Vystudoval brněnskou konzervatoř v oborech klavírdirigování, magisterské studium na Janáčkově akademii múzických umění v oboru klavír a doktorandské studium v oboru interpretace a teorie interpretace tamtéž. Dnes je českým hudebním pedagogem a manažerem a od února 2011 generální ředitel České filharmonie. Zná tedy problémy hudebníků z mnoha stran.

Rozhovor s DAVIDEM MAREČKEM, generálním ředitelem České filharmonie.

Jste klavírista a generální ředitel. Co jste více? Hrajete i jako generální ředitel?

Asi nejpřesnější definice by byla, že jsem hudební manažer, který ve svém volném čase hraje profesionálně na klavír. Klavírista je moje původní povolání, studoval jsem sólový klavír na brněnské Konzervatoři a na Janáčkově akademii múzických umění. Mým nejmilejším oborem byla komorní hra, tedy společné vystupování s houslisty, violoncellisty a dalšími muzikanty. Několik let jsem učil sólový klavír na konzervatoři, než jsem se stal manažerem na plný úvazek. Po několika letech jsem se ke komorní hudbě vrátil a dnes je pro mne hlavní náplní volného času, který si bez koncertů a natáčení už nedovedu představit.

Je výhodou, že jste jako vrcholový manažer také umělec? Pomáhá to více vidět různé problémy?

Je to jednoznačná výhoda. Stejně jako většina úspěšných trenérů má za sebou profesionální sportovní kariéru, přišla většina vrcholových hudebních manažerů z uměleckého světa. Například současný ředitel newyorské Carnegie Hall, Clive Gillinson, byl původně violoncellistou Londýnského symfonického orchestru a později jeho ředitelem. Nebo Michael Haefliger, intendant Lucernského festivalu, je absolventem houslové hry na prestižní Juilliard School v New Yorku. Podobných příkladů bychom našli mnohem více. Umělecká praxe vám jednak pomáhá vidět problémy hudebníků a rozumět jim, ale pomůže vám také při posuzování kvality různých uměleckých nabídek.

Jaké je být ředitelem v této velmi zvláštní době?

Být ředitelem kulturní instituce v době covidu vyžaduje velkou dávku pružnosti a schopnosti improvizovat. Zatímco v běžném pracovním životě plánujeme na několik let dopředu, museli jsme se v uplynulých měsících naučit, jak změnit plány ze dne na den, jak pracovat s odhadem vývoje situace ve společnosti a jak přizpůsobit fungování orchestru podmínkám, které máme k dispozici

V čem jste musel změnit pracovní návyky? Dá se zkoušet on-line, jakýmsi home officem?

Zkoušet se dá jedině prezenčně. On-line prostředí jsme využili ke schůzkám, při plánování strategie a domluvě se zahraničními partnery. V tomhle směru nám covid pomohl, abychom se naučili odlišovat, kdy je skutečně nutné být na schůzce fyzicky přítomen a kdy je pro všechny lepší a efektivnější udělat ji na dálku. Celá administrativa České filharmonie se naučila pracovat z domácího prostředí a díky jejich nasazení a pozitivnímu přístupu se takto podařilo zorganizovat vše, co jsme potřebovali. U orchestru jsme museli najít cestu, jak spolehlivě testovat a jak zajistit bezpečí hudebníků na zkouškách. Podařilo se to díky spolupráci s lékaři, pravidelným PCR testům a bezpečnostním opatřením v Rudolfinu.

Jak moc se dotknula současná pandemie složení filharmonie?

Do složení České filharmonie pandemie nijak nezasáhla. Díky tomu, že jsme státní orchestr, jehož zřizovatelem je Ministerstvo kultury, byli jsme chránění proti dopadům finančních ztrát a nemuseli jsme propouštět hudebníky. Zásadní vliv měla naopak pandemie na program sezóny, který se přesunul od živých koncertů k on-line přenosům. Naštěstí jsme v roce 2018 vybudovali v Rudolfinu špičkové televizní studio, které je schopno přenést koncert kamkoli na světě v nejvyšší obrazové a zvukové kvalitě. Díky tomu a díky spolupráci s Českou televizí jsme během covidu uskutečnili 17 živých přenosů, které vidělo přes tři miliony lidí.

Museli jste měnit repertoár?

Repertoár jsme museli měnit téměř od základu. Některé skladby měly příliš velké obsazení a počet hudebníků na pódiu by nesplňoval přísné bezpečnostní limity. Jiné skladby jsme museli nahradit kvůli přitažlivosti televizních přenosů pro diváky nebo proto, že koncert řídil jiný dirigent, než bylo původně v plánu. Covid nám však na druhé straně otevřel nevídané možnosti. Díky rušení koncertů po celém světě jsme pro své přímé přenosy získali vedle našeho šéfdirigenta Semjona Byčkova a hlavních hostujících dirigentů Jakuba Hrůši a Tomáše Netopila také velké zahraniční hvězdy Simona Rattlea, Johna Eliota Gardinera a Manfreda Honecka, jejichž diář bývá jinak plný na několik let dopředu.

Jak moc chyběl a chybí hudebníkům kontakt s publikem? Jak moc chybí vám?

Kontakt s živým publikem byl největší ztrátou, kterou jsme v uplynulých měsících pocítili. Při živém vysílání ze sebe hudebníci vydali na pódiu stejné množství energie jako při koncertě, ovšem bez sebemenší odezvy ze sálu. Ticho po posledním tónu každého z pandemických koncertů bylo tíživé a svazující. Když pak mohli na koncert zavítat první diváci, bylo to jako proud živé vody a pro každého muzikanta obrovská úleva, že máme zase komu hrát.

Česká filharmonie slaví letos 125. výročí. Plánujete tři roky dopředu, co se muselo v současné době změnit? Jak plánujete repertoár na další tři roky dopředu?

Z plánovaných oslav 125. výročí mnoho nezůstalo, na druhé straně se nám s kolegy podařilo přesunout slavnostní koncerty do on-line prostředí, kde zazněla například Smetanova Má vlast se Semjonem Byčkovem k výročí 17. listopadu, Novoroční program s Tomášem Netopilem a hudbou českých autorů nebo přímý přenos koncertu s Lisou Batiashvili a Jakubem Hrůšou, za který jsme získali jednu z hlavních cen na mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha. Mrzí mě, že jsme museli odložit koncertní provedení Janáčkovy Káti Kabanové a Příhod lišky Bystroušky, počítáme však s jejich zařazením v příštích letech. Plánování repertoáru teď probíhá normálně, pro případ dalších omezení už máme připravené alternativní varianty, které jsme si vyzkoušeli v minulé sezóně. 

Jaký dopad předpokládáte, že bude mít současná situace na českou kulturu?

To záleží na tom, jak se ke kultuře postaví stát, kraje a obce, zda se k ní neotočí zády sponzoři a jak rychle se vrátí diváci do hledišť divadel a koncertních sálů. Postoj státu a samospráv mohou ovlivnit volby, podpora ze soukromých zdrojů se bude vyvíjet podle celkové ekonomické kondice naší země. Ve svých rukou máme postoj našeho publika. Diváci a posluchači mají zatím strach plánovat návštěvu kulturních akcí s větším předstihem. Vstupenky se prodávají na poslední chvíli a celkové prodeje se ani zdaleka neblíží počtům před pandemií. Pokud se to podaří změnit, bude to první a možná nejdůležitější krok k záchraně kultury jako celku.

Filharmonií prošlo mnoho slavných dirigentů jako například Neumann, Talich, Kubelík, Bělohlávek. Jak vidíte současnou dirigentskou generaci?

Současná česká dirigentská generace je na tom velmi dobře. Oba naši hlavní hostující dirigenti, Jakub Hrůša a Tomáš Netopil, mají za sebou vynikající mezinárodní kariéru a šéfují orchestrům v sousedním Německu, kde rozhodně není o konkurenci nouze. Vynikající renomé mezi operními dirigenty si vydobyl Tomáš Hanus, který šéfuje opeře v Cardiffu. K zajímavým umělcům patří také Petr Popelka, budoucí šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu, Tomáš Brauner, šéfdirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, v operním světě se na mezinárodním poli prosazuje Robert Jindra. Z nejmladší generace dirigentů se nejslibněji jeví Robert Kružík, Marek Šedivý nebo Jiří Rožeň. Myslím, že o budoucnost české dirigentské školy nemusíme mít sebemenší obavu.

Jaký je to pocit chodit do práce do Rudolfina, který byl v historii i Parlamentem?

Chodit do Rudolfina je bez nadsázky každodenním svátkem. Budova Rudolfina má v sobě cosi posvátného a věřím, že se do ní otiskli všichni hudebníci, kteří zde působili. V Rudolfinu se cítí dobře nejen hráči České filharmonie, ale také všichni naši hostující dirigenti a sólisté. Každý jezdí do Rudolfina rád, a ještě raději se sem vrací. Parlamentní historii si připomínáme spíše při prohlídkách s diváky, jako určitou kuriozitu. Duch, který v Rudolfinu převládá, je jednoznačně umělecký.

Děkuji za rozhovor.

Foto: Poskytnuto Davidem Marečkem

Zdroj: Pavel Veselý