Naše soudní soustava je dvouinstanční a pak zde existuje ještě jedna instance k rozhodování o mimořádných opravných prostředcích, stížnostech pro porušení zákona a dovoláních a dalších agendách, stanovených zákonem.

Touto instancí je Nejvyšší soud. V praxi to vypadá tak, že jeden soud funguje jako soud nalézací a ve věci rozhodne a proti tomuto rozhodnutí se lze odvolat k vyššímu soudu, jako k soudu přezkumnému. Z tohoto hlediska existují tedy soudy nalézací a odvolací. A protože nalézacími soudy jsou povětšinou ty nejnižší články, okresy, tak jim odvolací instanci dělají Krajské soudy. Závažné, nebo zákonem výslovně stanovené věci trestní, obchodní a civilní v první instanci rozhoduje krajský soud jako soud nalézací a nad nimi by měla být další instance, jako soud odvolací. Za federálního uspořádání státu s tím nebyl problém, protože soudnictví mělo čtyři články a tři instance soudního projednání, a všechny soudní instance včetně instance mimořádného přezkumu se do této čtyřčlánkové soustavy vešly.

Nad Nejvyššími soudy republik byl ještě Nevyšší soud federální. Po rozpadu federace nastal problém, jak zachovat ve stejném rozsahu projednání věci nalézacím soudem, odvolacím soudem a soudem mimořádného opravného prostředku. Šlo by to tak, že by veškeré prvoinstanční soudnictví začínalo na okresech a na projednání ve všech instancích by pak stačily okresní soudy, krajské soudy a Nejvyšší soud. Pro okresní soudy by to ale byla nepředstavitelná zátěž a personálně a ekonomicky nákladná změna. Zvlášť nově vznikající obchodní spory hrozily nepoznanými komplikacemi. Hledala se tedy možnost, jak zachovat dřívější stav, kdy krajské soudy soudily v první instanci složité a závažné případy. Otázkou zde bylo, kam se bude možno proti rozhodnutí krajského soudu odvolat.

Kdyby měl být odvolací instancí Nejvyšší soud, sešla by se u tohoto soudu agenda odvolací s agendou mimořádného opravného prostředku, tedy stížnostmi pro porušení zákona a dovolání. V tom případě by ale nevypadalo příliš věrohodně, kdyby u jednoho soudu někdy dokonce na jedné chodbě nebo i v jedné kanceláři Nejvyššího soudu seděli soudci, kteří by rozhodovali ve dvou stupních přezkumu. Jeden by dejme tomu zamítnul odvolání a druhý by pak měl rozhodovat o dovolání. A tak přišla na pořad druhá varianta a mezi Krajské soudy a Nejvyšší soud se vložil Vrchní soud – nejprve jenom jeden, pražský, později přibyl ještě druhý, olomoucký. Z čistě praktického hlediska to po rozpadu federace bylo tak, že Nejvyšší federální soud se stal Nejvyšším českým soudem a Nejvyšší soud České republiky se stal soudem Vrchním. Soudy změnily své názvy, ale zůstali u nich stejní soudci. Vrchní soud žil ještě nějakou dobu ze své minulosti, kdy byl českým Nejvyšším soudem, a to mu podle mě do budoucna dost uškodilo. Kdyby byl od začátku vnímán tak, jak vnímán být měl, tedy jako důležitý, specializovaný, a nezastupitelný odvolací soud, jeho postavení a pověsti by to jen prospělo. Neútočilo by se na něj nepravdivými argumenty o třístupňové nebo dokonce čtyřstupňové soudní soustavě, když ve skutečnosti máme jenom čtyři samostatné články a ne stupně soudní soustavy a každý má v té soustavě zákonem přesně vymezené pravomoci. Paradoxem je, že jako první zpochybnil funkčnost této soustavy sám doktor Motejl, v zápětí potom co se stal ministrem spravedlnosti. Říkal tehdy, že chce napravit to, co sám zavinil, čímž měl na mysli, že Vrchní soudy byly zřízeny proto, aby on mohl zůstat předsedou Nejvyššího soudu. Není to pravda. Vliv a možnosti doktora Motejla byly velké, ale v osudném roce 1992 je neuplatnil k vlastnímu prospěchu, nýbrž ke shora zmíněné funkčnosti českého soudnictví.

Zatímco federální Nejvyšší soud byl zákonem transformován na český, většina jeho soudců transformována nebyla, a tak soudci museli prodělat zákonný akt nového jmenování. Soudci, kteří až do zániku federace působili na českém Nejvyšším soudu si mohli vybrat, jestli zůstanou u Vrchního soudu v Praze nebo se stanou soudci Nejvyššího soudu v Brně. Žádný v té době této možnosti nevyužil a všichni zůstali v Praze. Ke stěhování, jak už jsem uvedl, začalo docházet později.

Zpočátku bylo na českém Nejvyšším soudu práce málo, ale že bychom neměli vůbec co dělat, to připustit nemohu. Nejvyšší soud projednával především mimořádné opravné prostředky u věcí, u kterých v prvním stupni rozhodovaly krajské soudy a těch přibývalo. Postupně začala nabíhat i agenda obchodního soudnictví. U této agendy byly krajské soudy první instancí, odvolání řešil Vrchní soud a teprve pak mohl být uplatněn mimořádný opravný prostředek, v té době už dovolání, a ke slovu přicházel Nejvyšší soud. Práce přibývalo postupně. Stížnost pro porušení zákona projednával až do roku 1996 Nejvyšší soud jen u věcí, které v první instanci soudil krajský soud. Od roku 1995 už to bylo možné i u případů, souzených v prvním stupni na okrese. Tak se agenda Nejvyššího soudu postupně rozbíhala a rozběhla se nakonec tak, že jsme někdy nevěděli, kde nám hlava stojí. Konkrétně nám hlavu v té době zamotaly kauzy „rehabilitační“. Nemám přitom na mysli rehabilitace trestních věcí souzených po roce 1948, protože tam kladnou roli splnil zákon o soudních a mimosoudních rehabilitacích, díky němuž se většina věcí z 50. let k soudu vůbec nedostala. Mám na mysli rozsudky z období po skončení druhé světové války, vynesené tzv. Národním soudem. Vypořádání s Němci, kolaboranty a zrádci bylo z dnešního pohledu namnoze nestandardní a velmi přísnými tresty, včetně trestů smrti se tenkrát nešetřilo. Po více než padesáti letech se tak pozůstalí a příbuzní začali obracet na ministra spravedlnosti, a k Nejvyššímu soudu tak přišly stížnosti ve prospěch předsedů vlády první republiky Rudolfa Berana, generála Jana Syrového a dalších známých i méně známých osob. Řekl bych, že ministr tyto stížnosti podával na Nejvyšší soud jako pokusné balonky, protože do té doby s podobnými případy nebyly žádné zkušenosti. Naše rozhodnutí pro stovky, ne-li tisíce podobných případů, mělo proto respektovaný, judikatorní význam. Postavili jsme se k tomu tak, že Národní soud nebyl předchůdcem později zřízeného proslulého Státního soudu, a proto ho zákon v části o mimořádných opravných prostředcích nezmiňuje. Ve věcech starších padesáti pěti let přitom už nejde ani tak o nápravu křivd, ale o jakési objasnění skutkových okolností, a protože to po tolika letech není v možnostech soudu, postup podle trestních norem jsme zastavili a přenechali tuto práci historikům. Tak jsme možný příval stížností pro porušení zákona zastavili. Dnes už mohu jen konstatovat, že bylo velkým štěstím, že se tehdy nikdo neobrátil na Ústavní soud, protože ten by nás nejspíš k rozhodování přinutil.

Když dojde na tak zásadní společenské změny, k jakým u nás došlo, mění se nejen společenské poměry, ale i myšlení lidí, a jakékoliv plošné řešení plodí současně řadu individuálních nespravedlností, které je s odstupem času těžké nějakým rozumným způsobem napravovat.

Vezměme třeba spor o církevní restituce, které stále nedají některým lidem spát. Na jedné straně jsou odpůrci restitucí, na druhé straně zastánci, ale nikdo nezmiňuje například to, že se hned v polovině roku 1990 přijal tzv. výčtový zákon o navrácení majetku řeholním řádům a kongregacím, ve kterém bylo uvedeno celkem 270 objektů, které musí stát vrátit. Ten zákon se tehdy přijímal s tím, že tím vracení skončí. Byla tam uvedena i provozní budova Národního divadla, kterou dostaly Voršilky, ale dostat ji snad neměly a ten jejich řád tu budovu okamžitě prodal. Kolem toho bylo velké pozdvižení, ale princip byl jasný – vydat přesně podle seznamu a konec. Později do toho vstoupil Ústavní soud s přirozenoprávním názorem, že co bylo ukradeno musí být vráceno. Kdyby ale bylo vždycky jasné, co a kdy bylo ukradeno, to by se soudilo, a to by se dělaly tlusté čáry.

Stejné platí i o rozsudcích Národního soudu. Po válce byl prezident Beneš zmocněn k vydání dekretů, které stanovily potřebnou úpravu poměrů. Národní soud také v tomto duchu soudil tzv. kolaboranty a zrádce. Soudil dokonce i různé delikty, související se zásobováním. Na to byl speciální zákon a za tyto delikty byly tehdy uloženy i tresty smrti. Nevím, kolik kterých rozsudků bylo, ale všech rozsudků Národního soudu dohromady byly tisíce. Pokud Národní soud zasedal v porotě, porotci dostávali otázky a odpovědi na tyto otázky v podstatě představovaly zdůvodnění těch rozsudků. A teď se na nás v roce 1993 vlastně chtělo, abychom na tyto otázky znovu odpovídali. V čele senátu, který se k tomu neměl a rozhodl tak, jak jsem už uvedl, že stížnost pro porušení zákona zamítl, seděl naštěstí doktor Motejl. Jeho autorita byla taková, že se o rozhodnutí nepolemizovalo.

Plně se za tato rozhodnutí stavím, ale uznávám, že vrátit se k těm věcem a něco k nim říct, mělo svou logiku. Rozsudky Národního soudu byly spojeny s určitou dobou a s emocemi, které tehdy panovaly a je nutno objektivně přiznat, že řada těch rozhodnutí byla nejen velmi tvrdá, ale někdy i nespravedlivá. V mnoha případech nešlo jen o pár let svobody, ale často i o život a mělo to i hmotněprávní důsledky. Baťa podnikal a obchodoval během okupace jako dřív, prodával vojenská bagančata a moc se nestaral, komu. V té době to byl normální obchod, práce pro naše lidi, daně do pokladny státu, zakázky pro další české podnikatele. V roce 1945 z toho najednou byla kolaborace. Baťa byl podle dostupných podkladů odsouzen na 15 let, protože se nepřipojil k odboji. Generála Syrového, hrdinu od Zborova, odsoudili na 20 let, protože pozdravil Hitlera nacistickým pozdravem. Byl propuštěn v roce 1960 a po deseti letech zemřel. Pohled na tyto věci byl asi jiný těsně po válce, v atmosféře emotivního národního cítění a jiný 55 let poté. A my jsme k tomu řekli: Tyto věci přece nevyřeší soud ustanovený v roce 1993 a od Národního soudu jsme měli navěky pokoj. Jen jednou se mi doktor Motejl, později už jako ombudsman přiznal, že se při nějaké slávě ve Zlíně příbuzným Jana Antonína Bati nepřiznal, že je spoluautorem rozsudku o jejich předkovi.

Některé rehabilitační kauzy ale Nejvyšší soud řešil. Šlo však o rozhodnutí Státního soudu, který byl zřízen v roce 1948 a sloužil k vyrábění politických procesů. Stížnost pro porušení zákona byla podána proto, protože se napadené rozhodnutí nevešlo pod zákon o soudních rehabilitacích. Pamatuji si ještě z doby federálního Nejvyššího soudu, že jsem seděl v senátu u jedné rehabilitace, kterou zákon o soudních rehabilitacích nepostihoval, protože tam bylo použito násilí. Jednalo se o absolventy letecké akademie, kteří se na letišti v Chocni v roce 1949 zmocnili letounu a pokusili se odletět z republiky. Pro poruchu letadla však přistáli ještě na našem území, byli zadrženi a dostali přísné tresty, protože to bylo považováno za loupež, dokonce za loupež se zbraní. Stížnost pro porušení zákona argumentovala tím, že v té době už neměli jinou možnost, jak by se dostali z republiky, ovládané komunismem. Stížnosti jsme vyhověli, odsuzující rozsudky zrušili a zprostili je viny. Když jsme ten rozsudek vyhlásili, stáli před námi už starší pánové, a jeden z nich požádal, zdali by si v budově proslulého pankráckého soudu nemohli prohlédnout stará známá místa. Když jsem je potom vedl spojovací chodbou k pankrácké věznici, s dojetím vzpomínali, jak tenkrát, před padesáti lety, když je od soudu vedli touto chodbou zpátky do věznice, plakali štěstím, že nedostali trest smrti, ale jen doživotí. I pro mě je to vzpomínka, která už mi natrvalo zůstala.

Ve své podstatě tomu byl vzdáleně podobný i případ bratří Mašínů. Šlo o politickou, ale i o násilnou majetkovou trestnou činnost. Bratři Mašínové ale nebyli nikdy odsouzeni, a to ani v nepřítomnosti a tak jejich případ soudní rehabilitací neprošel. Sám za sebe musím přiznat, že jsem tomu rád, protože dodneška v tom nemám jasno a je snad lepší, když se o význam a kvalifikaci jejich jednání přou historici a politici, než aby o tom rozhodovali soudci. To jsou věci, které se po 50 letech a později těžko mohou řešit trestně procesními prostředky. Jana Žižku bych také nechtěl soudit, ani rehabilitovat. Historici mohou uvádět fakta, která tyto osobnosti přibližují a umožňují vytvořit si názor. Na generála Syrového, na bratry Mašínovy a konec konců i třeba na Jana Žižku. Ne všichni budou mít názor stejný.

Zmínit musím ještě dvě věci, které souvisejí s napravováním křivd minulého režimu. Tou první byly trestní rehabilitace. Pokud byl někdo za minulého režimu odsouzen za politicky motivované trestné činy, bylo to podle zákona jednoduché. Rehabilitační zákon[1] prostě stanovil, že rozsudky podle některých paragrafů se ruší. To bylo takové to rozvracení republiky, přečiny proti zájmům socialistické společnosti atd. Problém byl ovšem v tom, že mnozí političtí vězni byli odsouzeni účelově i podle paragrafů, které se zrušit nedaly – prostě jim tehdy přišili ještě vraždu, loupež, žhářství nebo něco podobného. Těmto lidem tedy soudy v rámci rehabilitací ponechávaly „přiměřené“ zbytkové tresty a byla tu možnost požádat o přezkumné řízení.  A to nebyla nejšťastnější zákonná úprava, přičemž vina za takové řešení se svezla samozřejmě na soudy. I když měl rehabilitovaný ten zbytkový trest často mnohonásobně odpykán, nepůsobilo dobře, když po mnoha letech slyšel znovu, že je za ten skutek odsuzován. Došlo dokonce k tomu, že zbytkové tresty odnětí svobody dostali i někteří popravení v padesátých letech. Odhaduji, že to bude několik tisíc lidí, kterým polistopadové soudy potvrdily tyto zbytkové tresty. Lidí, kteří už nežili a po kterých tu nebyli příbuzní, kteří by požádali o přezkum.

Nu a druhá věc – do vyrovnání s minulostí měl patřit také trestní postih pachatelů nezákonností z období totality, kteří tím ten minulý režim podporovali nebo zneužívali svého postavení atd. Tady se orgány činné v trestním řízení, včetně soudů, moc nevyznamenaly. Příčin bylo víc, objektivních i subjektivních. Promlčení, časový odstup z hlediska existence žijících svědků a jejich věrohodnosti. Nedostupnost listinných a jiných důkazů, pracnost dokazování atd., atd. Zkrátka případů, kdy byl pachatel nezákonností odsouzen, bylo minimum. Vzpomeňte, jakou dalo práci pohnat před soud bývalého prokurátora Karla Vaše, a nakonec k jeho potrestání stejně nedošlo. Odsouzení unikli i vlastizrádci kolem Vasila Bilaka. A tak největší bílou nebo spíš černou vránou byl někdejší tajemník Komunistické strany Československa v Praze Miroslav Štěpán, který nakonec dostal asi 2,5 roku.

Jako Nejvyšší soud jsme se tedy náporu rehabilitačních kauz vyhnuli, ale od poloviny devadesátých let už začala přicházet kriminalita nové doby. Promyšlené pojišťovací a bankovní podvody, daňové úniky, zpronevěry, tunelování, prostě nová majetková trestná činnost, ale i dříve neznámá brutální trestná činnost násilná. K plnému vytížení, ne-li přetížení Nejvyššího soudu v té trestní oblasti, došlo však až od roku 2001, a to s účinností institutu dovolání. Hrozilo to už delší dobu, protože dovolání už fungovala v civilních a obchodních věcech, kde zas neexistovala stížnost pro porušení zákona a bylo jen otázkou času, kdy dovolání bude zavedeno i v trestních věcech. Problém byl jen v tom, že dosavadní stížnosti pro porušení zákona podával ministr spravedlnosti a ten svým aparátem podávané podněty filtroval. Dovolání je bez filtru v rukou stran trestního řízení a filtrem je fakticky jen vlastní procesní postup soudu ve věci. Procesní úprava ovšem nebránila tomu, aby mohlo najednou dojít k Nejvyššímu soudu tolik dovolání, že by ho to zahltilo. Hned po účinnosti dovolání k tomu naštěstí nedošlo, a dnes už s tím mají soudci tolik zkušeností, že si s tím dovedou poradit.

[1] Zákon o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb.

 

Pokračování další pondělí 10. 5. 2021

Foto: poskytnuto Martinem Švehlou