V TALÁRU NAPŘÍČ DOBOU: O samostatnosti, nezávislosti a podjatosti soudců (KAPITOLA 14)

Lidé, kteří to organizovali, považovali za svůj prvořady úkol ustanovit soudcovskou samosprávu. Tato snaha byla od samého počátku velmi intenzivní, ale od počátku jí také oponovali představitelé moci výkonné, což byli především ministři spravedlnosti. Myšlenka soudcovské samosprávy tak nenašla podporu ani u první ministryně spravedlnosti Dagmar Burešové ani u jejího nástupce Leona Richtera. V odboji proti soudcovské samosprávě se významně profiloval i v pořadí další český ministr spravedlnosti, jinak velmi oblíbený Jiří Novák výrokem, že se jedná o kolektivní neodpovědnost. Tento výrok se jako kritika soudcovské samosprávy používá dodnes.
Při hledání cesty nebo vzorů, jak by měla samospráva vypadat, jsme se dívali tam, kde už ji měli. V té době existovaly různé modely samosprávy třeba v Portugalsku, Španělsku, Itálii, ale i Francii, a za zvláštní zmínku stojí i tehdejší samospráva v Maďarsku a v Polsku.
Na tomto místě je snad třeba uvést, že pojem „soudcovská samospráva“ je spíš jen takovou nepřesnou legislativní zkratkou, protože v pravém slova smyslu o samosprávu nejde. Věcně jde o to, že by soudnictví nespravoval činitel moci výkonné, ale samostatný soudcovský orgán, a jde o to, jaké pravomoci tento orgán od státní správy převezme. Mohou to být pravomoci jenom personální, ale mohou to být pravomoci i ekonomické. V tomto směru to není stejné ani ve státech, kde už soudci samosprávu mají. Někde mají ekonomiku i personalistiku, někde mají jenom personalistiku, ale nikde to není tak, jak je to dodneška u nás, totiž že ministr spravedlnosti má v rukách všechno a soudci mohou jen radit, a to jen na úrovni svého soudu, a navíc je nikdo nemusí poslouchat. Ministr má v rukách celou profesní kariéru všech soudců a současně má v rukách i hmotné zabezpečení celého soudního systému, od platů soudců, a všech zaměstnanců, až po investice. Více než dvacet let se u nás říká: „Musíme vybudovat samostatný soudcovský orgán, který by toto všechno převzal do svých rukou“, ale zatím nic. Probíhá to spíš v takových vlnách. Občas byla státní správa sdílnější a něco slíbila, ale ani tak nic nesplnila. Jindy byla tvrdší, neslíbila vůbec nic a takto dané slovo dodržela. Iniciativa soudců, kteří se upnuli k vidině Soudcovské samosprávy, také časem ochabovala, a výsledkem je bezzubý institut, který nelze považovat ani za kompromis a kterému se říká Soudcovská rada. Jde o institut, který může opravdu jen předsedovi soudu, u něhož je zřízen, radit, a ten nemusí ani jejich rady poslouchat. Za dvacet let snahy je to dost málo.
Boj o soudcovskou samosprávu začal někdy v roce 1991, ale pro mě to bylo v té době téma vzdálené, protože federální Nejvyšší soud, jak jsem už zmínil, stál z hlediska správy soudů mimo zbývající soudní soustavu. Svým způsobem byl samosprávný. Správa soudu nebyla v rukou moci výkonné, ale v rukou soudce – předsedy soudu.
K vyléčení této idyly šokem došlo den po rozpadu federace. 2. ledna 1993, kdy se doktor Motejl hlásil do služby ministru spravedlnosti. Bylo to v jeho podání – jako všechno – vtipné, ale na dlouhou dobu také hořce pravdivé. I Nejvyšší soud se dostal se vším všudy do správy moci výkonné. A přestala legrace. Stalo se skutečností, že o počtu soudců u toho, kterého soudu, včetně Nejvyššího, rozhoduje ministr spravedlnosti, a to buď přímo, nebo prostřednictvím přidělených finančních prostředků. O šéfovi a podšéfovi soudu rozhoduje ministr spravedlnosti, o kariérním postupu toho, kterého soudce rozhoduje ministr spravedlnosti, protože on je ten jediný, který rozhoduje o přeložení nebo přidělení soudců ke konkrétním soudům. O možnostech pořídit si to či ono, co je nutné k práci toho soudu, rozhoduje ministr spravedlnosti, protože soudy nemají vlastní rozpočet a jsou napojené na rozpočet ministerstva spravedlnosti. K vypracování rozpočtu sice dávají podklady, ale pokud jde o rozdělování přiděleného, s konečnou platností rozhoduje zase ministr spravedlnosti. Že něco z toho může ministr činit jen po dohodě s předsedou Nejvyššího soudu je jen takové těšínské jablíčko. Za dvacet let jsem ho neochutnal a nevím o tom, že by ho některý z předsedů Nejvyššího soudu snědl sám.
Cesty k soudcovské samosprávě ovšem ani v zahraničí nejsou širokými dálnicemi, kterým by se nehody a karamboly vyhýbaly. Inspirativním vzorem podoby soudcovské samosprávy bylo pro nás svého času Maďarsko. Maďaři téměř kompletně zlikvidovali Ministerstvo spravedlnosti. Ministerstvu zůstala jen legislativa. Nejvyšší soudcovská rada převzala personalistiku i ekonomiku celé soudní struktury. Měla k tomu pochopitelně i Úřad – jakési malé ministerstvo, ale byl to její Úřad a soudcovská rada jej v zájmu a ku prospěchu soudnictví řídila. Aby to bylo vidět, byl předseda soudcovské rady i protokolárně čtvrtým mužem ve státě.
Za otce stvořitele soudcovské samosprávy byl právem považován tehdejší předseda maďarského Nejvyššího soudu doktor Pál Solt, který se v této funkci stal statutárně také prvním předsedou soudcovské rady. Za ním jsme tedy koncem roku 1998 jeli pro rady a poznatky, a on, stále ještě opojen úspěchem, ochotně radil a poučoval a nabil nás nadšením a nadějí. Asi po třech letech jsem byl v Maďarsku znovu. Doktora Solta jsem ze staré známosti znovu navštívil, ale on už předsedou soudu ani soudcovské rady nebyl, byl řadovým soudcem Nejvyššího soudu, seděl v té nejmenší kanceláři a své dřívější aktivity a úspěchy ocenil rčením, které jsem v této knize už jednou použil, takže se zdá, že v kariérních otázkách má svou nadčasovou platnost: „Kdybych to byl věděl, tak bych do toho byl nešel.“. Nikomu jsem to tenkrát neřekl, ale možná, že vidina takových konců došla k některým našim předvídavým aktivistům, a proto se postupem času i jejich horlivost a nadšení pro soudcovskou samosprávu potichu vytratila.
U nás iniciativy k ustavení soudcovské samosprávy vždy závisely na postoji předsedy Nejvyššího soudu, se kterým se také statutárně počítalo jako s předsedou Nejvyšší soudcovské rady. Jak doktor Motejl, tak doktorka Wagnerová se za vznik Nejvyšší soudcovské rady aktivně stavěli. U doktorky Brožové nevím, té jsem za devět let „společné práce“ neporozuměl. Něco možná naznačuje jedna z posledních předloh zákona o Nejvyšší soudcovské radě, podle které by už předseda Nejvyššího soudu neměl být statutárně předsedou Nejvyšší soudcovské rady. V každém případě v tomto směru něco signalizuje výzva prezidenta Soudcovské unie Jaromíra Jirsy, kterou už v roce 2004 adresoval Ivě Brožové. „Paní předsedkyně, vystupte ze stínu“. Vystoupila, ale jen proto, aby se s prezidentem republiky soudila o svou funkci.
Soudcovská unie jako občanské sdružení ovšem nebojovala jen za soudcovskou samosprávu. V tomto ohledu už dvacet let tahá za kratší konec, ale vedla řadu stejně důležitých bojů, které vyhrála, nebo ve kterých se alespoň na vítězství dobré věci významně podílela.
Mám-li nějak shrnout své vlastní soudcovské působení u Nejvyššího soudu, tak mohu jedním slovem říci, že bylo žalostné. Pamatuji, že se mě tenkrát někdo zeptal, jestli mi nevadí, že jako místopředseda soudu jsem spíš manažer než soudce a já jsem mu na to řekl to, co si myslím stále: Souzení v pravém slova smyslu je jen u nalézacího soudu, zatímco souzení u soudů vyšších je spíš takové papírování od stolu. Soudci vyšších soudů rozhodují o tom, co sami ve veřejném procesu nevstřebali, ale co si jen přečetli. Když jsem nalézací soud jednou opustil, musím se smířit s tím, že už to mé souzení u vyššího soudu bude jen takové souzení v uvozovkách a jako místopředseda Nejvyššího soudu jsem přišel i o to, tak mi to už tak moc nevadí. O to víc si vážím soudců, kteří se nikam nehrnou a celý život soudí. Za sebe mohu říci, že z toho, co jsem se naučil u nalézacího soudu, jsem těžil po celý zbytek profesního života. Časově to bylo tak půl na půl.
Nechci se uchylovat k frázím, ale soudcování není běžným povoláním nebo zaměstnáním. Může to znít až příliš vznešeně, ale je to svým způsobem i poslání, a to ze své podstaty nejen výjimečné ale i ctihodné. Ono se konec konců soudcům říkalo „ctihodnosti“ a třeba v anglosaských zemích se jim tak říká stále. Považuji to za výstižné, byť dnes trochu archaické. Archaičtí byli i hejtmani a jak se ujali! Faktem zůstává, že výkon soudnictví je něčím zcela mimořádným a aby se člověk do té mimořádnosti skutečně dostal, tak musí nějakou dobu tím soudcem být a musí se s tím soudcováním doslova sžít.
Náš současný justiční systém s celou stupnicí přezkumných institucí vyvolává u soudců obavu, aby neudělali chybu a proto mají mnozí tendenci všechno dokazovat, i to, co je zbytečné, soudci je zajišťují stanovisky soudních znalců a často nezůstává jen u znalce jednoho. S jedním přijde jedna strana, s druhým druhá strana a třetí je revizní. Řízení se protahuje a protahuje, soudci se zajišťují i tam, kde by mohli rozhodnout sami. Může to vést ke ztrátě nebo alespoň k oslabení odpovědnosti za vlastní rozhodnutí a současně při rostoucí snaze o hmotnou a dokonce i trestní odpovědnost soudce za rozhodnutí, ke snaze přenést odpovědnost na někoho jiného.
Před explozí přezkumných a opravných prostředků byl soud druhého stupně naprostý suverén. Mimořádné opravné prostředky byly tak mimořádné, že s nimi nikdo nepočítal. Odvolací soud byl fakticky soudem posledním. Jeho slovo bylo konečné a podle toho se „choval“. Takže doktor Motejl měl hlubokou pravdu, když tvrdil, že se dřív nesoudilo vždycky úplně dobře, ale v každém případě se soudilo rychle. Otázkou stále zůstává, co je lepší, nebo čemu dá společnost v té které době přednost.
Rychlost souzení za minulého režimu nebyla samozřejmě jen odrazem nějaké lepší  „zdatnosti“ soudců. V totalitním režimu mají obecně všechny státní orgány včetně soudů větší autoritu. Vynucenou, ale v tom je princip totality. Občan se bojí neposlechnout, a tak k soudu, je-li vyzván, přijde „dobrovolně“. O tom už jsem ale psal, a tak jen na doplnění. Co z toho? Neodročovalo se pro neúčast obviněných nebo svědků tolik, jako dnes i když formálně zůstaly prostředky k vynucení jejich účasti stejné.
Také se nepraktikoval systém zákonného soudce, tedy princip, že případy jsou soudcům přidělovány náhodně a přidělení určité kauzy určitému soudci nemůže být nějak zneužito. V praxi to ale znamenalo, že předseda soudu mohl začínajícímu soudci přidělit lehčí případy, na nichž se „vyučil“. Myslím, že přidělování případů, rozvrhy práce a tyto věci se zbytečně démonizují, čímž se dobré praxi učinila přítrž. Znám případ jednoho začínajícího trestního soudce u soudu, kde se případy přidělovaly takzvaně podle písmen. Nastoupil, a protože měl soudit věci obžalovaných s příjmením začínajícím na Š, byl mu jako vůbec první případ přidělen jeden z nejsledovanějších a nejnáročnějších případů. Začal a nikdy ho nedokončil. Prostě na to neměl. Byl to jeho první a poslední případ. Kdyby na začátku soudcovské kariéry dostal jen nějaké jednoduché věci bez ohledu na to, jaké je spáchalo písmeno, možná z něj dnes mohl být dobrý soudce. To by ale dostal na frak institut zákonného soudce.
Málokdo dnes asi ví, že institut zákonného soudce nestvořili autoři Listiny základních práv a svobod v demokratické části Evropy, ale že má možná původ ještě v totalitním Rakovníku. V polovině osmdesátých let soudil u Okresního soudu v Rakovníku jeden z posledních absolventů právnické školy pracujících. Odsoudil si svoje, ale na tu dobu byl už přece jenom trochu přežitkem, a jak to bývalo dříve a jak je to i dnes, nejlepší způsob jak, se někoho zbavit je pomoci mu nahoru. A tak měl tento soudce povýšit k odvolacímu Krajskému soudu do Prahy. Ještě než byl přeložen, odsoudil v Rakovníku k nepodmíněnému trestu nějakého zloděje. Zloděj se odvolal, a jel k odvolacímu soudu do Prahy. Jeho věc projednal senát, ve kterém opět seděl jeho známý soudce. Nějaký problém v tom rozsudku byl, tak ho v Praze zrušili a poslali věc zpátky do Rakovníku. Náš soudce se ale ani u odvolacího soudu neosvědčil, a tak se do Rakovníku vrátil. Kdo jiný by tam měl soudit věc zrušenou odvolacím soudem než ten, který ji znal. A tak ji náš známý odsoudil znova a stejně. Osmnáct měsíců nepodmíněně. Pointa je v tom, že se ten odsouzený zloděj už neodvolal. Představa, že by se znovu odvolal do Prahy a znovu tam narazil na „svého“ soudce z Rakovníku, byla pro něj tak stresující, že se raději vzdal opravných prostředků a nastoupil trest. Nebyl ten rakovnický soudce průkopníkem zákonného soudce, který provází „svého“ obžalovaného celým životem? Zákonný soudce se v této podobě stal srovnatelným snad jenom s pojmem rodinný lékař. To už ale berte jako nadsázku a ironii pro pobavení.
Ještě trochu vážněji. I doktor Motejl měl výhrady ke striktní aplikaci pojmu zákonný soudce, a uváděl příklad, jak francouzští předsedové soudů, bez podezření, že tím chtějí ovlivnit průběh řízení, vybírali z kupy obžalob ty lehčí pro začínající a ty těžší pro zkušené soudce. Je mi to líto, ale s tímto příkladem u nás prohrál.
Rozumím tomu, že veřejnost potřebuje mít jistotu, že jsou soudci nestranní a že zákonným, tedy náhodně určený soudce ke konkrétní věci je v tomto směru potřebným signálem. Bylo by ovšem praktičtější, kdyby se důvěra mohla opřít o jasné morální kvality, Soudce má nad člověkem, který před ním stojí, velkou moc. Copak je to málo, rozhodovat o jeho životě, svobodě, majetku nebo o rodinných poměrech? K nakládání s touto mocí proto nestačí mít jen znalosti. Je nutná celková osobnostní výbava. Soudce se musí naučit s touto mocí nakládat. To nepřijde samo, ale přijít by to mělo. Zlé je, když to nepřijde, nebo když to odejde. Kdo se ale v sobě vyzná tak, že to na sobě pozná, kdy tuto schopnost ztrácí?
V této souvislosti bych chtěl odpovědět na otázku, co jsem po sobě zanechal? Mohl bych znovu, pokolikáté už, opakovat, že téměř čtyřicet let soudcovské práce. Ale co je to soudcovská práce? Stovky odsouzených. Zní to divně, ale je to tak a bylo by špatné, kdyby to bylo u soudce jinak. Musím se ale pochlubit, že jsem po sobě něco málo zanechal i v legislativě. Nápady, z nichž jeden chci ještě po letech připomenout.
Začátek devadesátých let odstartoval řadu změn v hmotném i procesním trestním právu. Některé, byť dobře míněné změny, měly jepičí život, jiné se udržely dodneška. Je to dnes téměř k neuvěření, ale celková délka vazby nesměla po určitou dobu překročit jeden rok. V té době to byl dobře myšlený, ale jinak nedomyšlený výlev demokracie. Pro obviněné v závažnější nebo skupinové věci nebyl problém trestní řízení různými kverulacemi na rok a déle protáhnout, aby se tak dostali z vazby. Mimořádně oblíbenou kverulací byla námitka podjatosti procesního soudce. Rozhodoval o ní předseda soudu a v druhém stupni nadřízený soud. U skupinové věci se s námitkami postupně vystřídali všichni obvinění a rok byl pryč. Dodneška si pamatuji, jak byli kolegové z legislativní komise kritičtí k mému nápadu, aby o své podjatosti rozhodoval bez odkladného účinku soudce, státní zástupce nebo policejní orgán, vůči němuž námitka směřovala a předpovídali tomuto nápadu rychlý konec. Uznávám, bylo to i na tu dobu bláznivé, ale zákonodárný proces to přijal a § 30 trestního řádu funguje úspěšně dodneška.
Proč jsem se zrovna o této své legislativní aktivitě tak rozepsal? Protože mám za to, že definice podjatosti jako prostředek ke zpochybnění nestranného rozhodování by měla, zvlášť dnes a zítra možná ještě víc, nalézt širší uplatnění, než jaké dosud má.
Původně jsem chtěl vyvolat jen polemiku v obecné rovině nad tím, do jaké míry je nestranný soudce soudící krádež, když byl sám v minulosti vykraden, nebo jiný soudce v jiné situaci, která se ho mohla osobně dotknout. Z minula je znám případ soudce Nejvyššího soudu, kterého vykradli a od té doby je bytová krádež stíhána navíc v souběhu s porušováním domovní svobody. Krádež tomu soudci nestačila, pachatelům chtěl prostě zavařit víc. A dovolím si zabrousit i do civilního řízení: Soudkyně, která si sama prožila bouřlivý rozvod, nebude asi nestranná, když bude rozvádět manželství, připomínající její vlastní prožitek. Vlastní prožitek je nezanedbatelná skutečnost a spolehnout se na profesionalitu nemusí být vždy dostatečnou zárukou nestrannosti. To je ale jen jedno polemické téma. Dalším a podstatně závažnějším je poměr soudce k té dané věci, kterou projednává. Záměrně nejmenuji ostatní orgány činné v trestním řízení. U soudce to platí nejsilněji. Projednáním věci si soudce vytvoří k této věci určitý vztah. Nebylo by normální, kdyby to tak nebylo. Tento vztah ostatně vyjádří i svým rozhodnutím a jeho odůvodněním.
Soudci se většinou odvolávají na svá písemná rozhodnutí a odmítají je dále komentovat. Chápu to, protože z vysvětlování důvodů se může lehce stát obhajování a pak už je jen krůček k určité zaujatosti. O to víc mne udivuje, že tu jsou najednou soudci, kterým tato praxe nestačí a svá nepravomocná rozhodnutí zdůvodňují, vysvětlují a vykládají s využitím všech dostupných mediálních prostředků takovým způsobem, že už objektivně nejsou schopni nikdy rozhodnout jinak. Svým přístupem k projednávané věci a tím, že to veřejně prezentují, se stávají podjatějšími než ten okradený soudce nebo rozvedená soudkyně. Mohl bych jmenovat, ale nechci být osobní. Kdo sleduje média, sám si nějaká ta jména dosadí a obávám se, že než se tato úvaha dostane ke čtenáři, ještě jich několik přibude. Je zřejmě lákavé číst v novinách své jméno, vidět se v televizi a být alespoň jednou v životě hvězdou.
Jestliže se za podjatého z důvodu vztahu k věci nepovažuje soudce, který se o svých nepravomocných rozhodnutích vyjadřuje před médii a sám sebe prakticky vychvaluje do nebes, nevím, proč by mělo být za podjatost považováno, když si soudci mezi sebou o projednávaných kauzách vyprávějí. Nevidím na tom nic špatného, naopak. Ti ostatní dané kauzy nerozhodují, ale mohou něco připomenout, k něčemu to přirovnat, na něco upozornit. Soudce si v takové diskusi jen zjišťuje a ujišťuje se o tom, jestli je jeho názor správný. Jsem ještě pamětníkem toho, když se na malém městě večer u piva nebo u kulečníku scházel místní soudce s místním prokurátorem a s místním advokátem. Probrali kdeco ze své práce a druhý den si sedli na svá místa v jednací síni a nikoho nenapadlo, že by byl soudce předchozím večerem nějak ovlivněn. Dnešní podezírání jde tak daleko, že jsem v televizi dokonce zaznamenal kritiku resortních sportovních her, kterých se zúčastnili současně soudci, státní zástupci a advokáti.
O úloze státních zastupitelství
S tím úzce souvisí i další téma, které je každému soudci současně vzdálené i blízké: vztah soudnictví a státního zastupitelství. Pokud bude respektována Ústava, jsou soudy jedinými představiteli moci soudní a státní zastupitelství má své místo ve struktuře moci výkonné a dál k tomu není třeba nic dodávat, ani vysvětlovat. Státní zastupitelství prostě nejsou soudy a státní zástupci nejsou soudci. Tak to říká nejen Ústava, ale i příslušné organizační zákony, vymezující pravomoci těchto institucí a jejich příslušníků.  Bez ohledu na přitažlivost lákavých nápadů na změnu, by to tak také mělo zůstat.
Státní zastupitelství, tehdy ještě jako prokuratura, si své hvězdné období už prožilo. Do revoluce ne soudy, ale prokuratura byla strážcem socialistické zákonnosti a jako s tou důležitější institucí s ní předrevoluční režim také zacházel. Za to, že před soud prokuratura nepustila nedotknutelné kádry se také „platilo“ a nebyly to jen vyšší prokurátorské platy. Pamatuji si, jak předseda Krajského soudu záviděl krajskému prokurátorovi, že je v krajském výboru KSČ a on jen v nějaké nevýznamné komisi. Přestupkovou imunitu měli taky jen prokurátoři a ne soudci. Nepamatuji si, že by v té době nějakého prokurátora napadlo, že by chtěl soudit. Když půjdu ještě dál do minulosti, stačí zmínit prokurátory Urválka a Vaše. Znají je všichni. Soudce té doby znají jen ti dotčení.
Listopad 1989 a následující tři roky tento letitý stav zásadním způsobem změnil. Během dvou let se v čele Federální generální prokuratury vystřídali čtyři generální prokurátoři a revoluce v tomto rezortu pokračovala. Od 1. ledna 1994 prokuraturu vystřídalo státní zastupitelství a začátky byly opravdu skromné. Tehdejší pravomoci nové instituce si může každý přečíst v zákoně, a tak jen několik doprovodných perliček. První česká Nejvyšší státní zástupkyně Bohumíra Kopečná měla pro začátek plat magistrátní úřednice a modrý maják na střechu auta si mohla vozit leda tak v tašce, když jezdila autobusem do práce. Bývalí prokurátoři, teď už bez přestupkové imunity, dostali náhle chuť soudit. Postupně se extrémní rozdíly v postavení soudců a státních zástupců srovnaly do podoby, ve které by to myslím mohlo zůstat.
Když vezmeme to klasické rozdělení těch mocí státu na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, tak je otázkou, jestli tu moc soudní neoslabuje, když ji budeme nějakým způsobem rozmělňovat a její nezávislost rozšiřovat – když řekneme, že to není nezávislost soudní, ale nezávislost justiční, a zahrneme do toho i státní zastupitelství. Já si myslím, že když jde o tu dělbu mocí, že to soudnictví musí být naprosto separováno, to je prostě moc soudní, která rozhoduje, a to státní zastupitelství není ničím jiným než stranou řízení. Důležitou stranou, protože hájí zájmy státu, zastupuje stát, ale v pozici moci výkonné a tam ho také rozumně ústava řadí. V momentě, když to nějakým způsobem začneme spojovat, tak dojdeme ve zcela jednoduchých situacích k paradoxům, které celou justici devalvují. Vezměte si v té trestní věci bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha. Tam ten státní zástupce Jirát říká, že rozhodnutí soudu o propuštění Kateřiny Pancové respektuje, ale že s ním nesouhlasí. No pak ta veřejnost, která si to přečte, tak si řekne – vždyť ono vlastně ani v té justici to není zajedno, oni vlastně nevědí. Jeden řekne tak, druhý řekne onak, a postavení justice v očích veřejnosti se oslabí. Přitom je to o něčem úplně jiném: tady prostě soudní moc řekla, že na vazbu to není, vazbu končím a že s tím nějaký představitel moci výkonné nesouhlasí, to je jeho problém a ten ať si vyřeší sám u sebe, jestli tedy ty jeho podklady pro tu vazbu byly dostatečné nebo nebyly. Soud ale řekl, že nebyly, a konec.
A ještě jednu věc je třeba říct: odpovědnost za výsledek každé kauzy je na soudci. Žaloba buď unese nebo neunese důkazní břemeno, ale ten výsledek je na tom soudu. Takže někdo pak říká „ať rozhodne nezávislý soud“, ale v momentě, když nezávislý soud rozhodne jinak, než jak by to chtěl ten, který se ho dovolává, tak ta moc soudní je hodna kritiky, je špatná a možná i zkorumpovaná. Nezávislá soudní moc se nám hodí, jen pokud bude rozhodovat tak, jak si my představujeme. V momentě, kdy bude rozhodovat jinak, tak je bita ze všech stran. Abych to zase ukázal na konkrétním příkladu – když Nejvyšší soud rozhodl, kam až může jít ta poslanecká imunita a pustil z vazby ty tři exposlance, obviněné z přijetí úplatku od Nečasovy vlády, tak byl kritizován a použily se dokonce ty nejlevnější podpásové argumenty, které s vlastním rozhodnutím nemají vůbec nic společného. Řeklo se, že podle takto pojaté imunity by ti poslanci mohli dělat cokoliv, mohli by tedy na plénu v prostorách sněmovny třeba i vraždit. To přece ale nikdo neuvedl, že?
Řeknu to ještě jinak: Soudce je odpovědný ne za to, aby bylo potrestáno zlo, ale za to, aby jeho rozhodnutí bylo spravedlivé. My máme soudní soustavu historicky nějak utvořenou, jsou v ní opravné prostředky a funguje to na takové úrovni, že když ta kauza skončí pravomocným rozhodnutím, tak to lze považovat za spravedlivé. Začátkem devadesátých let v tom porevolučním období, které chtělo měnit všechno, včetně postupů v trestním řízení, došlo k určitému odklonu od tzv. kontinentálního procesu a přiklonili jsme se víc k tomu anglo-americkému, tzn. porotnímu systému. Už jsme tedy nebyli tak striktní v tom, že ten žalobce buď žalobu unese, zvládne to důkazní břemeno nebo to neunese a pak toho žalovaného zprostíme. Soudy se nemohly spoléhat na obratnost a kvalitu žalobců, a tak musely převzít to dokazování přece jenom na sebe, a to je v podstatě zachováno v trestním řádu do dneška. To znamená, že státní zástupce někoho obžaluje, pak to před soudem dokazuje a když vyčerpá svou munici, zkouší to ještě soud, a teprve když i soud vyčerpá své možnosti, může dojít ke zproštění. Takže, když to domyslíme do důsledků, tak za tím rozhodnutím o zproštění ten soudce úplně nestranný není. On se spolu s tím státním zástupcem snaží rozptýlit pochybnosti o vině, pochybnosti, které by měly být ve prospěch toho obžalovaného. On by se ale správně měl držet pouze toho, že existují-li pochybnosti o vině obžalovaného, tak jsou to pochybnosti v jeho prospěch. Prostě – žaloba je chatrná, tím to pro mne končí, obžalovaný je zproštěn. Místo toho soudce hledá nedostatky v té obžalovací práci a zkouší najít víc jistoty v neprospěch toho obžalovaného.
Nezávislosti státního zastupitelství či dokonce její posílení je hitem už řadu let, a aby nezůstalo jen u slibů, už byl připraven i nový zákon. Podle něj by se vedoucí toho kterého státního zastupitelství dostal do postavení, jaké má dnes předseda soudu. Neměl by mít běžně možnost zasahovat do jednotlivých případů. Každý státní zástupce bude v přidělené věci suverénem, což na první pohled vypadá dobře, ale ve struktuře státních zastupitelství to přece nemůže fungovat. Nemám patent na rozum, ale vím, že si to myslí i řada starých zkušených státních zástupců. V monokratické struktuře státního zastupitelství má vedoucí své místo, a to daleko důležitější než předseda soudu.
Novým zákonem o státním zastupitelství se nejvíc oháněl bývalý ministr spravedlnosti Pospíšil. Politik a rádoby manažer, který se však stále zaštiťoval nějakými experty a expertními komisemi, za jejichž dobrozdání se potom podle potřeby mohl schovávat. Jinak byl ale Pospíšil mediální génius a proti němu jako praporečníkovi „nezávislosti státních zástupců“ se bojovalo těžko. Snad mohu do této diskuse přispět alespoň několika postřehy.
Za minulého režimu fungoval systém, na jehož vrcholu byla generální prokuratura. Byla to přehledná struktura, vždy s jediným odpovědným funkcionářem. Úplně nahoře byl generální prokurátor a všichni ostatní prokurátoři mu byli podřízeni. On v podstatě svými příkazy mohl ze zákona a nikoliv zákulisně, ovlivňovat počínání prokurátorů od shora až dolů a za své činy nesl také nedělitelnou odpovědnost. Revoluce je změna a věrohodnosti této struktury neuvěřila. Silný generální prokurátor s dlouhými prsty nebyl žádoucí. Od roku 1994 máme proto místo prokurátorů státní zástupce, ale nejde jen o změnu názvu, jde především o přestavbu struktury. Do původní pyramidy se vložil ještě jeden článek, Vrchní státní zastupitelství, a uplatnil se princip, že vyšší zastupitelství dohlédne vždy jen o patro níž. A tak nejvyšší státní zástupce dosáhne jen na vrchní státní zastupitelství, to dosáhne jen na krajské a tak dále. Formou dozoru si státní zastupitelství hlídá své věci a výkonem dohledu na nižší článek si hlídá věci o patro níž.
Novým zákonem mělo dojít ke zrušení Vrchního zastupitelství což je sice velké téma, ale do vzpomínkové publikace se nehodí. Nevzpomenout ale nelze na filozofii, která vznik stávající struktury státního zastupitelství provázela. Nejvyšší státní zastupitelství prostředky, které mu zákon svěřil, nemohlo zasahovat do neskončených případů na úrovni okresu ani kraje. Po zrušení Vrchního státního zastupitelství by už formou dohledu na „živé“ věci dozorované na krajích dohlédnul, a to se nechtělo. Takže to v podstatě negovalo předchozí filosofii, protože nejvyšší státní zástupce by se se svými pravomocemi znovu přiblížil k bývalému generálnímu prokurátorovi. To se nepovedlo, i když namísto vrchních státních zastupitelství měla být vytvořena speciální skupina státních zástupců, specializovaných na boj s korupcí. Neprorazil ani pozdější plán nadaného a schopného ministra Roberta Pelikána, který vytvářel Speciální státní zastupitelství pro boj se závažnou hospodářskou kriminalitou.
Srovnat pozice státních zástupců a soudců lze ovšem i s úsměvem a s trochou nadhledu. Již jsem to tu zmínil, ale možná ne každý ví, o co se jedná: přestupková imunita. Je to drobný, leč pro mnohé velmi vzrušující detail, spočívající v tom, že kdo má přestupkovou imunitu, nemůže být za přestupek trestán přímo a týká se to samozřejmě hlavně dopravních přestupků. Prokurátoři tuto přestupkovou imunitu do roku 1989 měli a soudci jim jí hrozně záviděli. Prokurátor byl zastaven kvůli přestupku, ukázal legitimaci a policajt ho pustil. On sice měl o tom sepsat hlášení, ale to mu za to nestálo, tak řekl „jeďte“ a bylo to vyřízené. No a my soudci jsme také někdy ukazovali svoje průkazy, ale byly nám v ten moment k ničemu, protože my jsme tu přestupkovou imunitu neměli.
Po roce 1990 nám narostla ramena, protože státní zástupci přestupkovou imunitu ztratili a my soudci jsme ji získali. Byla k tomu taková argumentace, že ten policista, když třeba v rozvodovém řízení k němu soudce nebyl náležitě vstřícný, když dostal vyživovací povinnost vyšší, než čekal, tak se mohl při vyřizování toho přestupku mstít. Nejen tomu konkrétnímu soudci, s jehož rozhodnutím nebyl spokojen, ale všem soudcům. Chvíli jsme tedy přestupkovou imunitu měli, pak jsme o ni bojovali, ale nakonec jsme o ni přišli a já si myslím, že to je v pořádku. Zvlášť teď si myslím, že je to v pořádku, kdy už bych ji jako důchodce stejně neměl. Musím ale říct, že ten boj byl opravdu urputný a ta touha být v nějaké výhodě proti ostatním lidem, byla mezi soudci značná.
Byl jsem čtyřicet let soudcem a vyřizoval jsem téměř výlučně trestní agendu. Trestní soudce rozhoduje především o vině a trestu. To je podstata té práce. Žalobce je žalobce, zastupuje stát, vyslovuje podezření, dokonce vážné podezření, ale o tom, jestli to podezření stačí k vině a odsouzení, o tom rozhodne teprve soud, nikdo jiný. Pokud o vině – ve skutečnosti jen o nevině – rozhoduje státní zástupce, není to podstata jeho práce, je to jen zákonem upravená výjimka z principu jeho činnosti. Náplní jeho práce je shromáždit veškeré informace a důkazy o tom, co se stalo a kdo za to může a koho za to postavit před soud. Teprve před soudem se rozhodne o vině a trestu.
Z tohoto rozdělení pravomocí vycházel po léta můj postoj k prokuratuře i dnešnímu státnímu zastupitelství. Jde o významný a potřebný orgán moci výkonné, vybavený k tomu potřebnými pravomocemi. Nezávislost srovnatelnou s nezávislostí moci soudní k tomu nepotřebuje a ani ji mít nemůže. Je to advokát státu, na potřebách státu do značné míry závislý. Zdá se mi zcestné, aby i státní zástupci jako soudci nezávislost měli, i když je jim nabízena a slibována. Ústava je přiřazuje k moci výkonné, což je logické a mělo by to tak zůstat.
Pokračování další pondělí 24. 5. 2021
Foto: poskytnuto Martinem Švehlou