Je chirurgem, který poskytuje služby v oblasti plastické a estetické chirurgie s uplatněním nejmodernějších technologií, postupů a dlouholetých zkušeností, které mimo jiné získal i na nejprestižnějších francouzských klinikách. Zkušenost z Francie je pro něho nejen odborným, ale i životním zážitkem. Navíc miluje Francii.  

Rozhovor s JIŘÍM KUČEROU, předním plastickým chirurgem

Chtěl jste se stát vždycky plastickým chirurgem? Čím jste chtěl být v dětství?

Jiří Kučera (vlevo) se Sydney Ohanou (vpravo), majitelem kliniky La Clinique Eiffel

V dětství jsem chtěl prodávat léky, jak to je v naší rodině nepřetržitě zvykem již od let cca 1824, po té jsem chtěl být řidičem sanitky nebo jiného auta. No, a pak v pozdějším věku jsem chtěl být fotbalistou Kenny Dalglishem z Liverpoolu, mým fotbalovým idolem v době dospívání.

Jaké vlastnosti by měl mít chirurg a plastický chirurg zvlášť?

Myslím, že nejdůležitější je schopnost improvizace zavedených operačních postupů.  Vrozené vady nebo traumatické deformace i estetické vady jsou vždy „ originálem“, vyžadujícím najít jedinečné originální řešení jen pro ten jediný specifický případ, který se vždy jen podobá zavedeným a popsaným postupům a operacím.

Měl jste v rodině lékaře? Kdo byl pro vás ve vašem oboru vzorem?  

Již můj prapraděd byl městským chirurgem v Příboře, vyznamenaný dokonce Marií Terezií za svůj přístup při léčení cholery. Po té následovala souvislá linie lékárníků a po mém otci jsem to změnil opět na chirurga. Takže já jsem ani tak moc o budoucnosti neuvažoval, byla to jaksi přirozená a samozřejmá cesta, bez jakéhokoliv umělého nátlaku. Moje dcera Barunka má sice vystudovaný mezinárodní management na Hult University v Londýně a pokračuje na double master v Silicon Valley na specializaci disruptive innovation, ale chce se věnovat biotechnologickým firmám, tak jablko nepadlo příliš daleko.

Působil jste také na prominentní francouzské klinice plastické a estetické chirurgie La Clinique Pétrarque a měl možnost operovat a spolupracovat s nejlepšími operatéry ve svém oboru. Jaká to byla pro vás zkušenost profesní a životní?

Neopakovatelná a s celoživotním významem pro mne. Potkal jsem se tam s Ivo Pitangui, zakladatelem estetické chirurgie, Brazilcem, za kterým jezdily v 60-80 letech hollywoodské hvězdy. Dodnes se stýkám se Sydney Ohanou, majitelem kliniky, která se nyní jmenuje La Clinique Eiffel, je nositelem vysokého státního francouzského vyznamenání. Nedávno mi napsal – „George, I am proud of You“, tak to mě velmi těší, že jsem světově uznávanému plastickému chirurgovi neudělal ostudu.

V té privátní sféře jsem pak měl to štěstí se potkávat s lidmi, které jsem viděl jen ve filmu, ale i s lidmi, o kterých jsem předtím nic nevěděl, a byli tak krásní a skromní. Vzpomínám třeba na Stašu Fleischmann, maminku současného velvyslance ČR ve Francii, u které jsem bydlel. Nebo na manžele, malíře Tylek – Tyleček, kteří měli svou galerii v hotelu Ritz, které jsem tam navštěvoval a chodili spolu do místního klubu, a mnoho dalších. Získal jsem tam celoživotní přátele a ještě posílil svůj vztah k milované Francii.

V Paříži jste působil na stáži v Institutu chirurgie ruky a mikrochirurgie. Čím je tato část plastické chirurgie specifická? 

Ano, působil a pod vedením prof. Gilberta, zakladatele mikrochirurgie v Evropě, po kterém jsou pojmenovány dva volné laloky, které vymyslel – scapulární kožní ( lopatkový ) a přenos části lýtkové kosti na cévní stopce. Moc rád jsem s ním denně operoval a stali se z nás přátelé. Byl dokonce v Praze a miloval české jídlo, i když měl španělskou manželku.

Chirurgie ruky a rekonstrukční mikrochirurgie je velmi náročná, replantace, přenosy prstů z nohy na ruku, přenosy tkání na cévní stopce do místa defektu na cévní stopce – vždy s nutností sutury cév o průměru 1-2 mm je velmi náročná, trvá několik hodin, třeba i 6-8 hodin. Musíte být naprosto soustředěný po celou dobu, protože jen nepatrný pohyb vás dostává ze zorného pole mikroskopu. Ale pak ten pocit, když povolíte svorku a do mrtvolně bledé přenesené tkáně začne proudit krev a život … to je euforie a droga.

S čím se na vás klienti nejvíce obracejí? 

Mikrochirurgické operace již neprovádím, zaměřuji se nyní na estetické operace v celé škále. Velmi rád však operuji facelifting a spánkový lifting, což je moje specialita.

Je více žen nebo se tento obor začíná týkat i mužů? 

Stále platí, že počet žen daleko převažuje počet mužů, a je to tak přirozené. A snad to tak ještě dlouho zůstane, že žena bude vždy erotickým symbolem mužů a ne opačně. Ve vašem magazínu předpokládám, že je ještě asi většina mužů, a pro ně by dnes mělo platit, že kromě vhodného a kvalitního obleku, dobrých hodinek a bot by měli mít za sebou operaci horních víček a mé speciality spánkového liftingu. Tato kombinace totiž významně zvýší jejich přesvědčující charisma. K již zkušenému obličeji, mírně ošlehaném zkušenostmi, připojíme znovunabytý aktivní pohled 30-letého dravce pomocí této kombinace. Znovu opakuji, horní víčka + spánkový lifting dělají zázraky. Vím, o čem mluvím. (smích)

Plastický chirurg je vlastně i takovým architektem lidského vzhledu. Jsou stejně jako v architektuře patrné nějaké módní styly nebo řešení?

My plastičtí chirurgové a myslím i chirurgové všeobecně jsme většinou spíše konzervativní. Na rozdíl od třeba estetické medicíny či kosmetických služeb, kde je celá řada tzv. novinek, my si uvědomujeme, že držíme v ruce skalpel, a ten kožní řez a následnou jizvu již nikdy nevrátíme zpět.  Proto novinky nejsou až tak časté, a ty opravdu důležité se objevují jen občas. Spíše se jedná o drobná vylepšení, jak umístit jizvu, jak zkrátit jizvu, jak drobně vylepšit již zavedené operační postupy, jaký použít šicí materiál apod.

Jak do plastické chirurgie zasáhla pandemie koronaviru? Změnila se nějakým způsobem přání klientů?  

Mnoho českých plastických chirurgů si uvědomilo, že neexistuje jen turistická medicína, která využívá zejména rozdílnou cenu operací, ale nyní již i kvalitu českých chirurgů, na západě již všeobecně známou, ale že existuje i česká klientela, čím dál solventnější a stále více zvyklá na plastické operace.

Dá se v plastické chirurgii zavádět také inovace ve smyslu robotické chirurgie?

Snad ano, ale to je ještě asi daleko.

Je něco, co není možné plastickou chirurgií napravit?    

O estetické chirurgii se hovoří jako o psychochirurgii. Proto s mírnou nadsázkou bych odpověděl, že mozek.

Stává se nám totiž často, že klientka své problémy v osobním životě se snaží vyřešit operací. A to samozřejmě nejde a v těch nepříjemných situacích své pokračující problémy svádí na nevhodnou jizvu, špatný tvar, velikost atd. Je proto třeba být velmi opatrný při indikaci k estetické operaci, která psychické problémy nevyřeší. Pomůže ale vylepšit životní pocit, radost ze svého těla a chuť dál hezky a intenzívně žít.

Děkuji za rozhovor.

Foto: Poskytnuto Jiřím Kučerou

Zdroj: Pavel Veselý