Schmarcz: Co nejlepšího říci o Zemanovi? Končí levičák s ekonomickým myšlením a smyslem pro hospodářskou politiku

Když se v roce 1998 chopil moci, my kovaní pravičáci jsme si rvali vlasy a děsili se šílených rozpočtových schodků a zvyšování daní. Ve skutečnosti se za něj deficit držel v mezích a složená daňová kvóta dosáhla historického minima. Na socialistu dobré.

Jako hlava státu neudělal Miloš Zeman dobrého snad nic. Táhl nás k Rusku a k Číně, měl naprosto příšerné spolupracovníky a především si uzurpoval více moci, než mu dle konstituce náleželo a snažil se u nás zavádět jakýsi poloprezidentský systém. Jedno je mu však třeba přiznat k dobru. Když provedl ústavní puč a dosadil si vlastní vládu bez důvěry, do jejího čela postavil solidního ekonoma Jiřího Rusnok. A ten spolu s ministrem financí Janem Fischerem udržel úsporný kurs nastavený Miroslavem Kalouskem.

Zemanova “prezidentská” vláda nezačala v roce 2013 bezhlavě utrácet a i rozpočet na rok 2014 sestavila střízlivě. Díky tomu pak mohl nový ministr financí Andrej Babiš na začátku svého účinkování působit coby zodpovědný hospodář. Že jím není se ukázalo, když se sám posadil do křesla premiéra a vystřelil nás na cestu do hlubin deficitního pekla. Z té skluzavky se nám teď hodně špatně sesedá. Jaký rozdíl mezi ním a končící hlavou státu! Někdejší socialistický předseda vlády zacházel s penězi občanů poměrně rozumně.

Za premiéra Zemana se deficit držel pod dvěma procenty hrubého domácího produktu. S výjimkou jednoho rozpočtu Pavla Mertlíka, kdy se zvedl až na 2,62 %. Toho na poslední rok nahradil Jiří Rusnok a dostal schodek na 1,7 % HDP. Tehdy nám to přišlo jako úděsné rozhazování – ale co bychom za taková čísla dnes dali. Loni jsme se dostali ze skoro sedmi procent na 3,6 %. Pravda, situace není normální. Ale nafukování státních výdajů za Babiše také ne. Zda by si s tím Zeman poradit lépe než Fiala, to samozřejmě nezjistíme.

Pravdou je, že nyní odcházející prezident propaguje spíše pokračování rozmařilosti – viz. důchody, kde hájí absurdně vysokou valorizaci. Možná ho ovlivňuje fakt, že je sám senior s nijak závratnou penzí 23 tisíc. Popřípadě se posunul v názorech. Coby premiér byl třeba silně prozápadní, podpořil zásah NATO proti režimu Slobodana Miloševiče a narozdíl od Václava Klause, který sympatizoval s Ruskem, se silně zastával Evropské unie. Na Hradě ale udělal otočku o sto osmdesát stupňů čelem ke Kremlu.

Ve Strakově akademii, se ale Miloš Zeman choval rozumně. Složená daňová kvóta za něj spadla pod 33 % (za Babiše přerostla 36 %). Zprivatizoval banky, čímž ukončil éru bankovního socialismu, jež zrodila oligarchy, zničila hromadu nadějných projektů, umožnila vyvoleným zašantročit miliardy a tyto obří dluhy museli zaplatit daňoví poplatníci. V jiných sférách už to tak slavné nebylo. Zeman zahájil akci “čisté ruce”, což byla politicky motivovaná msta, jež zničila života mnoha nevinným lidem a zrodila prokurátorskou kliku.

Jak řečeno, na prezidentské období někdejšího premiéra bude nejlepší co nejdříve zapomenout. Co bychom si naopak měli pamatovat je, že kromě vlády zákona, ochrany bezpečnosti a občanských svobod a podpory vzdělanosti je důležitým úkolem vlády budovat ekonomickou prosperitu a šetrně hospodařit s penězi daňových poplatníků. Socialista Miloš Zeman si v tomto obecně určitě nevedl hůře, než zatím Petr Fiala, jakkoli jeho některé konkrétní kroky (třeba podporu montoven) konzervativec odmítne.

Ekonomický rozměr měl i vzestup sociální demokracie, o který se Zeman zásadně zasloužil. My pravičáci jsme si ho nepřáli. V 90. letech jsme měli v čerstvé paměti hrůzy komunismu, včetně zbídačení země. Co bylo nalevo, představovalo pro nás čiré zlo. Slovo socialismus jsme nebrali jako označení jedné ze tří demokratických ideologií (vedle konzervatismu a liberalismu), ale synonymum totality. A v sociálním střetu jsme neviděli legitimní politický souboj levice a pravice, ale odborářské vydírání a omezování podnikání.

Tím, že Zeman etabloval sociální demokracii, postavil politiku na obě nohy. Socio-ekonomické otázky se mají řešit na pravolevé ose a pokud jedna část spektra chybí, či je velmi slabá, nedopadne to dobře. Spor mezi dvěma základní prioritami, tedy snahou udržet zdravé veřejné finance a kvalitní veřejné služby, je legitimní. Když vymizí (opravdoví) pravičáci nebo levičáci, je jedna ze stran této rovnice opomíjena, což dlouhodobě vede k narušení rovnováhy – buď hrozí neúnosný růst zadlužení, nebo sociální problémy.

Jako předseda vlády byl končící prezident přes všechny chyby velkým státníkem, který měl rozhled, razanci a ekonomické myšlení. A země potřebuje takové politiky jak napravo, tak nalevo. Dnes chybějí tam i tam. Pravicový kabinet je na tom kupodivu z hlediska národohospodářské erudice hůře, než tomu bylo u Zemana, ať už jde o ministerský tým, který vedl sám, či ten úřednický řízený Rusnokem. 

Lepší dobrý soupeř, než špatný přítel. My pravičáci Zemana “nemusíme”, ale v něčem podstatném ho respektujeme.

MARTIN SCHMARCZ, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Schmarcz