Rubrika: Soudce Kučera

Co mi souzení dalo? Naplnilo skoro čtyřicet let mého života. Beze zbytku. Soudcem není člověk osm hodin denně. Soudcem je celý den. O souzení se mu i zdá (nemělo by to být ale v pracovní době). Soudcem je i o dovolené, i při nemoci.

Poslední souvislost s médii, kterou bych zde rád zmínil, je žhavé, ne-li dokonce hořlavé téma amnestie vyhlášené prezidentem republiky první den roku 2013. Dne 1. ledna 2013, na závěr svého novoročního projevu, vyhlásil prezident republiky Václav Klaus amnestii a ohlas na sebe nenechal čekat.

Síla médií je značná a nemluví pravdu soudci, kteří tvrdí, že této síle nepodléhají. Působí na každého. Na někoho víc, na někoho míň, ale úplně ignorovat ji nedokáže nikdo. Současně neříkám, že je to vždy špatně. Konstatuji jen, že ten vliv silný je a měl by si to uvědomit každý.

Významnou kapitolou mé spolupráce s doktorem Motejlem jako předsedou Nejvyššího soudu byly aktivity, spojené s problematikou soudcovské samosprávy. Začátkem devadesátých let se začala konstituovat soudcovská stavovská organizace, Soudcovská unie.

Po parlamentních volbách v roce 1998 Otakar Motejl neodolal nabídce Miloše Zemana a stal se – jak jsem už zmínil – v jeho vládě ministrem spravedlnosti. Motivaci měl asi silnou, protože ho od přijetí této nabídky neodradilo žádné rozmlouvání.

Naše soudní soustava je dvouinstanční a pak zde existuje ještě jedna instance k rozhodování o mimořádných opravných prostředcích, stížnostech pro porušení zákona a dovoláních a dalších agendách, stanovených zákonem.

Někdy v únoru 1991 mi tehdejší kancléř Karel Schwanzenberg tlumočil nabídku Otakara Motejla, předsedy Nejvyššího soudu ČSFR, abych se stal soudcem tohoto soudu. Nabídku jsem bez váhání přijal a od června jsem se stal soudcem federálního Nejvyššího soudu.

Nezmínil jsem se zatím o své politické příslušnosti, tak alespoň stručně: Nikdy jsem nebyl členem žádné politické strany, ale nedělal bych z toho zase takovou zásluhu, byť mi to později, v devadesátém roce, pomohlo v kariéře.

Faktem je, že v letech 1989 a 1990 prošlo Československo tak radikální změnou politických, ekonomických a společenských vztahů, že by se to jinde asi neobešlo bez násilností.

Rok jsem soudil snad největší předlistopadovou rozkrádačku. Čtyři miliony jsou dnes téměř bagatelka, ale tenkrát to bylo opravdu něco. Obviněných bylo asi deset, ale pouze jeden z nich se podílel na všech skutcích, a tak jako jediný chodil každý den k soudu.

Jednou vzpomínkou se musím vrátit ještě k tématu vražd, a to nikoliv z pohledu vlastního činu, ale z hlediska trestu, protože v minulosti u nás platil i trest nejvyšší, tedy trest smrti. Mohl bych se tomuto tématu vyhnout a mlčet o něm, ale vynechat jej ve vyprávění, které je svým způsobem zpovědí, by asi nebylo správné a konec konců, ta zušenost je výmluvná a poučná.

Jako soudce nejnižšího článku soudnictví nemohu nezmínit, čím pro mě byly odvolací a všechny vyšší soudy. Odvolací soud byl pan učitel, který má vždycky pravdu, a když dal za pravdu i mně, bral jsem to jako pochvalu. Se soudci vyšších soudů bylo možno diskutovat, ale ne jim oponovat.