Švehla: Ekonomické odcházení pomalu začíná

Roční inflace je sice vysoká, ale zboží se moc nezdražuje, něco zlevňuje a úroky z vkladů jsou příjemně vysoké. V čem je tedy problém?

Velká nespokojenost se šíří zdravotnictvím, školstvím, zemědělstvím a konec konců i všemi dalšími odvětvími, státní správu nevyjímaje. Všem jde v podstatě „jen“ o peníze, protože ceny stouply rychleji než příjmy a s tím se smíří málokdo. Nemusíme padat do bídy, abychom si trochu zastávkovali, že? Navíc nelze už tvrdit, že za všechno může covid, energetická panika a válka na Ukrajině. Z covidu jsme se zatím nevzpamatovali a v tomto ohledu jsme z celé EU snad jedinou zemí, která se na předcovidovou úroveň ještě stále nedostala. Příčina je v naší ekonomice a to, co vidíme, je logickým výsledkem uplynulých 30 let.

Listopad 1989 je milník, spočívající především ve změně politického režimu. Téměř souběžně se ale také začala hledat cesta ke změně ekonomické, přičemž cíl byl jasný: přejít k tržní ekonomice, opustit východní trhy (RVHP) a zaujmout vlastní pozice ve světové ekonomice. Varianty této strategie byly dvě – buď zachovat v rozhodujících otázkách vliv státu na ekonomiku, využít to, co fungovalo a nový řád vytvářet postupně. Druhá varianta byla naopak radikální a spočívala v rychlé privatizaci státního majetku, uvolnění tvorby cen, uvolnění devizového kurzu a v redukci státního vlivu na ekonomiku. Tento druhý přístup k reformě získal převahu a přinesl nesporné ovoce: restituce a kuponové privatizační vlny spolu s mohutným nástupem zahraničních investic proměnily českou ekonomiku relativně rychle a bezbolestně. 

Zahraniční investoři nepomáhali české ekonomice z altruismu. Jejich investice byly vesměs dobře promyšlené a vysoce ziskové. Za letošních 8 měsíců prošlo naší platební bilancí do zahraničí 286,3 miliardy korun na úrocích a dividendách, což je o 61 miliard korun více než za stejné období loni. Ano, každoročně odvážejí zahraniční investoři z české ekonomiky kolem 300 miliard korun zisků. Jak příjemné by bylo, kdyby tyto peníze zůstaly v naší ekonomice! Jenomže zisky u nás zahraniční investoři reinvestují pouze z jedné třetiny a toto číslo klesá. Za připomenutí rovněž stojí, že dividendy do zahraničí si posílají i firmy českých majitelů, kteří si za daňový domicil zvolili jinou členskou zemi EU, například Holandsko, Lichtenštejnsko nebo Kypr. Mají tam nižší daně a větší právní jistoty.

V devadesátých letech nabízela česká ekonomika investorům značné finanční pobídky, kvalifikované a motivované pracovníky za nízké mzdy, levnou a dostupnou energii a další suroviny, hladový maloobchodní trh. To vše se již vyčerpává. Nejsme sice jen „montovnou“, ale tímto pohodlným směrem se stále ubíráme. Míra zhodnocení základních vstupů je nízká a stále víceméně stejná. Před dvaceti lety to bylo nové a výhodné. Dnes je to velmi neperspektivní a čím dál tím dražší. Když podnikatelé volají po dostupnějších dovozech pracovních sil ze zahraničí, není v tom potřeba zaměstnávat nové inženýry, konstruktéry a stavitele, špičkové řemeslníky nebo manažery. Zájem je o zedníky, obsluhy strojů a brigádníky do polí. Nedostatek pracovních sil, onen „přehřátý pracovní trh“, je odrazem úporné snahy firem rozmnožit stávající kapacity a tedy – obrazně řečeno – ještě víc montovat, ještě víc vyrábět při současné nízké produktivitě práce. Když mám z jednoho kusu zisk desetník, tak zvyšuji počet vyrobených kusů, abych měl víc desetníků. Mohl bych samozřejmě vyrábět něco jiného, co by mi vynášelo z každého kusu třeba deset korun. Nepotřeboval bych tolik lidí, ale potřeboval bych lidi s vyššími schopnostmi. Musel bych investovat, hledat nové zákazníky a prosadit se v těžší konkurenci. To je ta obtížnější cesta, ke které ale zatím mnohé firmy nevidí důvod.

Když podnikatelé volají po národohospodářské vizi do příštích let, nejsou v tom reálné projekty z nejvýnosnějších odvětví, ale velmi jednoduché hledání dostupných dotací. Jakýchkoliv a na cokoliv. Je to jedno – když máte dotaci, máte kus zisku zdarma, zajištěný odbyt a menší riziko. Kdo by to odmítnul!

Z původní ekonomické strategie devadesátých let se zvolna vytratil její nejdůležitější prvek: stahování státního vlivu na ekonomiku. Co se tehdy podařilo vymýtit, to se zadními vrátky do české ekonomiky vrátilo. Stát přerozděluje větší polovinu HDP, ovlivňuje všechno možné, různými předpisy komplikuje firmám život, a ještě jim nabízí tato pohodlná dotační východiska. Nemalou komplikací je i „green deal“, neboť zdražuje prakticky všechno.  Je otázkou, zda se najdou charizmatičtí lídři, kteří otočí kormidlo výhodnějším směrem. Kteří zmírní ekologické mantinely, omezí působení státu v ekonomice, zjednoduší administrativu a obnoví rovnováhu veřejných financí. Pokud se nenajdou, budeme v Evropě spíš tím chudším regionem a za odcházejícími dividendami budou následovat i perspektivní investice a také ten nejcennější kapitál, který stále ještě máme: schopní lidé budou chtít žít a pracovat někde jinde. 

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla