Autor: poslanci SPD

Datum předložení: 15. 11. 2021

Stanovisko vlády: zatím neprojednala

Hodnocení EM: 20%

O populační vlně ze sedmdesátých let minulého století se traduje, že ji vyvolala politika komunistického režimu. Stát dával rodinám levné novomanželské půjčky, přiděloval byty, navyšoval přídavky na děti a vůbec je všelijak rozmazloval. Jiní zase mají za to, že tehdejší vysoká porodnost, blížící se v době svého vrcholu až k 200 000 novorozenců ročně, souvisela s normalizací, kdy se lidé stáhli do soukromí svých rodin. Svoji roli mohlo sehrát obojí, zcela zásadně musíme také připočíst kompenzační vlnu porodů po druhé světová válce a před ní zase populační vlnu následující po první světové válce.

Vývoj porodnosti je ovlivňován celou řadou faktorů, kam patří jak odkládání rodičovství v době válek, tak ekonomické pobídky a další propopulační opatření. Svoji roli hraje i emancipace žen a převládající životní styl, jehož volbu usnadňuje dostupná, dříve neexistující antikoncepce a možnost umělého přerušení těhotenství. Lidé dnes mají mnoho jiných zájmů a aktivit, kterým dávají přednost před výchovou dětí. Právě změna životního stylu se projevila koncem prvního desetiletí nového století, kdy se rodily děti dětem ze sedmdesátých let, ale bylo jich už podstatně méně než Husákových dětí.

Podpora rodin, myšleno těch tradičních, kde jsou děti přirozenou součástí, tak patří do repertoáru každé vlády. Nápady jsou různé, ale jedno mají společné: nezabírají. Míra porodnosti je u nás 1,71 dítěte na ženu, přičemž k udržení prosté reprodukce je třeba 2,1 dítěte. Na druhou stranu lze souhlasit s názorem, že bez stávající podpory rodin by skóre mohlo být ještě horší. Německo v současnosti dosahuje podílu 1,36 dítěte na ženu, v Singapuru je to kolem 1,3. Nejvyšší porodnost oproti tomu vykazují nejchudší země subsaharské Afriky, kde si s pronatalitní politikou hlavu lámat nemusí.

Co se stane, když na jedné straně světa dochází k populační explozi a druhá část světa vymírá? Logiky je to migrace. Jakkoli se to nezdá, dokonce i u nás dochází díky ní k vyrovnání úbytku obyvatel, a to zejména příchozími z Ukrajiny, Slovenska a Ruska. To je přirozeně podstatně méně viditelné, než migrace lidí z Afriky nebo Blízkého východu, dominující v západní Evropě. Ani taková migrace ovšem nemůže obstát v očích vlastenců a ochránců rodin. Hned s počátkem volebního období proto Tomio Okamura předložil do sněmovny čtyři novely zákona o daních z příjmů, které mají vylepšit rodinné rozpočty.

V jedné z těchto novel se za účelem podpory porodnosti navrhuje zvýšení daňové slevy na děti. A rozhodně se nedá říci, že by v SPD troškařili. V opozici ostatně můžete nadávat na vysoký schodek a současně navrhovat další ztrojnásobení výdajů. Vždycky se najdou voliči, kteří to tak mají rádi. Možná také počítá Okamura s tím, že až stát zchudne, děti se začnou rodit jako v Africe. Teď ale vážně. Na první dítě navrhuje SPD slevu ve výši 30 408 korun, na druhé 38 808 korun a 96 816 korun ročně na třetí a každé další dítě. První dvě slevy v zásadě zdvojnásobuje, u třetího a dalšího dítěte jde téměř o pětinásobek.

Na první pohled je zřejmé, že Okamura a jeho SPD chce podporovat pracující rodiče více než dvou dětí. Pracující proto, že daňový odpočet se dělá z výdělku. Pokud je daňové zvýhodnění na děti vyšší než vypočtená daň z (nízkých) příjmů, dostanete daňový bonus, tedy peníze od státu. V případě, že poplatník dostane za třetí a každé další dítě takřka sto tisíc, evidentně by se otevřela možnost opatřit si nějaké formální zaměstnání nebo nevýdělečné podnikání a jako skutečné živobytí produkovat děti, což je typicky chování sociálně nepřizpůsobivých a nejspíš také důvod, proč zákon dnes třetí a další děti nijak výrazně nebonifikuje.

Kromě finanční nákladnosti pro státní kasu, kterou autoři návrhu tradičně kamuflují zvýšením daňových příjmů ze spotřeby domácností (že by to dále podpořilo inflaci, raději nezmiňují) je problém návrhu i v tom, že se soustřeďuje pouze na peníze. Ze zkušeností jiných zemí víme, že finanční pobídky propad porodnosti zastavit nedokážou. A podobně je to i s dalšími prostředky, které možná zafungovaly v sedmdesátých letech. Dětem dnes „konkurují“ větší kariérní možnosti i volnočasové aktivity. Pokud má prorodinná politika změnit životní strategii mladých, je nutné veřejné výdaje rozprostřít do více směrů.

Kromě daňového zvýhodnění musí směrovat k podpoře částečných pracovních úvazků a vůbec k možnostem, jak spojit mateřství s kariérou, důležitá je dostupnost školek a kvalitní péče o děti mimo domov, kompenzace poklesu příjmů ženy na mateřské, o dostupném bydlení ani nemluvě. Rodinná politika musí být komplexem opatření, o nichž předpokládáme, že porodnost zvýší, současně ale víme, že nezachrání. Při kompenzaci úbytku obyvatel tak zůstává důležitým faktorem i migrace z kulturně blízkých zemí, kterou potřebujeme mimo jiné k udržitelnosti důchodového systému.

Foto: Pixabay

Zdroj: redakce e-news