Říká, že máme tendenci vidět velké věci jen tam, kde jsou reflektory a ohňostroj. Zatímco ty opravdu velké se možná nacházejí v tichu, v nepatrnosti, v chlévě. To je pro mne poselství Vánoc – umět vidět věci velké v těch nejmenších.

Rozhovor s JIŘÍM STRACHEM, scénáristou, režisérem, hercem, dabérem a pedagogem.

Multitalentovaný Jiří Strach, rodilý Pražák, je uznávaným režisérem. Od dětství filmovým a televizním hercem. Od studií na FAMU se věnuje více režijní tvorbě, převážně pro televizi. Režíroval mnoho filmů, inscenací, dokumentů a seriál. Anděl Páně 1 a 2 patří k jeho nejznámějším filmovým pohádkám. K jeho tvorbě patří také Santiniho jazyk, seriál Labyrint, Operace Silver a mnoho dalších. V soutěži Prix Europa 2014 v Berlíně v kategorii TV Fiction zvítězil jeho film Osmy a získal cenu Best European TV Drama.

Je členem Mediální rady České biskupské konference po jmenování kardinálem Dominikem Dukou a v červnu 2020 byl jmenován poradcem pro oblast sdělovacích prostředků litoměřickým biskupem Mon. Janem Baxantem. Je rovněž držitelem Řádu svaté Agáty, státního vyznamenání San Marina, který obdržel za svou roli při zprostředkování české humanitární pomoci San Marinu v první vlně koronavirové krize na jaře roku 2020. V únoru 2021 jej ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček jmenoval vyslancem dobré vůle s úkolem šířit dobré jméno České republiky v zahraničí.

Jste herec, režisér, scénárista, pedagog … Co je vám bližší? 

Hercem už nejsem, anebo jenom občasným, příležitostným. Naštěstí jsem včas a ve správném věku pochopil, že herectví není moje cesta. A rozhodl jsem se pro režii. To je moje hlavní profese. A nejen ve filmu. Nedávno jsem pomáhal Pražskému filharmonickému sboru s jejich vánočním koncertem na Žofíně. Zazněly Fišerovy koledy, bylo to dechberoucí. Ze své filmařské zkušenosti jsem jejich hudební talenty mohl doprovodit světelnou atmosférou. Byla to krásná nová režijní zkušenost. Člověk se pořád učí. A že občas předávám své zkušenosti mladým studentům? To je jen taková radost z předávání řemesla. Čili nejsem pedagog, ani herec – cítím se být nejvíce režisérem.

Je pro režiséra snazší, že si dokáže představit, jak by se choval jako herec? 

Jistěže. Mnohokrát se svou hereckou zkušeností vím, jak se herci před kamerou cítí, co zahrát lze, co zahrát nelze. Nejen v rovině emocionální, ale i v rovině scénické. Často, než přijdou na plac, si jejich party sám na place zahraju a prochodím, abych věděl, co po nich pak budu chtít, a je-li to zvládnutelné. Jiřina Bohdalová mi často říká: Ty nám hercům vidíš až do žaludku! Nevidím. Jen jsem na ně připraven.

Pohádky Anděl Páně 1 a Anděl Páně 2 mají stále velký úspěch. Budou další díly?

A ty dva už vám nestačily…? Uvidíme. Nápad by byl, peníze také, takže až dořešíme některé drobnosti, Anděl Páně 3 možná bude. Ale kdyby už nevznikl, nijak mně to neublíží. Poděkuji tam nahoru za tu inspiraci a možnost natočit dvě divácky úspěšné pohádky. Člověk nemá být nenažraný přece.

Kromě těchto pohádek však máte mnoho velmi úspěšných krimi sérii, které také odkrývají mnoho zajímavých skutečností. Kde pro to berete podklady a inspiraci? 

Často vycházím ze skvělých scénářů. V mystery žánru mi dvě skvělé série poskytl Arnošt Vašíček v Ďáblově lsti a Ztracené bráně, Petr Hudský zase tři série Labyrintu. K tomu jsem měl štěstí na vynikající scénáře Lucie Konášové a Marka Epsteina. Všechno to jsou talentovaní lidé, kteří bohužel často jako scenáristé zůstávají v anonymitě. O těch byste měli více psát – ne pořád o hercích a režisérech. Zaslouží si to.

Jste věřící a člen dominikánské rodiny. Co vám dává víra do života? Proč je pro vás tak důležitá? 

Na jaře se mi do nebe přestěhoval tatínek. Víra, že smrt není game over, že to je jen rozehrání dalšího levelu, toho nebeského, to člověka naplní velkým klidem. Pomůže to umenšit smutek. Ale mnohem důležitější je, že víra dá člověku jasné mravní ukotvení. Nebo lépe řečeno orientaci. V dnešní turbulentní době, kdy se kácí hodnoty jako les při vichřici, je naprosto zásadní, že vás neodvane nějaká populistická, mainstreamová ideologie. Že nepodlehnete tomu, co zrovna křičí svět a co chce slyšet svět. Fajn, možná mě budou nenávidět, ale díky tisícileté víře a zkušenosti, která z ní plyne, vím, kudy vede cesta. Nechci bloudit v mlze.

Jak vlastně vidíte stav současné církve a víry jako takové u nás? 

Církev byla, je a bude. Protože není z člověka, ale je ustanovena samotným Spasitelem. Debaty o jejím stavu jsou tudíž zcela bezpředmětné, až úsměvně naivní. Člověk ji spíš kazí svými touhami a nápady. Když se podíváte do historie, kolik pyšných lidí si řeklo, že oni jsou ti vyvolení, aby církev správně reformovali…? Většinou skončili v herezi a rozkolu.

A víra? Kdysi jsem si o tom vyprávěl s kardinálem Špidlíkem. Říkám: Otče, není vám líto, že se z Evropy víra vytrácí? Odpověděl mi, ať se podívám na Asii, Afriku či Jižní Ameriku, jak tam víra roste. Nebojte se, synku – říkal mi – odtamtud se víra zase přelije do Evropy zpátky. Jen to možná bude pár století trvat.

Je zřejmé, že jde také o postavení konzervativní a progresivistické linie církve. Ke které máte blíž?

Překvapím vás: ani k jedné. Řecké slovo katholikos znamená všeobecný. Do všeobecnosti církve se tedy vejde nekonečně názorů. Na jedné straně pan profesor Halík, na druhé pan profesor Piťha. A tak je to v pořádku. Z historie víme, že ve středověkých univerzitních disputacích mohl být vysloven jakýkoli názor – i heretický –  aby se myšlení posunulo k lepšímu, aby se svět posunul k dobru. Kéž by i dnes směly na univerzitách zaznít všechny názory – nejen ten jeden, ten správný. Obávám se, že krutý středověk měl paradoxně více svobody myšlení, než máme my dnes.

Jak těžké je natočit film? 

Je. A je to čím dál těžší. Všechny příběhy už byly natočeny, my jen paběrkujeme… A navíc jsme malá země, s malým trhem. Máloco se z české produkce prodá ven. A peněz je čím dál méně. Jestli chceme zachránit český film – a teď řeknu strašně nepopulární větu –  musíme brzy upravit výši koncesionářských poplatků pro Českou televizi. Ona jediná totiž kvalitní český film systematicky podporuje.

Máte okruh herců, se kterými se vám dobře spolupracuje? Co je podle vás důležité při vzájemné spolupráci?

To má asi každý režisér. Kdo zná mé filmy, ví, že se opakují jména jako Ivan Trojan, Jiří Dvořák, Terezka Ramba, Alois Švehlík a mnozí další. Všechno to jsou lidé vysoké umělecké kvality, navíc parťáci s charakterním a dobrým srdcem. Blbce bych na place nesnesl.

Měl jste také nějaké režisérské vzory?

Jistěže. Vláčil, Kachyňa, Menzel, Jireš… Každého jsem znal osobně, a kdyby žili, tak vedle nich bych se styděl titulovat jako režisér. Těmhle mistrům by mohl člověk leda tak čistit boty. Kolikrát si říkám, kdo tyhle frajery nahradí. My? Já? Obávám se, že nikdo z nás na to nemá. Doba opravdových osobností už minula, my si na ně jen hrajeme.

Co pro vás znamenají Vánoce?

Ticho betlémské noci. Bůh se stává člověkem a rodí se do hnoje zvířecího i lidského. Dějinná událost, která stvořila naši civilizaci. Kdyby se taková událost stala dnes, nebyly by u toho žádné kamery, žádný živý vstup do vysílání. Možná by to označili i za fake news. A ono to nádherně ukazuje omyly naší doby, našeho myšlení. Máme tendenci vidět velké věci jen tam, kde jsou reflektory a ohňostroj. Zatímco ty opravdu velké se možná nacházejí v tichu, v nepatrnosti, v chlévě. To je pro mne poselství Vánoc – umět vidět věci velké v těch nejmenších.

Děkuji za rozhovor.

Foto 1: Poskytnuto Jiřím Strachem

Foto 2: Renáta Lucková (foto s Miroslavem Karasem a hercem Jiřím Dvořákem)

Zdroj: Pavel Veselý a Renáta Lucková