Zastropovali jsme Rusku ceny ropy. Což je politické rozhodnutí, jež si mohl Západ dovolit ze dvou základních důvodů. Za prvé, že tuto surovinu dokáže na trhu sehnat jinde. Za druhé, že Putin nemá moc možností, jak prodat za víc.
Evropská unie a po ní i státy z G7 stanovily strop na šedesáti dolarech za barel. Moskva, která se od počátku agrese potýká s bojkotem, aktuálně inkasovala 67 dolarů. Tento dílčí úspěch však nesmaže chyby, jichž se EU v energetice dopustila během patnácti let a jež zavinily současnou krizi.
Proč jsme na tom tak špatně? Proč se lidé bojí složenek a přes polovinu firem se chystá propouštět? Jistě, je válka. Tato obligátní odpověď by však neměla zastřít, že i bez ní je na tom evropský energetický sektor mizerně. Že je snadno zranitelný a momentálně nebezpečně závislý na Rusku, má málo primárních zdrojů, je drcený špatně nastavenými zelenými regulacemi. Nedostatek a drahotu by generoval, i kdyby Putin nepřepadl Ukrajinu. Možná ne v takové míře, možná později, leč neodvratně.
Za toto fatální selhání nemůžeme vinit trh. Ostatně ten funguje vždy a přesně ukáže reálný stav nejen nabídky a poptávky, ale také schopnosti společnosti produkovat statky a zdroje. Měli jsme ho i za socialismu, jen byl černý a zboží na něm bylo drahé – ale dalo se sehnat i to, co komunističtí plánovači neuměli dodat. Pokud je něco špatně, vždy za tím hledejme neprozíravé státní zásahy. Před rokem 1989 byla kontrola ekonomiky totální. Ani kapitalismus však nefunguje ve vakuu, ale nutně se podřizuje politickým rozhodnutím.
Vláda tvoří pravidla, podnikatelé podle nich jednají. Za bohatstvím národů nestojí nějaká “tržní anarchie”, ale ani snaha dostat se k prosperitě skrze zákazy a příkazy. Regulací je třeba, záleží ovšem na tom zda jsou rozumné, či nerozumné. Příkladem těch prvních jsou antimonopolní zákony. Evropská zelená energetická politika je ten druhý případ. Vše je o to horší, že v tomto oboru se plánuje na dlouhé desítky let dopředu. Takže se nedá říci: tohle děláme blbě, tak to rychle změníme, jako třeba v maloobchodě.
Elektrárny, teplárny a vůbec celá infrastruktura, včetně energovodů (jejichž nedostatečnost nám nyní činí tak obrovské problémy) vyžadují obrovské investice a záruky profitu na tři až pět dekád. Jenomže vinou “energetických balíčků” se v Evropské unii posledních patnáct let nevyplácelo svět nové stabilní zdroje a ty staré uhelné a v Německu i jaderné se odstavovaly. Jednostranná orientace na slunce a vítr navíc zvýšila potřebu importu plynu, jímž je třeba je zálohovat, když právě “nesvítí a nefouká”.
Jak řečeno, energetika je běh na dlouhou trať. Proto možná mnozí neviděli, jakou devastaci působí politika, pro níž se nově vžilo souhrnné pojmenování Zelený úděl. Česká soustava byla velmi robustní, takže dlouho odolávala, ale i my jsme se ocitli na smrtící trajektorii, kdy už v roce 2025 se máme stát z exportéra importérem elektřiny. Zatímco totiž kvůli emisním cílům EU rychle vypínáme uhelné elektrárny, nedokážeme je ani náhodou nahrazovat obnovitelnými zdroji (OZE) a už ani včas nepostavíme nové jaderné bloky.
Jak se Evropská unie chovala? Řekla “uhlí špatně”, “jádro špatně”, jen solární a větrné elektrárny dobře. Navíc ani nepočkala, až se případně postaví dost OZE, ale také bateriových úložišť, případně hydrolyzačních jednotek na vodík, aby se šlo celoročně obejít bez fosilních paliv, neboť elektřinu nelze běžně skladovat a potřebujete ji v časech, kdy slunce a vítr nevyrábějí. Tohle všechny by bylo strašně drahé a zatím k tomu nemáme potřebné technologie. Ale budiž, šlo by o nějaký plán: co vypnu, za to mám náhradu.
My byli tak hloupí, že jsme se zdrojů zbavovali bez náhrady. K tomu doteď byly nesmyslně v “zelené klatbě” i bezemisní jaderné elektrárny. Nestavěly se rovněž. Ani ve Francii, jejíž reaktory zastaraly a jejich masivní výpadek teď zhoršuje krizi. Jediným preferovaným stabilním zdrojem se stal pro zelené politiky plyn. Ovšemže Ruska. Byl nejlevnější. Rozumní politici jako tehdejší premiér Topolánek vpřed tím varovali. Marně. Němci zamázli alternativní plynovod Nabucco i společné nákupy, jež by zabránily, aby nás Putin vydíral.
Tohle je recept na katastrofu. Když je něčeho málo, je to drahé. Pokud bez toho “něčeho” nepřežijete ani pár dní, jako u elektřiny, je to sakra drahé. Vše ještě drastickým způsobem zhoršil způsob obchodování s elektřinou, jejíž cena nakonec závisí na nejdražším zdroji, což je plyn. A čím je ho méně a tím je dražší a tím méně se s ním obchoduje, tím menší dodané množství stačí na další velké zdražení. Nejen plynu, ale elektřiny v celé EU. Tento “pákový mechanismus” stvořil Brusel, ale “červené tlačítko předal do Moskvy.
Že tato “energetická zbraň hromadného ničení” funguje i v době míru, to si Putin vyzkoušel již před rokem, když v prosinci jen mírně utáhl kohoutky. Již tehdy vystřelila cena plynu strmě vzhůru, a to na 140 EUR/MWh, což je nyní aktuální cena na burze PXE. Na tento problém si EU zadělávala od roku 2008, kdy přijala první “energetický balíček”. Současnou situace můžeme shrnout lapidárně: máme málo zdrojů a závisíme na Rusku. Což je hodně blbá kombinace…
Takhle to dopadá, když policii přijímají nekvalitní, ideologicky motivované regulace a neberou vůbec ohled na specifika oboru, na který dopadnou. Ropu jsme mohli zastropovat, neboť nám to umožnila situace na trhu. I tak můžeme čekat problémy, ale daleko větší bude mít Putin. U plynu je to obráceně. Z něj Rusko získává čtyřikát méně peněz, než z ropy, takže ho případně výpadky tolik nebolí, ale my se bez něj rychle neobejdeme. Na to se mělo myslel dřív. Než se vypnulo uhlí, než se zamítl import suroviny odjinud.
Výsledky evropské zelené politiky jsou tristní. Navzdory stovkám miliard euro investic do OZE Německo dnes pálí nejen uhlí, ale i mazut, aby přežilo. Klimatu jsme nepomohli a sebe těžce poškodili. To je důsledek “zpolitizování energetiky”. Šlo to udělat jinak? Šlo. Za patnáct let mohly v Evropě vyrůst desítky jaderných reaktorů, kdyby měly stejnou podporu, jako slunce a vítr. Mohli jsme mít jiné plynovody a terminály na LNG. Mohli jsme zateplovat budovy, což by levněji uspořilo více CO2 než zničení automobilek.
Evropští politici neusnesli odpovědnost. Lze mít jako cíl snižování emisí skleníkovou plynů. Ale musíte za ním jít s rozumem a nevystavovat občany a firmy hrozbě energetické chudoby. Neboli přijímat jen dobré regulace. Ideologie zkrátka nesmí porazit ekonomiku. Za bídy reálného socialismu se na vysokých školách povinně učila “politická ekonomie”. Nyní se zavádí něco podobného – předmět “klimatická krize”. Vidíme však, kam vede “politická energetika”. Do nikam. Chtějme raději energické politiky, kteří vědí, co činí.
MARTIN SCHMARCZ: vydavatel revue SPEKTÁKL
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
