Perský záliv je jako jemná pavučina, kterou drží pohromadě složité aliance a stará rivalství. Nedávná obranná dohoda mezi USA a Katarem, podepsaná 1. října, by mohla tuto pavučinu buď posílit, nebo ji roztrhnout. Tento krok Donalda Trumpa nabízí Kataru bezpečnostní záruku, která připomíná článek 5 NATO, ale zároveň vyvolává otázky, zda posílí křehký region, nebo ho vtáhne do nového napětí.
Základna, která mění hru
Katar se dlouhá léta pohybuje na hraně mezi velmocemi Perského zálivu. Od počátku 21. století hostí americkou základnu Al-Udeid, největší vojenský uzel USA na Blízkém východě, kde je rozmístěno více než 10 000 vojáků. Tato základna slouží jako operační centrum pro akce proti terorismu i regionálním hrozbám. Al-Udeid je klíčová pro americké operace, a právě její rozšíření – plánovaná investice je přes 38 miliard USD – teď dostává nový impuls.
Během Trumpovy éry se vztahy s Katarem prohlubovaly. V květnu 2025 emír Šejch Tamím bin Hamad Ál Thání podepsal s prezidentem Trumpem balíček v hodnotě 1,2 bilionu USD, který zahrnoval nákup 210 letadel Boeing za 96 miliard USD, kontrakty pro Parsons až do 97 miliard USD nebo systémy proti dronům od Raytheon za 1 miliardu USD. Tyto obchody nejsou jen o zbraních; jsou o ekonomickém propojení, které Katar používá k posílení své role vyvažujícího hráče mezi Saúdskou Arábií a Íránem. Historicky to připomíná Abrahámovské dohody z roku 2020, které normalizovaly vztahy Izraele s arabskými státy, ale zároveň odsoudily Palestince na okraj. Dnes se podobný posun děje znovu – ale s vojenským nádechem.
Od izraelského náletu k americké garanci
Situace se zkomplikovala 9. září, kdy izraelské nálety na kancelář Hamásu v Dauhá si vyžádaly životy několika představitelů Hamásu a jednoho katarského strážce. Premiér Benjamin Netanjahu se emírovi omluvil telefonicky, ale incident odhalil zranitelnost Kataru. Reakcí USA byl exekutivní příkaz, který garantuje obranu: jakýkoli útok na Katar bude považován za hrozbu pro americký mír, s možností diplomatické, ekonomické či vojenské odpovědi. Připomíná to článek 5 NATO – princip kolektivní obrany, kde útok na jednoho je útok na všechny – ale bez formální aliance.
Tento krok není osamocený. Administrativa Trumpa tak formalizuje bilaterální bezpečnostní pakt, který posiluje americkou přítomnost mimo NATO. Státy Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC), včetně Saúdské Arábie, Kuvajtu či SAE, na to reagují diverzifikací. Například Saúdská Arábie podepsala dohodu s Pákistánem, jadernou mocností, aby kompenzovala absenci podobných záruk od USA. Napětí s Íránem roste. Teherán varuje, že americké základny jako Al-Udeid by mohly být cílem jaderných útoků, což mění celou odstrašující rovnováhu.
Pohledy a rizika
Podporovatelé, jako americké ministerstvo obrany, tvrdí, že dohoda posílí stabilitu. Katar, klíčový spojenec, získá odstrašení proti útokům a může lépe mediovat konflikty – představte si ho jako stabilizátor v bouři. Ekonomické investice navíc posilují infrastrukturu, což omezuje vliv Íránu.
Kritici však varují před destabilizací. Exkluzivní záruka pro Katar by mohla rozbít jednotu GCC, spustit závody ve zbrojení a zesílit rozpory mezi sousedy. Navíc, exekutivní příkaz není vázán na Kongres, takže budoucí prezident ho může zrušit. Nevyřešený izraelsko-palestinský konflikt zůstává časovanou bombou. Trump také využívá bilaterální dohody k tlaku na Evropu a NATO, aby více investovaly do obrany, což se nás týká přímo.
Co přinese budoucnost?
Trumpova dohoda s Katarem může posílit obranu a diplomatickou roli emirátu, snížit rizika konfliktů a otevřít dveře pro české firmy v energetice či obraně. Nebo naopak vyvolá asymetrii v GCC, eskalaci s Íránem a nové proxy války, kde bychom my v Evropě pocítili vyšší ceny energií a nestabilitu.
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Autor: Petr Poreba
Zdroj info: BBC
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
