Rozhovor s Petrem Benešem, spoluzakladatelem a ředitelem 6D Academy a vizionářem.
Petr Beneš je spoluzakladatel 6D Academy, vizionář a technooptimista. Pomáhá firmám i jednotlivcům se adaptovat na technologické a společenské změny.
„Fascinuje mě potenciál lidstva. Věřím v lidský pokrok a v to, že není rozumné a smysluplné se mu bránit, ale naopak se mu snažit porozumět, přizpůsobit a využívat technologický pokrok ku prospěchu společnosti i svému. Moje velké téma je technologie versus humanita. Jak využívat technologie pro dobro člověka, a ne proti němu,“ říká Petr Beneš.
Říkáte, že civilizační revoluce proměňuje svět byznysu i naše individuální životy, zvyky a hodnoty. V jakém smyslu?
Žijeme v digitální době, které za posledních 20 let proměnila naše životy možná víc než za 100 let předtím. A to je pořád nic v porovnání s tím, co nás brzy čeká. Přicházejí kvantový computing nebo umělá inteligence, jejichž vliv na naše životy bude dramatický. 35 let zpátky internet zboural informační bariéry, 20 let zpátky mobilní telefon udělal každého z nás kdykoliv dostupným 24×7. Všechno máme tady a teď. Skoro na nic nemusíme čekat, nemusíme ani tolik plánovat. Bohužel však když méně plánujete, zbavujete se dobrovolně i možnosti se na něco delší dobu těšit. Prostě každá pozitivní novota je vyvážena nějakými negativy. Jako lidé máme tendenci přeceňovat krátkodobá pozitiva nových objevů, potravin, přístrojů, materiálů a podceňovat dlouhodobá negativa. Být off-line bude luxus. Bude to wellness příštích desetiletí.
Řekl jste také, že komfort směňujeme za soukromí. Jedná takto více starší generace či spíše mileniálové, kteří chtějí vše hned, aniž by se museli více o to zasloužit?
Komfort a blahobyt dělají náš život pohodlnější a zároveň složitější. Složitější v tom, že již nemáme tolik přirozených limitů v životě, a musíme být mnohem disciplinovanější, abychom si je nastavovali sami. Auta nás zbavila pohybu, nadbytek jídla vede k přejídání, nekvalitní jídlo k obezitě a třeba porno k emoční vyprahlosti. Je dnes mnohem náročnější nastavovat si vlastní limity, pěstovat silnou vůli, dodržovat morální hodnoty, nepodléhat svodům moderní doby.
Mnoho služeb je dostupných zadarmo. Lépe řečeno nemusíme za ně bezprostředně platit penězi. Platíme však za ně sdílením svého soukromí. Dobrovolným i nedobrovolným. Zmapovat běžný den kohokoliv z nás minutu po minutě včetně našich návyků je dnes vcelku triviální záležitost.
Mezigeneračně v tomto chování nejsou dramatické rozdíly. Samozřejmě starší generace není tolik digitálně zdatná, nenarodila se v době internetu, a proto otisk své digitální stopy ve virtuálním prostředí zanechává možná o něco méně. Ale já nejsem vůbec příznivcem nálepkování generací. Jestli nám něco digitální doba dává, tak je to na základě obrovského množství dat přistupovat ke každému jedinci naprosto individuálně s ohledem na jeho potřeby a preference.
Fyzický svět prolnul s virtuálním. Je to velká hrozba pro lidstvo? Budou lidé schopni v budoucnosti také žít normální život na Zemi?
Hranice mezi virtuálním a fyzickým světem se stírají. Augmentová realita propojuje věci přirozené a umělé. Brzy nerozeznáme, zda mluvíme se skutečným člověkem nebo jeho avatarem, digitálním dvojčetem. Technologie dnes dokáže dokonale napodobit váš hlas a vytvořit video s vaším projevem, který jste nikdy nepřednesl. Bude čím dál těžší rozeznat co je pravda a co je lež. To bude mít obrovský dopad na mezilidské vztahy v oblasti důvěry, podezřívání, schopnosti navazovat a udržovat vztahy. Bude to mít dopad třeba i na důkazní řízení ve sporech. Žijeme na prahu doby post-faktické a post-pravdivé.
Přesto jsem optimista. Technooptimista. Věřím, že udržíme dlouhodobě technologie v pozici dobrého sluhy, a ne zlého pána. Lidstvo již zvládlo mnohé hrozby, vždy se přizpůsobilo, vzešlo z krizí silnější. Naše schopnost adaptace je fascinující. Když se podíváte jen o 100 let zpět do roku 1923 – jak jsme bydleli, pracovali, cestovali, uchovávali potraviny, nakupovali, prali, komunikovali, konzumovali informace, kulturu. Kdyby dnes vstal z mrtvých člověk, co opustil náš svět v té době, tak by patrně okamžitě zešílel.
Provádíte firmy i jednotlivce kulturní, byznysovou a technologickou proměnou naší současné společnosti. Jaké proměny v dnešní společnosti nastávají?
Hodně jsem jich již zmínil. Velkou proměnou je třeba fenomén dematerializace. Technologický pokrok nás zbavuje závislosti na hmotě. Knihy, noviny, hudební nosiče, mapy, peníze, hodinky, doklady, peněženka. To jsou vše předměty, které z našeho života mizí, přestávají zabírat místo. Nevynáším soudy, zda je to správné či špatné. Konstatuji realitu. Stáváme se v určitém ohledu volnější, ale také zároveň zranitelnější a závislejší. S dematerializací jde ruku v ruce demonetizace, z anglického money = peníze. Spousta služeb, za které jsme před patnácti lety platili obrovské peníze, je dnes dostupná za zlomek původní ceny. Vezměte si třeba hudbu. Běžně jsme kupovali CDéčko s 20 písničkami za 400 korun. Dnes za 150 korun měsíčně máte na Spotify k poslechu přes 100 miliónů písní.
Krize odhalila úskalí digitalizace českých firem. Kde nejvíce?
Krize paradoxně působí jako urychlovač změny. Dostane nás mimo komfortní zónu, do zóny učení. Zmobilizuje naše síly a posune nás dál. Třeba covidová krize, ač mnohá omezující opatření považuji za absurdní, udělala za půl roku pro digitalizaci českého školství víc než všechny české vlády za 15 let předtím. Mnohé firmy přešly na hybridní způsob fungování, a tím i urychlily digitalizaci svých procesů. Bezhotovostní a mobilní platby zažívají od krize boom, stejně tak jsme se přesunuli více do digitálního světa eCommerce s našimi nákupy, službami, objednávkami zájezdů, letenek, vstupenek. Ač se to ne vždy zdá, pokrok dělá i státní správa v podobě portálu občana, portálu moje daně, možnosti třeba přes bankovní identitu si konečně vyřídit spoustu věcí bez nutnosti osobní návštěvy. Není to ještě ideální, ale progres je konečně vidět.
80 % firem spoléhá na digitální produkty a služby při řešení obchodních výzev, ale jen necelé třetině z nich se daří digitálně transformovat své podnikání. Co tomu brání?
Nevím z čeho vaše informace pramení, ale moje zkušenost říká, že spousta firem se snaží digitalizovat stávající procesy, které byly designovány pro fyzický svět. A to je většinou obrovská chyba. Nový digitální proces je tak často neefektivní, krkolomný, nelogický a zákaznicky nekomfortní. Lepší přístup je provést úplný redesign procesu od potřeby zákazníka, zapomenout na to co bylo, oprostit se v maximální možné míře od stávajících zvyklostí a zkombinovat efektivně potřeby konzumenta služby s novou technologií tak, aby výsledkem byla dramaticky odlišná zkušenost. Největší bariérou digitální transformace je nedostatek vize, odvahy a lpění na „takhle se to u nás dělá“.
Krize přispěje k dalšímu rozevírání nůžek mezi úspěšnými a méně úspěšnými. O Nepřispívají k tomu ale mnohdy i dotace?
Téma dotací je na samostatný rozhovor. Odbydu ho, když dovolíte tím, že považuji dotace za nejzhoubnější ekonomický nástroj, který pokřivuje férovou soutěž, vztahy a integritu lidí. Pokud by záleželo na mně, tak dotace bych úplně z našich životů eliminoval a podporu a pobídky řešil jinými ekonomickými nástroji.
Co se týká rozevírání nůžek mezi úspěšnými a méně úspěšnými, to závisí předně na definici úspěchu. Osobně zdaleka nepřevažuji vnímání úspěchu na peněžní hodnotu majetku. Jako optimista chci zdůraznit, že žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí, geograficky v takové části světa, která není vystavena dramatickým přírodním jevům. Přestože není vše politicky optimální, žijeme v zemi s vysokou životní úrovní, kvalitní lékařskou péčí, dostupným levným vzděláním a vysokým indexem osobního štěstí.
Zvykli jsme si na vysoký standard společenského blahobytu a komfortu, který ve většině zemí světa nepatří k normě. Možná si většina z nás nebude moc nyní dovolit materiálně tolik, kolik třeba v minulém desetiletí. Ale i žijeme v době obrovských příležitostí. Záleží na každém z nás, čemu se budeme věnovat, v čem se budeme zdokonalovat, jak se budeme rekvalifikovat, abychom si udrželi společenskou relevanci a smysluplnost našeho bytí.
Umí Češi vyvážet svůj business do zahraničí? Máme možnost vyvážet produkty s vyšší přidanou hodnotou?
Česko je prostor s obrovským potenciálem díky kreativitě, šikovnosti, vzdělanosti místních lidí. Schválně nemluvím o Češích, protože i zde žije a bude žít víc a víc lidí, kteří nejsou původem Češi. Podívejte se třeba na fenomén podnikavosti v retailovém maloobchodu, kterému dominuje místní asijská komunita. Od velkoměst po malá města a už i vesnice skoro nenarazíte na večerku, provozovanou původem českými občany.
Ale zpět k vyšší přidané hodnotě. Jsme špičkoví v oblasti nanotechnologií, jsme špičkoví v robotice, obecně v IT technologiích. Co nám občas chybí je tah na branku, podnikavost, ochota udělat extra krok. Kriticky musím sdílet názor, že podle mne narážíme opět na blahobyt, pohodlnost a spoléhání na druhé víc než na sebe. Nouze naučila Dalibora housti, a pokud bychom byli nuceni si občas sáhnout do rezerv, věřím že bychom ještě více mobilizovali svůj potenciál. Celospolečenský i ten individuální.
Čas je dnes určující veličinou. Co pro vás znamená čas? Není čas pouze společenská dohoda?
Ano, čas je jen společenský konstrukt. Jsme jeho zajatci. Ráno nás probouzí za tmy budík a večer si umělým osvětlením násilně prodlužujeme den. Když jsem pobýval v Indii nebo Nepálu, vždycky mě fascinovalo jak mnozí místní žijou odpojeni od času v souladu s přírodou. A také často v menším stresu a větším klidu. Ani v naší civilizaci není čas určujícím faktorem běhu života tak dlouho. Možná nějakých 200 let. V polovině 19. století měla mnohá anglická města svůj vlastní čas a potřeba sjednotit čas vznikla až s rozšířením železniční dopravy a potřebou koordinovat jízdní řády.
Já osobně jsem velmi dochvilný. Jsem všude spíš 10 minut dříve než o minutu pozdě. To má za následek ale, že vlastně celý život čekám. Pustit čas ze zřetel se mi daří až v několika posledních letech, ale ještě zdaleka ne tolik a tak často, jak bych si pro svoje duševní zdraví přál.
Jste kouč a mentor. Jaký je v tom rozdíl?
Velký a žádný. Ale vážně. Samozřejmě koučink i mentoring mají svoje precizní definice. Zjednodušeně řečeno, mentoring je více o sdílení vlastních zkušeností v kontextu situace druhého. Koučink je způsob, jak pomocí otázek přimět druhého k tomu, aby si na optimální řešení své konkrétní situace přišel víceméně sám.
Kdo může být kouč? Opravdu každý?
Jsem pragmatik a svobodomyslný člověk. Nerad se nechávám v životě svazovat metodikami, rigidními postupy, předefinovanými vzory. Koučovací vztah je o naladění dvou lidí, jejich vzájemné chemii, důvěře. A také o poptávce a nabídce. Koučem jsem se stal na žádosti lidí, kteří měli zájem o moje služby, zkušenosti, jejich sdílení. To bylo impulsem k mému následnému vzdělávání v této oblasti. Přivedlo mě to více i k psychologii, která se stala i mým koníčkem. Většinou ve vztazích s klienty kombinuji koučovací i mentoringové postupy. Myslím, že se také s věkem vracím od technologií ke svým přirozeným talentům.
Jaké knihy byste koučům a mentorům doporučil?
Knih jsou tisíce, vybrat pár je obtížné. Když bych měl vybrat pět inspirativních, ke kterým se často vracím při rozvoji lídrů, tak Flourish od Martina Seligmana, The Power of Now od Eckharda Tolleho, Trillion Dollar Coach od Billa Campbella, The Radical Openness od Kim Scott a The Growth Mindset od Carol Dweck.
Jste technooptimista. V čem konkrétně? Může být člověk dnes šťastný i bez technologií?
Fascinuje mě potenciál lidstva. Věřím v lidský pokrok a v to, že není rozumné a smysluplné se mu bránit, ale naopak se mu snažit porozumět, přizpůsobit a využívat technologický pokrok ku prospěchu společnosti i svému. Moje velké téma je technologie versus humanita. Jak využívat technologie pro dobro člověka, a ne proti němu. Psychologie a technologie mají mnoho společných průniků. Smysluplné používání technologií je vysoce vědomá aktivita, mentálně náročná, vyžadující disciplínu a pevnou vůli. Můj technooptimismus vyvěrá z pohledu do lidské historie a naší mezigenerační schopnosti posouvat hranice lidského vědění mílovými kroky vpřed.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Poskytnuto Petrem Benešem
Zdroj: Renáta Lucková
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
