Autor: vláda

Datum předložení: 4. 11. 2020

Hodnocení: EM: 50%

S problémem dluhů se lidstvo setkává už od úsvitu dějin, respektive od chvíle, kdy byly vynalezeny peníze. Stejně starý jako dluh, je i zvyk dluhy odpouštět. Mezopotámští panovníci doby bronzové tak údajně činili při nástupu na trůn, v době neúrody nebo války.

Důvodem nebyl ani tak altruismus, jako spíše stabilizace společnosti nebo omezení moci věřitelů, kteří by mohli ohrožovat panovníka. Milostivé léto, které označuje odpuštění dluhů a propuštění otroků po sedmi sedmiletých obdobích, známe také z Bible. Smyslem padesátiletých cyklů bylo, aby dluhy otců nezatěžovaly jejich děti.

Dostat lidi z dluhů, ochránit je před exekutory, zabránit tomu, aby z malých dluhů narostly dluhy velké. To je narativ i dnešní doby. Málokdo si přitom vzpomene, že někdy v polovině devadesátých let to bylo přesně naopak. Televizní reportáže přinášely příběhy bezmocných věřitelů, kterým se dlužníci smáli z nablýskaných mercedesů. Když už se nebohý věřitel po letech domohl pravomocného rozsudku, měl nastoupit soudní úředník a dluh vymoci. Říci, že se jim to příliš nedařilo, by byl eufemismus. V roce 2001 vedli úředníci pouze čtyři tisíce exekucí, a to způsobem, který nešlo označit jinak než jako faktickou nečinnost.

Po zavedení soukromých exekutorů se situace radikálně změnila. Již v roce 2003 bylo nařízeno 132 tisíc exekucí a v roce 2011, kdy jejich počet dosáhl vrcholu, téměř milion. Dnes je u nás více než 700 tisíc lidí v exekuci a ještě v roce 2018 se uvádělo, že každý desátý je v exekuci. Není divu, že poptávka po vymahatelnosti dluhů se změnila na poptávku po krocení dluhů a hlavně „nenasytných“ exekutorů. Nejvýznamnější změnu v exekucích definitivně schválila sněmovna v tomto týdnu. Stovky tisíc marných exekucí skončí a dlužníci dostanou šanci zbavit se levněji „veřejnoprávních“ dluhů.

Volání po dluhové amnestii je zpravidla argumentováno tvrzením, že lidem umožní návrat z černé ekonomiky do běžné, v níž se ze mzdy odvádějí daně a pojištění. Stát na tom ve výsledku vydělá, i když ho to bude něco stát v podobě odškodnění pro věřitele či exekutory. Podobně optimisticky bývá odůvodněno kdeco, a dluhy státu pak utěšeně rostou. Do dluhové pasti nepadají jen zoufalí lidé v nouzi, ale z velké části rovněž prostodušší jedinci, kteří se zadluží nákupem vánočních dárků nebo drahé dovolené. Se splácením si hlavu nelámou a do legální práce se rovněž nehrnou.

Nesplatitelné dluhy komplikují hospodářství a radikalizují politický život. Proto je třeba držet je v mezích. Vždy je však nutno mít na paměti, že součástí odpuštění, je i pokání. Bez něj jde o morální hazard. Nezodpovědní lidé se zadluží znovu s tím, že dluhy stačí vysedět, dokud jim nebudou znovu smazány. Takový přístup státu by pochopitelně omezil nabídku úvěrů, zdražil je a hlavně přesunul do černé ekonomiky. Lichváře a jejich vymahače dluhové amnestie nezajímají.  Velkorysé a bezbolestné odpouštění dluhů po vzoru babylonské říše by se rychle mohlo změnit na onu cesta do pekla dlážděnou dobrými úmysly.

Vedle exekučního řádu se dluhy krotí i insolvenčním zákonem, který některým ze stanovených způsobů upravuje řešení úpadku, aby došlo k částečnému uspokojení věřitelů a oddlužení dlužníka. Svým způsobem jde o odpuštění dluhů, které se vyvinulo v moderní společnosti a nahradilo jak dluhové amnestie, tak vězení pro dlužníky. Princip je takový, že dlužník se zaváže splácet určitou částku a pokud tak činí určený počet let, zbytek dluhu je mu odpuštěn. Zákon platí už od roku 2008, od té doby prodělal řadu změn s cílem zpřístupnit osobní bankrot co největšímu počtu lidí. Žádný nápor zájemců se ovšem nekoná.

Vládou předložená novela insolvenčního zákona z listopadu loňského roku navazuje na předchozí takzvanou velkou novelu insolvenčního zákona. Jejím cílem je zejména transponovat evropskou směrnici o restrukturalizaci a insolvenci do českého právního řádu. I tentokrát se jedná o zmírňování podmínek oddlužení. K nejzásadnějším bodům směrnice a tím i vládní novely patří požadavek, aby se základní období, po jehož uplynutí je možné se oddlužit, zkrátilo z pěti na tři roky. Zákon rovněž více zohledňuje příjmové poměry nízkopříjmových dlužníků a přizpůsobuje jim minimální úroveň splácení.

Zhodnotit návrh není jednoduché. Osobní bankrot by měl být kompromisem mezi dlužníky a věřiteli. Razantní zkrácení doby splácení i výše splátek jednostranně zvýhodňuje dlužníky. Jako věřitelé sociálně nepřizpůsobivých upozorňují starostové, že krátká doba oddlužení nepovede k nápravě dlužníků a fakticky dopadne na ostatní obyvatele obcí. Na druhou stranu je zde konkurence v podobě výše zmíněné novely exekučního řádu rušící po šesti letech marné exekuce. Ani další zkrácení splátkového kalendáře na tři roky tak nejspíš mnoho lidí k osobnímu bankrotu nepřitáhne, a to je škoda.

Foto: Pixabay