Vystudoval střední ekonomickou školu v Uherském Hradišti, následně pražskou DAMU, kterou zakončil absolutoriem v roce 1977 a nastoupil do souboru činohry plzeňského DJKT. Jako herec i režisér hostuje na mnoha českých divadelních scénách. V současnosti připravuje znovuobnovený muzikál Láska je láska v Divadle Lucie Bílé.

Rozhovor s ANTONÍNEM PROCHÁZKOU, hercem, scenáristou a režisérem.

Čím jste chtěl být v dětství? Umělcem nebo něčím jiným?

V dětství jsem chtěl být Vinnetuem. Můj otec chtěl, abych se stal komerčním inženýrem, ale studium na obchodní akademii mně nic neříkalo. To, že jsem šel studovat herectví, má na svědomí jedna slečna, byla na vejšce v Praze a já po ní toužil. DAMU byla jediná škola, kde nechtěli na přijímačkách matematiku a ruštinu, nebylo co řešit.

Říká se, že budoucí herci baví ve škole spolužáky? Byl jste také bavič třídy?

Asi ano. Posílali mě na různé recitační soutěže a besídky. Jednou jsem vyhrál s básní Sedmý listopad v Moskvě. Přednášel jsem to tak zaníceně, že to působilo jako sarkasmus.

Jste herec, dramatik a režisér. Která z těchto rolí je vám nejbližší?

Nejraději sedím doma a píšu. Nad papírem je všechno jasné a ideální. Jakmile vstanu od stolu, začínají kompromisy.

V současné době připravujete v Divadle Lucie Bílé znovuobnovenou premiéru muzikálu Láska je láska. Jste autorem scénáře a muzikál je inspirovaný příběhem vašich rodičů. Vaše maminka si v lednu 1948 vzala vašeho bohatého otce, kterému komunisté v roce 1948 všechno vzali a o vše přišel. Co vás vedlo k tomu, že jste tento příběh napsal?

Dvacáté století bylo plné zvratů. Můj otec, ročník 1901, zažil monarchii, první republiku, válku, druhou republiku i reálný socialismus. Na pozadí tohoto dějinného kvasu byl příběh mého tatínka a maminky jako z červené knihovny. On, bohatý obchodník, si vzal chudou dceru vrátného z plynárny, o třicet let mladší. Měsíc po svatbě byli chudí oba a maminka měla celý život šanci dokázat, že si tatínka nevzala pro peníze.

Co vám rodiče dali do života?

Genetickou výbavu. Jsem směska obou. Jako cuveé dvou odrůd vína. Matka byla temperamentní, pracovitá a otec recesista a veselá povaha.

Máte na jevišti trému? Jak s ní bojujete?

Trému nemám. Bojuju už jenom s pocitem, že jsem ukázal všechny své grimasy a je na čase přenechat jeviště jiným.

Jaký typ režiséra jste? Klidný nebo bouřlivák? Kdo byl a je pro vás vzorem?

Musím být klidný, protože by mě už dávno ranila mrtvice. Někdo řekl, že jsou dva druhy režisérů: Ti, kteří předehrávají a ti, kteří to neumí. Jsem v jádru herec, poroto předehrávám, a netrápím se tím, zda-li to umím.

Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíte. Přesto připravujete muzikál Láska je láska znovu. Bude nová premiéra v něčem jiná?

Nevím, kde se vzala tahle pověra. Jezdím každý rok do Kroměříže, kde teče řeka Morava, pokaždé do ní vstoupím, a vždy je to krásné. Doufám, že tato nová Láska bude jiná. Je tam obsazeno pár herců, kteří jsou nebezpečně tvůrčí.

Kultura v současné době dostala mnoho ran. Jak vidíte kulturu v současné době?

Váš list je seriózní, nechtějte po mně, abych použil vulgární výrazy.

Kde všude berete inspiraci pro své hry?

Kolem sebe. Nejlepší inspirací je život sám. Stačí mít otevřené smysly a být vnímavý.

Je nějaká role, kterou byste si rád zahrál?

Můj sen se mi splnil už v dětství – byl jsem být Vinnetou. Po jiné roli netoužím.

Děkuji za rozhovor.

Zdroj: Pavel Veselý

Foto: Renáta Lucková