O nedávno schválené novele Exekučního řádu a o dalších aktuálních problémech v exekucích hovořil EM s prezidentem Exekutorské komory ČR Janem Mlynarčíkem.

„Největším problémem novely jsou některá protiústavní ustanovení. Jedná se například o veřejnoprávní milostivé léto, jímž se odpouští část dluhů dlužníků veřejnoprávních subjektů, zpětné započítávání lhůt pro určení bezvýslednosti exekuce a její zastavení, a především zánik nároku soudního exekutora a věřitele na náklady při zastavení exekuce pro bezvýslednost,“ říká v rozhovoru.  

Jak hodnotíte dosavadní činnost nového prezídia?  Mají členové prezidia specializaci na některé činnosti – např. PR, komunikaci se státními orgány, komunikaci s exekutory, mezinárodní vztahy apod.?

Práci a činnost stávajícího prezidia hodnotím velice pozitivně. V prezidiu máme členy, kteří již s prací pro exekutorský stav mají bohaté zkušenosti, i tzv. novou krev plnou elánu a nových nápadů. Nejlepší na novém prezidiu je skutečnost, že všichni jeho členové jsou skuteční profesionálové, kteří jsou nejen schopni přednést své vlastní názory a argumenty, ale jsou též ochotni naslouchat názorům druhých a vést tak věcnou a konstruktivní debatu. Jsem přesvědčen, že výše uvedené se projeví na činnosti prezidia větší sebejistotou, jednotností, a především přesvědčivostí nejen při jednáních se zákonodárci. Navzdory tomu, že někteří členové prezidia se skutečně ujali některých specializovaných činností, které jsou jim blízké, se stále snažíme fungovat a vystupovat jako kolektivní orgán, kterým jsme. Obrazně řečeno, dvě a dvě ve skutečnosti nemusí být čtyři, ale může to být daleko více, pokud všichni zúčastnění spolupracují a táhnou za jeden provaz. S činností prezidia jsem zatím velice spokojen.

A co Vy osobně? Jak zvládáte výkon prezidenta komory a výkon vlastního úřadu?

Vést vlastní exekutorský úřad a do toho zároveň vykonávat úřad prezidenta stavovské organizace soudních exekutorů je časově i profesionálně velice náročné. Především skloubit veškeré tyto činnosti dohromady i s rodinným životem vyžaduje velikou míru osobní zodpovědnosti, plánování a dobrého managementu. Času navíc moc nezbývá. Přesto jsem však přesvědčen, že práce v prezidiu pro exekutorský stav má smysl. Složení, práce a cíle nového prezidia ve mně vzbuzují reálnou naději, že můžeme něčeho dosáhnout. V prvé řadě budeme pracovat na tom, abychom co možná nejvíce napravili škody „napáchané“ poslední velkou exekuční novelou. Je před námi práce, která má reálný význam a smysl. Pevně proto věřím, že navzdory náročnosti se budu práci v prezidiu nadále věnovat naplno tak, jak si to ostatně funkce prezidenta zaslouží a jak si zaslouží i naši kolegové soudní exekutoři, pro něž tuto práci děláme.

Co považuje v poslední novele exekučního řádu za přínosné, a naopak za chybné?

Hodnotit celou poslední exekuční novelu jako celek je velmi problematické. Na jedné straně přinesla několik pozitivních úprav (například snahu vyřešit bezvýsledné exekuce, jakkoli poněkud zvláštním způsobem, nebo chráněný účet pro povinné, přestože úprava taktéž mohla být efektivnější) a legislativně-technických záplat minulé právní úpravy. Na straně druhé však přinesla velkou nejistotu do samotného procesu vymáhání, včetně velkých výkladových nejasností ohledně aplikace některých ustanovení. Největším problémem novely jsou však některá, z našeho pohledu, protiústavní ustanovení. Jedná se například o veřejnoprávní milostivé léto, jímž se odpouští část dluhů dlužníků veřejnoprávních subjektů, zpětné započítávání lhůt pro určení bezvýslednosti exekuce a její zastavení, a především zánik nároku soudního exekutora a věřitele na náklady při zastavení exekuce pro bezvýslednost. Proti těmto věcem se budou soudní exekutoři a Exekutorská komora ČR bránit všemi dostupnými prostředky. Novela přinesla pro soudní exekutory také spoustu diskutabilních nových povinností (např. záznam a uchování téměř všech telefonických hovorů, zasílání exekučních spisů poštou apod.) a významným způsobem omezila některé způsoby provedení exekuce. Mám-li tedy hodnotit novelu jako celek, pak z ní mám, mírně řečeno, rozpačité pocity. Zákonodárce úmyslně promeškal jedinečnou příležitost vyřešit problém vícečetných exekucí prostřednictvím například zakotvení práva na zákonného soudního exekutora využitím úpravy místní příslušnosti. Do exekučního procesu byl vmeten chaos, nerovnost jednotlivých účastníků řízení nejen ve vztahu dlužník-věřitel, ale i napříč mezi jednotlivými věřitel navzájem a dlužníky jakbysmet. Podle mne nesmyslně jsou do exekučního procesu zaváděny prvky typické pro insolvenční řízení. To už samo o sobě něco vypovídá.

Můžete být konkrétní?

Vezměme například v úvahu veřejnoprávní milostivé léto. Stát tímto způsobem odpouští příslušenství dluhů těm dlužníkům, kteří dluží veřejnoprávním subjektům (státu, obcím, zdravotním pojišťovnám apod.) bez ohledu na to, zda dluh vznikl v rámci veřejnoprávní činnosti věřitele, nebo zda se jedná například o důsledek neplnění soukromoprávní smlouvy (obce, pojišťovny). Zakládá se tak zásadní nerovnost mezi dlužníky napříč spektrem. Těm, co dluží státu, budiž příslušenství dluhů (úroky, poplatky) odpuštěno. Těm, co dluží soukromoprávnímu subjektu (např. bance), toto dobrodiní dáno není. Těm, kdož dlužili a splatili dluh veřejnoprávnímu věřiteli před účinností novely, musí nutně zůstat pachuť v ústech, protože současní dlužníci dluhy platit nemusí. Pomineme-li, že je to nevýchovné, je to zjevně diskriminační. Absurditu celé úpravy milostivého léta dokresluje nejlépe následující příklad. Jeden povinný dluží za energie státem vlastnímu ČEZu, zatímco druhý soukromému E.ONu. První z dlužníků nebude za splnění zákonných podmínek povinen zaplatit úroky a spojené poplatky, druhý dlužník bude muset zaplatit úplně všechno. To vše pouze z toho důvodu, že jeden z dlužníků si za dodavatele energií vybral státem vlastněnou veřejnoprávní společnost a druhý si vybral soukromoprávní subjekt. Nerovnost na straně dlužníků i na straně věřitelů je do očí bijící. O tom, že stát za současné epidemické situace de facto zabránil vymáhat jakékoli příslušenství dluhů i zdravotním pojišťovnám, ani nemluvě. A to ještě opomíjíme skutečnost, že se protiústavně zasahuje do práv obcí vlastnit majetek a vymáhat své pohledávky. Vůbec nebyly zohledněny dopady na státní rozpočet, který je v současné době velmi napnutý, ani na rozpočty měst a obcí.

Které změny považujete za nejdůležitější z pohledu účastníků řízení, tedy dlužníků a věřitelů?

Z pohledu dlužníků, tedy povinných v exekuci, se pravděpodobně nejpozitivněji projeví institut chráněného účtu, díky kterému povinnému vždy na účtu zůstanou prostředky v podobě nezabavitelné částky, která zbyla po odečtení srážek ze mzdy. Pro věřitele toho moc pozitivního v novele nenalezneme. Naopak postavení věřitelů se v důsledku všech přijatých omezení při provádění exekucí významným způsobem zhoršilo postavení. Snížila se dobytnost jejich pohledávek. Proces tak bude trvat déle.  Na straně věřitelů se zásadním způsobem projeví také povinné zálohy na náklady exekuce. Budou tak sanovat exekuční náklady, pokud se je nepodaří vymoci z dlužníka, navzdory tomu, že tato povinnost by měla stíhat primárně povinného.

Nevychýlily se misky vah zase více na stranu věřitelů, což je trendem posledních let?

Ano, misky vah se skutečně vychýlily v neprospěch věřitelů. Při této otázce mi vždy vytane na mysl řecká bohyně spravedlnosti a zákonného pořádku Themis, která bývá vyobrazována právě s miskami vah. Ty mají představovat spravedlnost a rovnovážné rozdělení práv. Jedná se ideál, kterému by se právo mělo vždy snažit co nejvíce přiblížit.

Bohužel trendem v posledních letech není dosažení spravedlnosti, ale politický populismus v boji za co největší počet voličů. Exekuce jsou bohužel „vděčným“ tématem pro všechny. Kdo chce získat voliče na svou stranu, doslova křičí, že on s těmi „zatrolenými exekucemi zatočí.“ Důsledkem toho budiž neustálé změny v exekučním procesu ve jménu ochrany práv dlužníků. Málokdo už pamatuje na to, že do dluhové situace se drtivá většina z nich dostala vlastním přičiněním a že musí nést následky svých jednání. Málokdo pamatuje na klasickou právní zásadu pacta sunt servanda (smlouvy se mají dodržovat).

Za posledních několik let se v důsledku výše uvedeného vzájemné postavení povinného a oprávněného v exekučním řízení razantním způsobem vychýlilo ve prospěch povinných – dlužníků. Zákonodárce jim dal do vínku mnoho právních instrumentů, kterým mohou blokovat průběh exekuce. Omezila se možnost provádění mobiliárních exekucí, bez jakéhokoli vyhodnocení dopadů se zvyšuje nezabavitelná částka, omezila se možnost exekučního prodeje nemovitých věcí, v nichž má povinný své bydliště, a to je pouze několik málo příkladů.

Na věřitele zákonodárce bohužel hledí nevhodně generalizujícím pohledem, podle něhož je věřitel vždy nějaká banka nebo telefonní operátor a podobně. Nebere se ohled na to, že věřiteli jsou v mnoha případech běžní občané, zaměstnanci či drobní podnikatelé, které nezaplacené pohledávky ohrožují na samotné existenci.

Práva a povinnosti obou účastníků exekučního řízení je třeba zpětně vyvážit a narovnat tak stávající nerovnost.

Jaké změny se povedlo do novely zakomponovat na základě připomínek EK?

Bohužel ne mnoho, neboť zákonodárci nebyli ochotní naslouchat a v případě, že byli, stejně prosadili něco jiného. Exekutorská komora například navrhovala jednodušší princip chráněného účtu, který by nebyl jako nyní závislý na existenci již exekučně postiženého účtu a šlo by jej zřídit samostatně bez stávajícího „byrokratického“ procesu plného různých potvrzení. Podařilo se nám zabránit nesmyslné úpravě koncentrace exekucí (tzv. sněhuláka), kterou navrhovalo Ministerstvo spravedlnosti, nepodařilo se nicméně prosadit žádnou formu místní příslušnosti soudních exekutorů navzdory tomu, že řešení vícečetných exekucí bylo primárním cílem novely. Cílem, na který však zákonodárce ve výsledku rezignoval. Podařilo se nám prosadit většinu legislativně-technických záplat stávající úpravy, jako například téměř neřešenou otázku přechodu exekutorského úřadu mezi bývalým soudním exekutorem a nově jmenovaným exekutorem předmětného úřadu, či převzetí exekučních spisů zástupcem bývalého exekutora apod.

Díky usilovným jednáním se nám podařilo zabránit návrhu na zavedení soudního poplatku za zahájení exekuce, záměru ministerstva de facto znárodnit Centrální evidenci exekucí, kterou v souladu se zákonem vede Exekutorská komora ČR. Zabránili jsme také zcela nesmyslnému a ekonomicky nereálnému návrhu na snížení odměn soudních exekutorů.

Vyřešila novela i otázku nástupnictví jednotlivých úřadů?

Ano, jak jsem již uvedl výše, je to jedna z mála pozitivních věcí, kterou se podařilo při projednávání novely prosadit. Novela vyřešila uspokojivým způsobem otázku převodu exekutorského úřadu, majetku, exekučních spisů a podobně mezi bývalým a novým soudním exekutorem. Skončí tak dohady o tom, čí jsou technické prostředky úřadu. Nově se také jasně stanoví, že nově jmenovaný soudní exekutor není právním nástupcem bývalého soudního exekutora, který tak nese nadále veškerou odpovědnost (vyjma kárné) za svou činnost.

Vyřešena byla také otázka přechodu exekučních spisů v případě, kdy nedojde k obsazení exekutorského úřadu do jednoho roku od jeho uvolnění. Spisy tak přejdou na zástupce bývalého soudního exekutora, případně je rozvrhne předseda okresního soudu, v jehož obvodu se nachází sídlo úřadu. Pro účastníky řízení to znamená, že nebude docházet k významnějším průtahům v řízeních postižených skončením úřadu dotyčného soudního exekutora. Zvýší se také právní jistota ohledně toho, který soudní exekutor exekuce nadále povede.

Dva roky trvalo projednávání novely v parlamentu. O čem to svědčí? O nekvalitní práci předkladatele, nebo o tom, že kdekterý zákonodárce se chtěl svým návrhem na konečném znění také spolupodepsat?

Předkladatel, tedy Ministerstvo spravedlnosti, bohužel práci na novele od počátku příliš nezvládalo. Návrh novely vznikl již v roce 2017 pod vedením někdejšího ministra Roberta Pelikána, který, jak známo, nepřikládal přílišnou váhu expertním hlasům. Důsledkem toho bylo, že materiál v květnu 2017 doslova smetla ze stolu Legislativní rada vlády jako nekoncepční, nedotažený, nesmyslný. Bohužel se návrh novely v téměř totožné podobě pokusil přes Legislativní radu vlády začátkem roku 2019 protlačit další ministr Jan Kněžínek. Výsledkem bylo další odmítavé stanovisko rady. Současná ministryně Marie Benešová již na legislativní postupy příliš nedbala, Legislativní radu vlády obešla a návrh novely v červenci 2019 předložila rovno Poslanecké sněmovně.

Co se dělo pak v rámci legislativního procesu, je už téměř notorieta. Enormní množství vzájemně nesouvisejících, často vzájemně rozporných a nekoncepčních pozměňovacích návrhů se sešlo již v Poslanecké sněmovně a tento trend bohužel pokračoval, i když v mírnější podobě, v Senátu. Osobně jsem tedy přesvědčen, že svůj podíl na „kvalitě“ novely má předkladatel i samotní zákonodárci. Výsledná podoba novely byla bohužel poznamenána předvolením bojem o voliče a populistickými přísliby.

Jak bude Komora řešit centrální úřední desku pro vyvěšování listin určené osobám s trvalým pobytem na ohlašovně?

Exekutorská komora, stejně jako v případě Centrální evidence exekucí, zajistí informační systém, jehož prostřednictvím bude možné splnit zákonné požadavky na vyvěšování výzev prostřednictvím Centrální úřední desky. Snahou prezidia v tomto ohledu je tuto činnost co možná nejvíce soudním exekutorům usnadnit a umožnit tak co nejvíce automatizované řešení při splnění zákonných požadavků. Usilujeme o to, aby výsledné řešení bylo pro uživatele efektivní, přehledné a přívětivé.

Zákonodárce nám bohužel nedal příliš mnoho času na to, abychom Centrální úřední desku mohli realizovat. Vzhledem k tomu, že deska má fungovat od 1. 1. 2022, jedná se doslova o šibeniční termín. Vzhledem k tomu, jak dlouho samotnému státu trvá vybudovat a zpřístupnit jakýkoli informační systém, mohl tuto skutečnost zohlednit a lhůtu prodloužit. Činíme nicméně vše proto, abychom zákonný termín stihli.

Hodně diskusí se vedlo i o nahrávání hovorů.  Podařilo se tento požadavek vyřešit i s ohledem na ochranu osobních údajů?

Nahrávání telefonických hovorů podle novely je otázka sama o sobě. Exekutor je nyní povinen zaznamenat ve formě zvukového záznamu všechna volání uskutečněná prostřednictvím veřejně dostupné telefonní služby a telefonního čísla exekutorského úřadu, které je určeno pro komunikaci s účastníky řízení, třetími osobami nebo veřejností, týkají-li se jím vedeného exekučního řízení, a evidovat v exekučním spisu údaje o těchto záznamech. To znamená, že bude nutné zaznamenávat téměř všechny hovory. Vezmeme-li v potaz, že některé úřady vedou desítky tisíc řízení a volají jim denně desítky lidí, bude se jednat o enormní množství záznamů, které bude potřeba náležitě uchovávat a chránit je před zveřejněním a chránit osobní údaje zúčastněných osob.

Zákonodárce přitom bohužel neupravil, po jak dlouhou dobu bude potřeba záznamy uchovávat, či jakým způsobem mají být archivovány, což je zcela zásadní věc pro náležitou ochranu osobních údajů. Zcela také rezignoval na jakoukoli náhradu nákladů soudních exekutorů za plnění této zákonné povinnosti. Zaznamenávání a uchovávání záznamů si vyžádá měsíční náklady v podobě desetitisíců Kč, v některých případech i stovky tisíc Kč. Stát však tyto náklady nikterak neřeší, a to záměrně, přestože na to byli při schvalování novely několikrát upozornění.

Předkladatel a bohužel i ostatní členové zákonodárného sboru přitom opomněli důležitý faktor, neboť racionální soudní exekutor v postavení podnikatele může v rámci úspor omezit stávající telefonní čísla pro styk s veřejností na jedno číslo. Tato úprava proto v důsledku může vést k omezení dostupnosti soudního exekutora po telefonu. To vše je důsledkem neuvážené úpravy, u které nebylo provedeno doslova žádné hodnocení jejích reálných dopadů.

Lze obdobně z hlediska osobních údajů a práv jiných osob, které nejsou účastníky, mít výhrady i k zasílání spisů stranám řízení?

Rozhodně ano. Zasílání fyzických exekučních spisů na datovém nosiči (typicky se bude jednat o disk CD) poštou je samo o sobě problematické. V zájmu ochrany osobních údajů a zajištění plnění zákonné povinnosti mlčenlivosti bude nutné ověřit řádně komu a kam bude spis zasílán, bude nutné zasílaný spis nějakým způsobem chránit proti zneužití – například šifrováním. Zákonodárce také nestanovil žádný standard pro zasílání těchto spisů, není určeno, na jakém prostředku, jakým způsobem, s jakou ochranou. To vše za situace, kdy například využívání CD disků je veřejně na ústupu, avšak stále se jedná o jedno z nejlevněji dostupných řešení.

To vše si vyžádá nezanedbatelné náklady na straně soudního exekutora, které však stát opět žádným způsobem nesanuje. Namísto toho jsme navrhovali využít efektivnější a modernější řešení v podobě dálkového nahlížení do exekučního spisu prostřednictvím internetu. To by bylo dostupné kdykoli a kdekoli a bez větších nákladů a bylo by pro adresáty – účastníky řízení – daleko jednodušší a uživatelsky přívětivější. Přístup k internetu má dnes i prostřednictvím mobilních telefonů v podstatě kdokoli. Exekutoři jsou na takové řešení dokonce v současnosti i připraveni, avšak zákonodárce opět nenaslouchal. 

A přinesou podle Vás tyto povinnosti nějaký reálný efekt pro účastníky řízení, a především větší zainteresovanost dlužníků?

Bohužel se domnívám, že nikoli. Za prvé, účastník řízení, který měl doposud zájem zjistit informace o exekučním řízení, mohl využít nahlížení do spisu, nebo k nahlížení zmocnit třetí osobu. Mnoho soudních exekutorů také poskytuje informace písemně nebo telefonicky za splnění zákonných podmínek. V podstatě, kdo chtěl, dozvěděl se doposud, co potřeboval. Nová úprava povede dle mého názoru pouze k nákladnému zasílání datových nosičů, o které nikdo nestojí.

Soudní exekutoři jsou opět z novely zatíženi novými povinnostmi, spojenými s přímými i nepřímými náklady. Navíc budou muset zastavovat exekuce bez nákladů pro exekutory. Jak bude Komora řešit nárůst těchto nákladů a vlastně nárůst všech nákladů spojených s exekuční činností?

Nárůst nákladů na straně soudních exekutorů jsem již zmínil několikrát. I to, že je stát vůbec neřeší. Exekutorská komora ČR proto usiluje o otevření otázky exekučního tarifu. Exekuční tarif se navzdory neustále se zvyšujícím cenám a inflaci od roku 2001 nikterak nezvýšil. Naopak v několika případech došlo dokonce ke snížení tarifu. Nezbytně nutně se proto musí exekuční tarif nově nastavit tak, aby byl dlouhodobě udržitelný a především, aby odpovídal podmínkám a ekonomické realitě moderní společnosti. Jedná se o jedno z primárních témat a zásadní cíl pro stávající prezidium.

Podle novely má soudním exekutorům v případě zastavení bezvýsledné exekuce zaniknout nárok na náhradu nákladů exekuce. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud mnohokrát judikoval, že soudní exekutor vystupuje v otázce nákladů v postavení podnikatele, považujeme předmětná ustanovení nejen za protizákonná, ale rovnou za protiústavní, neboť je jím zasahováno do ústavního práva soudních exekutorů vlastnit majetek a svobodně podnikat. Komora proto ve spolupráci se soudními exekutory dotčenými touto úpravou bude usilovat o zrušení této protiústavní úpravy.

Exekuční tarif se od roku 2001 stále snižuje, ale náklady rostou, je možné za těchto okolností vykonávat exekuční činnost kvalitně? Bude Komora usilovat o jeho navýšení?

Výkon exekutorské profese již dávno není spojen s nějakými velkými výdělky či ziskem. Exekuční tarif vychází z dvacet let starých podmínek, neodpovídá ekonomické realitě fungování exekutorských úřadů. Mnoho úřadů se již nyní pohybuje na hranici ekonomické udržitelnosti. Některé větší úřady se v současnosti díky enormním investicím a optimalizacím procesů z minulosti nenacházejí v natolik svízelné situaci jako ty menší. Je nicméně pouze otázkou času, kdy i těmto úřadům příslovečně dojdou síly. Mnoho kolegů proto uvažuje u ukončení činnosti, výkon kdysi tak prestižní profese již neláká ani nové, mladé uchazeče.

Zákonodárce si bohužel neuvědomuje, že v případě ekonomického krachu soudních exekutorů, nebude, kdo by mohl exekuční činnost provádět. Neuvědomuje si, že jsou zde více než 4 miliony exekucí, které nebude mít kdo dokončit. Skutečně nerad, a nejsem osamocen, bych se vrátil k situaci divokých 90. let, kde rozhodnutí soudu byla v podstatě nevymahatelná. Nevracejme se k soukromým vymahačům a více či méně ilegálním praktikám.

Na základě těchto skutečností prostě musí být nastolena racionální debata o novém nastavení exekučního tarifu tak, aby si stát udržel nepochybně nejefektivnější a pro veřejné rozpočty nejlevnější exekuční orgán, který státu nadto generuje zisk v podobě daně z příjmů a daně z přidané hodnoty.

Novelou byla odmítnuta exekutorská teritorialita. Nicméně v Senátu leží nyní návrh senátorky Adély Šípové na její zavedení. Jak tento návrh hodnotíte?   

Obecně podporujeme princip místní příslušnosti soudních exekutorů. Jedná se o institut, který může odstranit stávající problémy vícečetných exekucí a jejich střetu. Má potenciál odstranit mnohé systémové nedostatky současné úpravy. Proto jsme tak zklamaní z toho, že zákonodárce promeškal jedinečnou příležitost se tomuto tématu věnovat a darovat občanům právo na zákonného soudního exekutora stejně jako mají nyní právo na zákonného soudce.

S návrhem senátorky Šípové jsme měli možnost se již seznámit, jakkoli k němu máme konkrétní výhrady či připomínky, myšlenku teritoriality jako takovou plně podporujeme. Chceme se na přípravě úpravy místní příslušnosti podílet tak, aby výsledkem byla konečně smysluplná a koncepční právní úprava.

Lze si představit, že by po zavedení principu jeden místní exekutor jeden povinný by soudní exekutoři opravdu odbřemenili stát od vymáhání pohledávek, tedy, že by daňové, správní a soudní exekuce mimo odebírání dětí vymáhali exekutoři?  

Účelem zavedení principu jeden místně příslušný exekutor jeden povinný je primárně nasměrovat veškeré exekuce vedené podle exekučního řádu k jednomu soudnímu exekutorovi tak, aby povinný mohl komunikovat pouze s jedním exekutorem, aby se omezily součinnostní dotazy, snížila se administrativa, náklady všech zúčastněných apod. Primárně se tedy jedná pouze o exekuční řízení vedená soudními exekutory. Jakkoli bychom uvítali, aby soudní exekutoři mohli vést i exekuce nyní prováděné soudy, berní správou či správními orgány, není tato myšlenka v současnosti reálná. Stát se svých exekučních orgánů, navzdory tomu, že exekutoři jsou nepochybně při vymáhání efektivnější, prozatím vzdát nechce.

Obecně by prospěla i taková maličkosti, aby se například veškeré exekuce (tedy i soudní výkon rozhodnutí správní a daňové exekuce) musely evidovat v Centrální evidenci exekucí. Největším nedostatkem současné multiplicity vymáhacích orgánů je totiž to, že povinný nemá možnost na jednom místě zjistit, kdo všechno proti němu exekuce vede. V tom je Centrální evidence exekucí vedená Exekutorskou komorou ČR zcela unikátní, neboť obsahuje záznamy o všech soudními exekutory vedených exekucích.

Řada exekutorů si stěžuje, že soudy po zastavování exekucí tam, kde byly neplatné rozhodčí doložky, nařizují v následném řízení i vracení nákladů exekucí, přestože ti tento stav nezavinili.  Hodlá se tím Komora nějak zabývat, například nějakým legislativním návrhem, nebo je věcí každého jednotlivého exekutora, jak se s danou situací vypořádá?

Ano, máte pravdu, soudní praxe se skutečně vyvinula tak, že exekutoři jsou v případě zastavení exekuci vedených na základě neplatných rozhodčích doložek, nuceni vracet dlužníkům vymožené náklady exekuce. Tento problém se netýká všech exekutorů, ale pouze těch, kteří tyto exekuce prováděli, a pro které je tento nový trend likvidační. Exekutoři musí totiž vracet peníze, které už nemají, a které dříve spotřebovali na chod svých úřadů, odvedli z nich daně, zaplatili sociální a zdravotní pojištění. Toto samozřejmě představuje velký problém. Komora se bude i nadále snažit v této oblasti prosadit legislativní změny tak, aby si exekutoři mohli ponechat to, co si na své náklady dříve vymohli, a aby tyto náklady nemuseli dlužníkům vracet. V současné době je však velice složité, aby legislativním procesem prošla jakákoliv změna, která by byla ku prospěchu exekutorů. Komora nadále připravuje materiály k této problematice, se kterými chce oslovit soudy a upozornit je na palčivé problémy, které tato oblast momentálně přináší.

Foto: Poskytnuto Janem Mlynarčíkem

Zdroj: Dušan Šrámek