Narodil se v Itálii a v dětství tam s rodiči strávil několik let. Zakládá si na tom, že stále fotí na analog, nikoli na digitál, a fotografie počítačově neupravuje. Říká, že z každého se dá něco vydolovat. A má naprostou pravdu. Každý člověk má své charisma.

Rozhovor s JADRANEM ŠETLÍKEM, světoznámým fotografem.

Jak vzpomínáte na své fotografické začátky? Čím jste fotil v té době?

Na své fotografické začátky vzpomínám opravdu s velkou nostalgií. Bylo mi třináct let a jako nejmladší římský paparazzi jsem fotografoval slavné hvězdy stříbrného plátna šedesátých let.
Claudia Cardinale, Brigitte Bardot, Raquel Welch, Anthony Quinn, Peter Selers, ale i Robert Kennedy a mnoho jiných hvězdných jmen se mi tehdy mihlo před objektivem. Bylo to myslím nejlepší období mého útlého mládí.
Zpočátku jsem fotografoval americkým fotoaparátem značky Argus. Postupně, jak jsem vydělával první peníze, kupoval jsem si lepší a lepší vybavení až jsem skončil u Nikona, který používám dodnes.
A dodnes používám kinofilm, tedy analog, žádný digitál…

Jak moc důležité je podle vás oko fotografa a jak důležitá je technika?

Technika je důležitá natolik, aby vám zpříjemnila práci a vy se mohl plně soustředit na daný motiv. Příliš techniky však také škodí…
Navíc žádná technika nenahradí dobré oko.

Jaké vlastnosti by měl mít dobrý fotograf?

Měl by být vnímavý a mít invenci. A asi by si měl najít jednu oblast fotografie, která je mu nejbližší, té se věnovat naplno a snažit se v ní vyniknout a vybudovat si tak jméno.

Měl jste ve svých začátcích nějaký vzor? Kdo byl pro vás největší inspirací?

Mám rád Avedona, Newtona, Cartiera-Bressona a mnoho jiných úžasných světových i našich fotografů, ale abych řekl, že některý byl přímo můj vzor a já šel jeho cestou, to ne. Imponoval mi v té době film Zvětšenina / Blow up/ od známého italského režiséra M.Antonioniho.

Ještě dnes se na něj rád podívám.

Fotografové se dělí na Cannonisty a Nikonisty. Ke které straně se přikláníte vy? Čím fotíte?

Jak jsem už říkal, fotografuji léta Nikonem. To však neznamená, že bych jakýmkoliv jiným aparátem nedosáhl stejných výsledků. Nezapomenu, jakou radost jsem měl, když mi moje prarodiče věnovali nádherný, černý Asahi Pentax Spotmatic s několika objektivy.  Pamatuji na to, jako by to bylo dnes.

Vaše fotografie jsou velkými krásnými obrazy, které mají svůj styl a rukopis. Kdy vás napadlo, že se budete věnovat tomuto druhu fotografie?

Jednou jsem dostal zakázku vytvořit kalendář pro PZO Artia, kde nosnou komoditou byl šperk – český granát. Rozhodl jsem se celou kolekci fotografií pojmout formou obrazů. A tam to vzniklo. Vždy mi imponovalo Rembrandtovské pojetí obrazů, kdy portrét vystupuje z tmavého pozadí. A v tom jsem se našel…

Objekty k focení si vybíráte sám nebo přicházejí spíše lidé za vámi?

Mám dvě linie mojí tvorby. Jedna je ta, kdy v rámci projektu “Osobnosti naší vlasti – odkaz budoucím generacím” oslovuji osobnosti napříč profesním oblastem: kultura, byznys, medicína, sport, věda, diplomacie,  akademická sféra, církev atd.

V druhém případě jsem sám oslovován za účelem vytvoření rodinných portrétů, portrétu dětí, ženských portrétů, manažerů a podnikatelů.

Současná koronavirová pandemie se velmi výrazně dotknula mnohých profesí. Fotografů zcela zásadně. Jak se to dotknulo vás?

Přiznám se, že jsem to moc “neprožíval”, přesto, že jsem si Covidem prošel. Naštěstí velmi lehkou formou. Řada lidí se bála přijet do Prahy. A tak jsem jezdil já za klienty. Ti byli většinou k zastižení doma nebo ve firmě. O proti “normální situaci”, kdy byli většinu času vycestovaní kvůli byznysu ve světě.

Co byste poradil mladým začínajícím fotografům?

Jak jsem říkal, vyzkoušet si různá témata fotografie a pak zakotvit u té, která vám bude nejbližší.

Nejde totiž ve fotografii dělat něco, co vás nebude zcela nenaplňovat!

Technika jde velmi rychle dopředu. Dnes i mnoho mobilů má velmi dobré foťáky. Jak vidíte profesi fotografa do budoucna vy?

Těžko odhadnout. Je pravda, že dnes lze kvalitním mobilem udělat dobrou fotografii i si ji hned patřičně upravit. Je to úžasné a sám to používám. Ale jde zpravidla o rychlé zachycení určitého momentu, situace. A toto bude zajisté stále více a více zdokonalováno.

Ale foťák je foťák. A ten můj, na film, dvojnásob…Ale budoucnost bude zajisté někde jinde. A práce s filmem pak stále vzácnější !!!

Která z osobností, kterou jste fotil, na vás zanechala největší dojem? Měl by být fotograf také dobrým psychologem?

Je jich celá řada, ale pokud mám vyslovit jedno jméno, byl by to Tomáš Baťa. Jeho portrét vnímám jako pilíř mojí Galerie.

V případě portrétního fotografa, by měl mýt v první řadě dobrým psychologem.

Je někdo, koho byste rád nafotil a proč? Máte nějaký nesplněný fotografický sen?

Takových lidí je mnoho. Pak je jich pár, které jsem vyfotit nestihl. Jako například Arnošt Lustig.

Byli jsme přátelé. Několikrát jsme se ohledně focení potkali a on vždy říkal: “Ty bejku pojďme dnes raději na skleničku.“ Tak jsme místo focení šli. Říkal jsem si, vždyť je čas, příště. Pak jsem mu jednou zavolal, to už byl v nemocnici, a tehdy mi řekl: “Ty bejku, už to asi neuděláme.“ Moc mi chybí, jako kamarád i v mém archivu…

Fotografické sny si průběžně plním…

Děkuji za rozhovor.

Foto: Poskytnuto Jadranem Šetlíkem

Zdroj: Renáta Lucková