Simona Stašová se od poloviny devadesátých let stala jednou z našich nejvytíženějších hereček současnosti. Ztvárnila několik desítek postav především v televizních filmech a seriálech, ale velké role umí zahrát i ve filmu. Nemluvě o dalších rolích na divadelní scéně, kterým v současnosti dává přednost, a hraje životní role v několika inscenacích. Je stále dobře naladěná a na život a problémy se snaží vždy dívat s nadhledem a optimismem.

Rozhovor se SIMONOU STAŠOVOU, herečkou.

Říká se, že s talentem se člověk narodí. Vy jste byla obdařena mnoha talenty, které jste rozvíjela. Dělat v životě to, co člověka baví, a ještě se tím živit, ale už dokáže málokdo. Jak se to podařilo vám?

Vidíte, já mám pocit, že kolem sebe vidím spoustu lidí, ať už kamarádů či známých, kteří dělají to, co je baví.  Jsou to zahradníci, kteří mi každé roční období pomáhají se zahradou, a já se od nich učím. Ale je to i můj kamarád truhlář Pepa Marhold, který to umí s dřevem jako málokdo a vyrábí všechno s takovou láskou, že mi připomíná mého dědu Františka Bohdala, který byl taky truhlář.  Pak mám kamaráda Davida, kterému říkám Ferda Mravenec – práce všeho druhu – veliký šikula, který umí udělat pergolu, vyzdít sprchový kout, zavést elektřinu na zahradu… A všechno ho to baví a na jeho práci je to vidět. Takže já bych neřekla, že nás, co se živíme svým koníčkem, je až tak málo. Jediný, co člověk nesmí – je být líný.  A když není líný, tak ho prostě práce baví, ať už je to divadlo, automechanik, nebo cokoli jiného.

Mnoho lidí si myslí, že děti slavných a úspěšných rodičů to mají v životě lehčí a cestičku vyšlapanou. Většinou je to ve skutečnosti právě naopak. Jaká byla vaše životní a profesní cesta?

Tak určitě je na vás víc a dřív vidět. Režiséři, kteří o vás rozhodují, si vás všimnou dřív, ale zase od vás víc očekávají. Je důležité, jak se ten, který mladý človíček své příležitosti chytí a jak s ní naloží.  Já osobně mám pocit, že kdyby moje maminka nebyla herečkou, a já jsem nevyrůstala v divadle a v hereckém prostředí, tak by mě ani nenapadlo se divadlem živit. Ale to má asi spousta dětí, kteří vyrůstali v doktorském prostředí a šly na medicínu a dnes jsou vynikající chirurgové, nebo je rodiče dali v dětství na sport a oni nás dnes reprezentují, nebo do hudební školy a oni se tím dnes živí třeba ve velkých orchestrech. Těch opravdových talentů, kteří se narodí jako géniové a nemůžou dělat nic jiného, než třeba psát knížky a být spisovateli, nebo skládat muziku a být virtuosem, či skákat na lyžích a reprezentovat nás, je mezi námi strašně málo. Většina z nás, i těch, kteří v životě něco dokázali, si to tvrdě vydřela i za cenu, že toho talentu na začátku nebylo zase tolik. Kromě hudebního sluchu se dá všechno naučit.

Co vás napadá, když vstoupíte do divadla?

Třeba když jdu po schodech do divadla ABC, tak si skoro pokaždé uvědomuji, že po těch samých schodech chodil na jeviště pan Jan Werich a Miroslav Horníček, moje máma a Stellunka Zázvorková. Prostě si uvědomuji tu kontinuitu toho prostředí, ve kterém teď pracuji já. A to je moc krásný pocit. Vlastně si všechny ty velikány beru s sebou na jeviště a diváci to tak trochu cítí se mnou, i když by to sami takhle nepojmenovali. Ale všichni jsou tam se mnou, moje máma určitě. Jako malá holka jsem trávila právě v divadle ABC s mojí mámou spoustu času na zkouškách i při odpoledních představeních. Zavřu oči a projdu divadlo poslepu odshora od balkónu až dolů do orchestřiště a neztratím se. To je pocit, který se nedá ničím nahradit, ten si nesu ve svém srdci i na jeviště.

Jste herečkou, která zahraje jak veselé, tak vážné či tragikomické role? Co vám osobně sedí nejlíp?

Nejraději mám ráda role, postavy, které jsou veselé a směšné, bláznivé, které milují život a rády se smějí. Postavy plné života a štěstí. Miluju vtipné postavy, které umějí diváky rozesmát, rozproudit v nich krev a život. Takové figury si hledám a mám je moc ráda na jevišti i ve filmu, a moc ráda se k nim speciálně na jevišti v reprízách vracím. Ráda lidem do hlediště předávám naději a radost ze života. Cítím, že to je i poselství divadla, proto lidé do divadla chodí.

Jaká byla či je vaše oblíbená role a proč?

Mám jich víc. Třeba taková italská komedie Filumena Marturano.  To je fantastická postava matky, která se dostala do vykřičeného domu, kde porodila tři syny, každé s jiným mužem, ale nešla na potrat, ty děti nezabila a dala je na vychování do rodin a sama se postarala, aby nestrádaly a měly všechno, co do života potřebují. Přede mnou jí hrála ve filmu Sophia Loren a Marcello Mastroianni a film se jmenoval Manželství po italsku. Já tuto komedii hraji se Sváťou Skopalem a je to opravdu kouzelná komedie a velmi potřebná. Diváci se smějí, a ještě si něco odnesou do svých vlastních životů.

Nebo miluju tragikomedii Skleněný zvěřinec. Nádherná potřebná hra. Tam hraju matku Amandu, která je sebestředná, a tak miluje svoje dvě děti, že je vlastně nenechá žít jejich životem. Diváci mají možnost se té matce Amandě vysmát a možná si říct: Pozor, takhle jednat se svými dětmi nesmím! I to mě baví na divadle, že si člověk přes smích uvědomí svoje vlastní chyby.

A pak samozřejmě mám své monodrama Shirley Valentine, kde je všechno dohromady. Smích, pláč, uvědomění si sebe sama i láska k životu jako takovému. Divadlo je opravdu zázrak. Je to živý organismus a nic ho nenahradí.

Otevřela jste nové Divadlo Lucie Bílé v Karlově ulici, kde budete hrát svá komornější představení.  Takže i Filumenu Marturano a Skleněný zvěřinec. Co pro vás znamená spojení s Lucií Bílou?

Lucka je pro mne, i když je mladší než já, dnes už žijící legenda. Zpívala léta letoucí s naším Karlem Gottem, je spoustu krát zasloužená Zlatá slavice, uživila by se i jako výrobce šperků, je to činorodý člověk se spoustou talentů a je skromná. U ní se mi zase potvrzuje, že čím toho člověk víc umí, tím si je víc vědom té dřiny, co ho to v životě stálo sil, a tím je skromnější. Taková je Lucka Bílá. A já jsem opravdu ráda, že budu pravidelně hrát své komedie i tragikomedie v jejím divadle. Je neuvěřitelné, že se na tuto scénu vracím po 45 letech, protože v době mých studií na DAMU bylo toto divadlo studentské divadlo DISK. Teď sedím po 45 ti letech na tom samém místě u toho stejného líčícího stolečku, jen nabarveného na čistě bílo. Musím říct, že divadlo Lucie Bílé a divadlo ABC jsou mé domovské scény.  Srdečně vás zvu.

Za svou hereckou práci jste obdržela několik významných českých i mezinárodních ocenění. Za snímek Sebemilenec režiséra Filipa Renče (2013) vám byla udělena prestižní hlavní cena Golden Reel Awards za nejlepší ženský herecký výkon na festivalu nezávislého filmu v San Franciscu v Kalifornii, a také hlavní cena za nejlepší ženský výkon na mezinárodním festivalu Seoul International Drama Awards v Jižní Koreji. Jak vnímáte tato ocenění?

Děkuji, že jste mi to připomněla. To bylo moc fajn, že jsme se mohli do těch krajin jako je Amerika a Jižní Korea podívat a užít si těch pár dní slávy. Na obou těch festivalech jsem byla se svými přáteli a vzala jsem i syna, který si to opravdu užil. Starali se tam o nás jako o opravdové hvězdy a ukázali nám i spoustu jejich zvláštností, provedli nás svými nejzajímavějšími pamětihodnostmi a opravdu jsme viděli kus světa. Bez těchto festivalů, bych se těžko do těchto vzdálených koutů podívala. Jsem za to vděčná.

Jste herečkou na volné noze. Jak poznamenala vaši profesi covidová epidemie?

Jako každého člověka. Nechci si stěžovat, jen je mi líto, že v této těžké době nejistoty musíme žít. Ale jelikož jsme optimista, tak vím, že to zase všechno přejde a budeme jednou na to vzpomínat jako na životní zkoušku.

Pro některé lidi je kultura jen jakási „volnočasová“ aktivita, pro mnoho lidí je však zdrojem obživy a životního poslání. A to nejen pro herce a hudebníky, ale i lidi kolem vytvářející zázemí a podporující kulturu. Jak moc jsou důležité živé publikum a setkávání pro herce, zpěváky, hudebníky a další umělce z kultury?

Já jsem se před časem rozhodla, že veškerou svoji energii už budu dávat jen divadlu. Jak už jsem vám řekla, to že je to tady a teď, že se může kdykoli cokoliv stát, protože je to naživo, tak to je ten půvab. To je to lákadlo. Není to natočený film.  Žádné medium nemůže divadlo přebít, nemůže ho zlikvidovat. Divadlo tady bylo za antických časů a bude tady s námi dalších a dalších tisíce let. To je jistota a já, tak jako všichni, máme své jistoty rádi.

Během pandemie byly zavřené či se kultura, koncerty, divadelní a filmová představení přesunuly do venkovních prostor mimo klasické prostory. A kultura jako taková velmi utrpěla. Místo kvalitních koncertů a divadelních představení se vyrojilo na ulicích spousta rádoby umělců, ať již tzv.busking zpěváků či jiných street art umělců, kteří se snažili narychlo vydělat, avšak na úkor kvality kultury. Jak to dle vás ovlivnilo kulturu jako takovou? Vrátí se diváci opět ke kvalitní kultuře?

Věříte, že mi tito umělci vůbec nevadí? Naopak, je to fajn, mají odvahu, a to se mi líbí. Lidé si stejně vyberou, na co se budou dívat a na co už ne. Já se opravdu nebojím, že by se lidé do divadel nevrátili. Jak říkám, to je moje jistota. Může se to všechno na chvíli uzavřít, pozdržet, ale divadlo bude s námi žít dál a dál.  To, že se živý člověk dívá na živého člověka, musí za ním někam zajít, nemůže si ho pustit doma v obýváku, to je něco, co prostě nesouvisí s pokrokem digitálním. To je člověk a člověk. A to tu bude napořád.

Pomáháte a jste tváří či patronkou mnoha dalších charitativních organizací. Co vás k tomu vede a co vám spolupráce s nimi přináší?

Podívejte se, je to příjemný pocit, když člověk může pomoci a pomůže. Nic víc v tom není. Cítím, že jsem měla v životě víc štěstí než ti druzí, a tak z toho štěstí někomu kousek ukrojím. Mám z toho dobrý pocit, a to není málo.

Jedním z projektů, který dlouhá léta podporujete, je nadační fond Harmonie, ve světě známý pod jménem El Sistema. Harmonie zakládá dětské orchestry a učí sociálně znevýhodněné děti hrát vážnou hudbu. Co se nadačnímu fondu podařilo za tu dobu v ČR?

Harmonie byla první, která tento program přivedla do Česka. Nabídla všem dětem bez rozdílu, aby společně budovaly orchestr. Zdarma, bez talentových zkoušek a pod vedením vynikajících hudebníků.  Jedna dívka už se dostala i na Pražskou konzervatoř. Děti se naučí kromě hudby také to, že dokážou v životě, co budou chtít, když budou pilně pracovat. Získávají sebevědomí a chuť v životě něco dokázat. Za léta bylo úžasné pozorovat, jak děti pod vlivem hudby rostou a rozkvétají.

Zahrála jste si již svoji životní roli či na ni ještě čekáte? Co byste si chtěla ještě zahrát a s kým?

Všechny role, které teď hraju v divadle, jsou mé životní.  Všechny jsem si je sama vybrala a vybrala jsem si i kolegy herce, režiséra a všechny spolupracovníky, takže je to přesně podle mého gusta. Teď mám zase políčeno na dvě nádherné komedie, nebudu je zatím prozrazovat, ale určitě je budu hrát v Divadle Lucie Bílé v Karlově ulici. Srdečně vás do toho krásného divadýlka zvu.

Děkuji za rozhovor.

Foto 1: Renáta Lucková

Foto 2: Poskytnuto Simonou Stašovou

Zdroj: Renáta Lucková