Říká se sice, že peníze nejsou všechno, nejsou v životě to nejdůležitější, také se ovšem zpívá, že štěstí je krásná věc, ale prachy si za ně nekoupíš, a pak ještě latinsky se tvrdí, že pecunia non olet, tedy – že peníze nesmrdí.

Nic není v životě stoprocentní, a tak ani jedno z těchto tvrzení neplatí doslovně a beze zbytku. Kdo umí rozdávat štěstí, může si tím i velmi slušně vydělávat, některé peníze mohou trochu zavánět a jasné také je, že jsou pro život důležité, někdy dokonce nesmírně důležité. Podle svých finančních možností se lidé rozhodují, zda založit rodinu a jak má být velká, na peníze je často vázaná i volba povolání, rozsah dosaženého vzdělání a životní styl, který může život prodloužit nebo zkrátit. Máme zafixovány určité cenové relace, a tak víme, že studium na vysoké škole stojí asi tolik, jako pěkné nové auto, že někdo dá za oběd jako za plnou nádrž benzínu a jiný je za stejnou částku schopen se stravovat celý týden. Vzpomínáme, že guláš byl v hospodě za 7 korun a pivo za korunu dvacet. Dnes je guláš desetkrát i dvacetkrát dražší, pivo podražilo ještě víc. Nové auto stálo 60 tisíc, jenže se nedalo sehnat; dnes stojí desetkrát víc, ale když se ráno rozhodnete, na oběd se v něm už vezete. Nejen, že aut je na trhu dostatek, zároveň víc vyděláváme a auta jsou podstatně kvalitnější. Život jde zkrátka kupředu, ekonomika pracuje a spolu s tím přibývá peněz v oběhu. Zákonitě, logicky, celkem nepozorovaně, ale nutně. Bez rostoucích cen by nebylo zdravého ekonomického vývoje. V současných podmínkách se uvažuje o zhruba 2% růstu cen za rok jako o zdravé inflaci. Pomalejší zdražování signalizuje zadrhávání ekonomiky, o vyšší inflaci se naopak mluví jako o přehřívání.

Peníze jsou jedním z pravidel života civilizované společnosti, kterým se podřizujeme samozřejmě a dobrovolně. Peníze jako pravidlo platí trvale a za všech okolností. Můžeme je vydělávat a utrácet, investovat i sdílet, peníze lze dědit, darovat, ale také ukrást či zpronevěřit, najít, vyhrát či prohrát. Pořád mají svou hodnotu a pořád mají schopnost vydělávat další peníze tomu, komu právě patří.

Většinou máme pocit, že peněz není nikdy dost a že bychom uměli utratit prakticky jakoukoliv sumu. Neomezený příjem – bylo by to opravdu tak skvělé? Co by se tím vyřešilo?

Zkusme si to představit na vlastním příkladu. Na kontě máte miliony a pořád přibývají. Opustíte své stávající zaměstnání a konečně si budete užívat? Fajn – co budete dělat? Celý den v posteli? U televize? Budete jíst nejlepší steaky, kaviár zapíjet šampaňským? Jak dlouho to vydrží vaše zdraví?

Možná právě teď víte docela přesně, jak byste použili deset tisíc, možná milion nebo 20 milionů? Máte nějaké záliby, kterým byste se mohli věnovat? To už vypadá rozumněji. Navíc byte asi uvažovali o nějakém novém domě, ale ten se musí buď postavit, nebo vybrat. V jaké lokalitě, jak velký, jak energeticky náročný, jak ekologický? Když stavět, tak musíte mít projekt, pozemek, stavební povolení a musíte mít firmu, která vám dům postaví. Takové věci nepadají z nebe, ať máte peněz sebevíc.

Koupíte si auto? Luxusní značku? Fajn – kam s ním budete jezdit? Budete mít celou sbírku aut? Co vám to bude platné, když uvíznete v zácpě, když nenajdete parkování? Že byste tedy sáhli po vrtulníku? Najmete k němu pilota? Kam budete létat? Na Bahamy? Co tam? Domluvíte se? Odpočinete si? Co potom? Peněz neubývá, jenom fantazie začíná mít své limity – nezdá se vám?

Peníze hrají v našem životě – a v celé ekonomice – dvojí roli. Jednak jsou v oběhu a zajišťují nám běžné životní potřeby: dostáváme mzdu nebo důchod a platíme nájemné, energie, nakupujeme jídlo, ošacení a další potřeby. Pokud se nám podaří sem tam něco ušetřit, padne to na dovolenou nebo na Vánoční dárky, případně na zubaře, nebo na nové auto.

V určité situaci se ale stejné peníze stávají kapitálem: když je nespotřebujeme, když je ušetříme a vynaložíme na něco, co bude vydělávat další peníze. Když si koupíme nové auto a založíme taxikářskou živnost, investovali jsme kapitál. Když si koupíme víc aut a najmeme k nim řidiče, máme firmu. Když to dobře půjde, firma bude vydělávat, bude živit nás i naše zaměstnance a časem budeme mít na další auta a dispečery a možná si pořídíme ještě půjčovnu aut, opravnu, myčku a rozjedeme doručovací služby. Všechno zpřístupníme na internetu a zákazníci se jen pohrnou.

Od pradávna je kapitalistická společnost rozdělena na ty, kteří kapitál mají a kteří jej nemají a je to považováno za klíčovou nespravedlnost. Než ale budeme soudit, uvažme, že je to systém velmi produktivní, asi nejproduktivnější, jaký kdy civilizace zplodila. Miliardy lidí na celém světě žijí „ve stínu“ kapitálu, zatímco jen několik milionů lidí svůj kapitál má a pohybuje se na jeho pomyslném výsluní. Když už nějaké peníze máte, když si je případně půjčíte, což je obvyklé – je mimořádně obtížné najít na trhu prostor, kde se tyto peníze promění v prosperující kapitál. Poptávka je neúprosný diktátor a když nejste schopni nabídnout na trhu zboží nebo službu, o kterou by měli zákazníci zájem, úspěch se nedostaví. Když se ale riziku vyhnete, když budete mít dobrou myšlenku, budete vytrvalí, nenecháte se zviklat a odradit prvními neúspěchy, vaše peníze se stanou kapitálem a vy se ze stínu propracujete na výsluní.

Upřímně řečeno – ve stínu nemusí být zas tak špatně. Rizika jsou menší, jistoty naopak větší, neboť když přijdete o práci v jednom místě, najdete ji nepochybně někde jinde. Někdo vás najme a řekne vám, co od vás chce. Budete mít míň starostí a víc energie i času na své záliby, na rodinu, na život. Rozdělení kapitalistické společnosti na „vlastníky kapitálu“ a na „ty ostatní“, je v mnoha případech výsledkem osobní volby, není to osudové, ani věčné a je otázkou, zda v tomto ohledu vůbec mluvit o spravedlnosti.

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Švehla