„Mluví se o inflaci, ale člověk vidí jen zdražování“, zaslechl jsem včera v obchodě hudrovat nějakého pána. Je to zajímavý pohled na věc, protože to znamená, že inflaci bereme jako nemoc ekonomiky a zdražování jako projev této nemoci. Když se na to takto podíváme, je celkem jasné, že řešením není potlačování drahoty, ale boj proti inflaci – tedy léčení nemoci tím, že se odstraňují její příčiny.

Zboží zdražuje ten, kdo prodává, a to ze dvou důvodů: buď proto, že musí (rostou mu náklady) nebo proto, že může (jeho zákazníci mají dost peněz a jsou ochotni si připlatit).

V současné době vidíme za rostoucími cenami oba důvody a není těžké domyslet, že hlavním zdrojem inflace je – jako ostatně vždy – dostatek (respektive přebytek) peněz v ekonomice. Ten umožnil zvyšovat ceny vstupů už v době covidu a vystavil navazující odvětví tlaku rostoucích nákladů. Po masivním zvýšení mezd a důchodů, po miliardách, které ze státního rozpočtu putovaly k firmám, postiženým pandemií, bylo z čeho brát a dosud stále je. Ceny tedy stoupají a je otázkou, kde se tento kolotoč zastaví. A také – kdo jej zastaví.

Rozlišíme-li inflaci a zdražování jako dva samostatné jevy, pak samotnému zdražování lze klást určité překážky – snižováním daní, zastropováním marží a jinými předpisy lze snížit tlak a zdražování brzdit. Bude to ale vždy jen dočasné řešení, asi jako když berete analgetika, aby vás nebolela záda. Když je vysadíte, bolest se vrátí. Řešením je zpevnění svalů kolem páteře, zdravý pohyb a rozumná životospráva, v horším případě operace.

Postup centrální banky směřuje k léčení inflace jako takové – je-li jejím zdrojem přebytek peněz v ekonomice, centrální banka peníze zdražuje (zvyšuje úrokové sazby) a tím snižuje v ekonomice poptávku. Není to zrovna příjemná léčba, neboť jejím průvodním jevem je brždění ekonomické výkonnosti. Důsledkem pak může být růst nezaměstnanosti a krize ekonomiky. Manévrování centrální banky je navíc obtížné i tím, že mezi akcí a reakcí uplyne poměrně dlouhá doba. Důsledky dnešního zvýšení úrokových sazeb se projeví až někdy v příštím roce, a to už se dnešní rozhodnutí nebude moci nijak korigovat.

Vlastně ale rozhodujícím faktorem vývoje inflace je názor veřejnosti. Dokud budeme přesvědčeni, že ceny dál porostou, bude rozumnější peníze utrácet teď a nečekat, až se dále znehodnotí. Inflace v tom případě poroste. Naopak – pokud převládne dojem, že inflace je pod kontrolou a v dohledné době klesne, bude chytřejší nechat úspory v bance, zhodnotit je vyšší úrokovou sazbou a utrácení raději omezit. V tom případě inflace rychle uvadne.

Dá se tedy říct, že jak vláda (v boji se zdražováním), tak i centrální banka (v boji s inflací) usilují především o důvěru trhů a veřejnosti. Z tohoto hlediska je ovšem pozoruhodné, že sama centrální banka opustila zásadu jednotného názoru bankovní rady a interní diskusi zveřejňuje. To je zásadní změna a u centrálních bank celkem neobvyklý postup. V jiných zemích jsou měnové instituce v tomto ohledu velmi zdrženlivé, někdy až úzkostlivě, a to právě s ohledem na důvěru veřejnosti, kterou nechtějí ohrozit.

Za strohým oznámením, že centrální banka změnila úrokové sazby nebo je ponechala nezměněné, byly a jsou jistě těžké odborné diskuse ve všech centrálních bankách. Mnohdy i bouřlivé, dlouhé a se spoustou argumentů, ale pak se hlasuje a podle počtu hlasů je rozhodnuto. Tím diskuse končí, rozhodnutí je považováno za společné a navenek je vysvětlují a obhajují i ti, kteří pro ně nehlasovali. Protokoly ze zasedání se u nás archivovaly řadu let a zveřejňovaly se mnohdy až v době, kdy už dotyční členové bankovní rady své funkce opustili. V minulosti se to sice osvědčilo a mnohde to i dál dobře funguje, ale nikde není napsáno, že by se princip nemohl změnit. Rozhodnutí je tak jako tak platné, na trzích se ta rozhodnutí předpovídají a široce komentují, chválí i kritizují, na čemž se nic nemění. Jen ta kritika a chvála mohou být poněkud adresnější a osobnější.

Pokud jde o různé názory na současnou měnovou politiku ČNB, jsou v bankovní radě zastoupeny dvě protichůdné polohy, obě zdůvodněné a pochopitelné. Převahu má zatím názor, že česká ekonomika s vlastní měnou a značně autonomní měnovou politikou, s přehřátým pracovním trhem a nízkým zadlužením je ve specifické situaci a že vyšší úrokové sazby vytvoří příznivější podmínky pro pokles inflace. Hlavní příčina je spatřována na poptávkové straně, dochází ke zdražování, protože si to prodávající mohou dovolit. Přehlasovaný názor je opačný. Upozorňuje na růst nákladů, zejména energetických a přepravních, který nemá původ v české ekonomice a dá se předpokládat, že tyto vlivy odezní a vyšší úrokové sazby tomu nijak nepomohou. Podporu tohoto pohledu lze nalézt i v dosavadním chování některých zahraničních měnových institucí, zejména Evropské centrální banky (ECB), i když ta může mít k váhání i jiné důvody – přece jen nakupuje od ostatních zemí dluhopisy, a mohla by jim vyššími sazbami způsobit dodatečné problémy.

Jak vidno, každý z těchto pohledů má svém opodstatnění, ani jeden nelze zcela zavrhnout, ale upřímně řečeno, veřejnost nemusí takové dilema akceptovat. Jistě se najdou lidé, kteří si řeknou: „vzali v úvahu všechny aspekty, pohádali se a rozhodli většinou (v tomto případě pěti hlasy proti dvěma). Je to tedy jistě to nejlepší z možných rozhodnutí“. Stejně dobře si ale jiné lidé mohou říct: „v té centrální bance sami nevědí, co dělat, neshodnou se, mají tak odlišné názory … od této měny půjdu raději pryč, kdoví, jak to dopadne.“

Nejhorším scénářem by pak bylo zpolitizování měnových rozhodnutí, tedy situace, kdy si vládní či opoziční politici začnou hledat cestu k jednotlivým členům bankovní rady, protože určité názory budou ladit s jejich politickým postojem. Pak stačí málo, aby vzniknul dojem, že některá rozhodnutí plní jakousi politickou objednávku. I kdyby to stokrát nebyla pravda, dojmy jsou silnými pákami na veřejné mínění a všeobecnou důvěru v nezávislou a nestrannou centrální banku mohou vyvrátit z kořenů.

Není ale třeba malovat čerty na zeď, ČNB má ty kořeny dost hluboké. Je kritizována a zároveň respektována ze všech stran, její počínání je předvídatelné a stabilita naší měny velká. Ani dvojciferná inflace na tom nic nemění, neboť je podle všeho jen průvodním jevem procesu, jímž se česká ekonomika adaptuje na změnu situace. Komentáře, které v uplynulých měsících kritizovaly razantní zvyšování úrokových sazeb nyní umlkly, nejspíš jsou už i zarytí odpůrci zpřísňování docela rádi, že jsou sazby tam, kde jsou.

K tomu jen jednu drobnou poznámku: i slovutní profesoři se nechali slyšet v tom smyslu, že se naše centrální banka snad úplně pomátla, že se zastaví růst a propadneme se do stagflace. Poukazovali na nízké sazby v Eurozóně i v USA … teď se ale právě z těchto míst ozývají hlasy dosti kritické a politika se tam začíná měnit. Unáhlené kritizování přijala ČNB s klidem a rozvahou, názory posoudila, zjevně i prodiskutovala, a nakonec sáhla k dalšímu zvýšení sazeb. Teď, když jí vývoj dává zapravdu, její postoj je stejný. Nezvýšila hlas ani na svou obranu, a nejásá ani teď, když by mohla cítit zadostiučinění. Vysvětluje, argumentuje, upozorňuje na rizika a pomáhá odhadovat budoucí vývoj. Tato zdrženlivost a zdvořilost je zřejmě spolehlivou cestou k trvalé důvěře v měnu a měnovou politiku a reálné naplnění mandátu nezávislosti.  Bohužel, je to zjev v našem veřejném prostoru ojedinělý.

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Švehla