk. Když jsem v roce 1999 zemi opustil, to, co jsem se naučil, jsem úplně nezapomněl, takže po mém návratu před více než dvěma lety nebylo tak těžké začít znovu a domnívám se, že jsem se zlepšil. Jak sám zmiňujete, studium cizího jazyka je výzvou. S oblibou říkám: „Česky je hezký ale těžký!”
Jak se podle vašich zkušeností a vašeho názoru liší zastupování velvyslance jiných států od zastupování Svatého stolce?
Mých přibližně osmdesát pět kolegyň a kolegů velvyslanců zastupuje své země a vlády. Někteří z nich prožili svou profesní kariéru v diplomatických službách, jiní jsou velvyslanci na základě politického jmenování, to znamená, že jsou v určitém vztahu s představitelem státu vlastní země a na základě toho je jim svěřeno místo velvyslance. Jejich funkční období se liší, někdy bývá krátké, zvláště dojde-li v jejich zemi ke změně ve vládě.
Hodně zastupitelských úřadů má svá konzulární oddělení a kulturní domy, protože mají za úkol zabývat se výměnou zboží a obchodem, jakož i investicemi v hostitelské zemi. Protože Svatý stolec, vzhledem ke své zvláštní povaze, nemá tyto zájmy, je mým hlavním úkolem v České republice soustředit se na aktivity církve. Bývám zván, abych předsedal bohoslužbám na mnoha místech v celé zemi, takže si mohu udělat představu o životě zdejších lidí. Zároveň spolupracuji s biskupy, kněžími, řeholníky a řeholnicemi.
Je podle vás Česká republika opravdu tou nejateističtější zemí, jak se o ní často mluví?
Uvědomuji si, že značný počet obyvatel České republiky se neztotožňuje s žádnou náboženskou tradicí a že se obvykle ani nezúčastňuje náboženských obřadů a bohoslužeb. Zároveň jsem se během svého současného pobytu zde setkal s křesťanskými společenstvími, která aktivně prožívají život z víry, účastní se bohoslužeb a podílí se i na službě potřebným lidem. Členové farností pocházejí z odlišných ekonomických i sociálních poměrů. Představitelé těch společenství – kněží, řeholníci nebo věřící laici – jsou svému úkolu zcela oddáni a nasazují se pro něj. Mají velmi rádi sobě svěřené lidi a na oplátku se jim od nich dostává respektu a projevů lásky. V některých farnostech jsou věřící starší, ale v mnoha dalších se setkávám s mladšími lidmi a rodinami s dětmi. Mnohokrát jsem si všiml, že farnosti udržují velmi dobré vztahy s představiteli místní samosprávy a aktivně se podílejí na práci v mnoha sociálních oblastech.
Jaká hlavní témata obecně nejvíce dnes hýbou katolickou církví?
Poslání církve, vyjádřeno jedním slovem, spočívá v hlásání evangelia, tedy radostné zvěsti o Ježíši Kristu, v každé době. Církev je povolána pomáhat lidem, aby našli Ježíše a setkali se s ním, protože on ztělesňuje nezměrnou Boží lásku k lidstvu. Jeho poselství je zachyceno ve čtyřech evangeliích a bylo hlásáno jeho učedníky od samého počátku dějin církve. Ježíš respektoval důstojnost všech lidí, se kterými přicházel do styku, zvláště těch, kterými se v té době opovrhovalo, nebo těch, kdo byli považováni za odsunuté na okraj společnosti. Hlásal soucit, odpuštění a milosrdenství, ale zároveň zval lidi k odpovědnosti a obrácení, aby žili tak, jak si Bůh přeje. Je obtížné shrnout Ježíšovo učení v jediném rozhovoru, ale jeho hlavní myšlenka a jádro spočívá v blahoslavenstvích, obsažených v páté kapitole Matoušova evangelia, dále ve výzvě konat skutky milosrdenství, což je obsahem dvacáté páté kapitoly stejného textu, a v novém přikázání lásky, obsaženém v patnácté kapitole evangelia svatého Jana.
Můj oblíbený biblický text je zachycen v evangeliu svatého Lukáše. Dva učedníci, potom, co Ježíš zemřel na kříži, jdou do vesnice zvané Emauzy. Jsou úplně zdrceni tím, co právě prožili, viděli a slyšeli. Ježíš se k nim najednou připojuje, jde s nimi a vysvětluje jim smysl svého utrpení a smrti. Ti dva učedníci v prvním okamžiku netušili, že to je on, a poznali ho, až když se s nimi posadil ke stolu a rozlomil chléb, který společně jedli. V oné chvíli si uvědomili, jak pro ně bylo důležité, že šel s nimi a že jim vysvětloval smysl Písma. Tento druh zkušenosti je tím, k čemu papež František nyní volá celou církev. Mluví o tom, co je nazýváno výrazem „synodalita“ (řecké „synodos“ znamená „být na cestě s“), což vyjadřuje, že každý člen církve má tuto odpovědnost a že jeden druhého má doprovázet při odhalování smyslu Božího poselství pro současného člověka.
Jedním z velkých problémů současné doby je pandemie covid-19. Jak by se měla v této pandemii zachovat katolická církev?
Pandemie viru Covid-19 otřásla všemi aspekty života, včetně života církve. Opatření, která musela být přijata v boji proti šíření viru, ochromila a přerušila obvyklé způsoby a cesty, kterými církev vykonává své poslání. Nechci dělat žádný výčet, ale mnoha bohoslužeb, konferencí, setkání a dalších aktivit bylo možné účastnit se jen ve velmi omezeném počtu nebo byly zcela zrušeny. Tato skutečnost zasáhla i program mých aktivit, kterým jsem se měl věnovat v uplynulém roce. Podstatným projevem života církve je to, že žijeme ve společenství, že se jako rodina setkáváme fyzicky, a je tudíž složité a těžké přijmout fakt, že taková setkání nyní chybí.
V souvislosti se současnou dobou covidu-19 se mnoho věcí přesouvá do on-line prostoru. Co je podle vás možné v katolické církvi převést do on-line prostoru a co ne?
Pandemie tak vedle sebe postavila výzvu i příležitost. Byla výzvou, neboť církev nemohla vykonávat své poslání obvyklým způsobem. Stala se i příležitostí, protože církev musela najít a využít nové způsoby k hlásání evangelia a slavení bohoslužeb a svátostí. Nové prostředky sociální komunikace se v tomto smyslu ukázaly jako velmi nápomocné a užitečné, například Televize Noe a Radio Proglas. Jednotliví kněží i farnosti přenášeli bohoslužby on-line, na YouTube nebo prostřednictvím Facebooku. Vím, že i další druhy aktivit, jako například společné modlitby a meditace, četba a studium náboženských témat i Bible, byly zprostředkovávány stejným způsobem.
Vy sám jste covidem-19 onemocněl a tato pandemie se velmi bolestně a citelně dotknula vaší rodiny. Prohloubila tato zkušenost vaši víru?
V lednu loňského roku oslavil můj otec devadesáté osmé narozeniny. Byl sice věkem sešlý, ale zdravý a mentálně aktivní. Přibližně čtyři roky žil v domově pro seniory a nemocné, spravovaném sestrami karmelitkami, ve čtvrti Queens v New Yorku. Moje sestra Kateřina bydlí poblíž a tatínka navštěvovala několikrát týdně a já jsem mu telefonovával každou neděli večer. Loni v březnu se virus dostal i do tohoto domova, což znamenalo uzavření v karanténě, bez možnosti návštěv. Pro starší klienty domova tato skutečnost byla tím nejtěžším, co je mohlo postihnout, protože se nemohli setkávat se členy svých rodin. Také můj tatínek se nakazil a v dubnu pak zemřel. Nebylo ani možné uspořádat pohřeb, vše se omezilo na uložení do země na hřbitově s účastí jen velmi malého počtu lidí. Byly přítomny jen moje dvě mladší sestry se svými rodinami a já všechno sledoval prostřednictvím počítače.
V závěru loňského září jsem měl menší horečku, takže jsem nemohl jet do Staré Boleslavi na Svatováclavskou pouť v den svátku svatého Václava. V Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích jsem podstoupil test na Covid a jeho výsledek byl pozitivní. Takže jsem musel na deset dní do karantény. Abych pravdu řekl, v mém případě byly příznaky nemoci velmi mírné, nebyl jsem nijak vážně nemocný.
Před třemi lety, při svém působení v Nairobi, jsem prožil to, čemu sám říkám „zdravotní dobrodružství“. Kvůli nemoci jsem byl totiž vyřazený z práce na šest měsíců. Ta nemoc mne hodně naučila, zvlášť pokud jde o trpělivost i závislost na pomoci druhých a samozřejmě i o vděčnost za jejich péči.
Setkáváte se také se současným papežem Františkem. Jaký je to člověk? Máte na něj nějakou milou vzpomínku?
S papežem Františkem jsem se setkal vícekrát. On sám vítá příležitosti, kdy může osobně poznat ty, kdo jej zastupují, což v mém případě bylo hned několikrát při osobní audienci. Státní sekretariát pořádal v letech 2013, 2016 a 2019 setkání papežských vyslanců – je nás něco málo přes sto –, při nichž jsme měli možnost být s ním na audienci, kterou nám jako skupině poskytl, a v jejím závěru ho mohl každý z nás pozdravit osobně.
Mé nezapomenutelné setkání s papežem Františkem se odehrávalo během jeho první pastorační návštěvy na africkém kontinentu, tedy v Nairobi (Keňa), Kampale (Uganda) a v Bangui (Středoafrická republika). Konkrétně v Nairobi byl od 25. do 27. listopadu 2015 a bydlel přímo na apoštolské nunciatuře. Byly to opravdu vzrušující okamžiky, ve kterých jsem měl jedinečnou příležitost být mu nablízku, zvláště při stolování, kdy jsem mu mohl popisovat situaci v Keni a především v Jižním Súdánu, kde lidé tolik trpěli a stále trpí. Jak dobře víte, papež je jezuita, řeholník, a v důsledku toho je jeho vkus i životní styl velmi prostý.
Ještě chci připojit jednu vzpomínku, která o osobě Svatého otce mnoho vypovídá. Jak jsem řekl, v roce 2018 jsem prožil „zdravotní dobrodružství“ a skoro tři měsíce jsem strávil v rekonvalescenci v Římě. Jednoho dne mi papež zavolal. V telefonátu, který trval několik minut, mi vyjádřil svou duchovní blízkost a podporu. Velmi mě to dojalo.
Jaké je vaše největší přání v roce 2021?
Mým největším přáním je, abychom uprostřed všech těžkostí, zapříčiněných pandemií viru Covid-19, neztratili vědomí toho, že všichni jsme vzájemně propojeni jako bratři a sestry. Papež František mnohokrát řekl, že tato situace nám může pomoci, abychom přehodnotili skutečnosti života a nalezli to, co je opravdu důležité, a abychom podnikli vše potřebné ve prospěch většího povědomí naší přináležitosti k jedné lidské rodině.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Renáta Lucková
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
