Autor: poslanci SPD

Datum předložení: 24. 3. 2021

Stanovisko vlády: nesouhlas

Hodnocení EM: 0%

Na českých národovcích je pozoruhodné, že při bližším ohledání jsou k nerozeznání od nacionalistů ruských. Určitou výjimkou je Tomio Okamura, který nacionalismus česko-ruský dokáže navíc okořenit nacionalismem moravským.

Jako rodák z Tokia se totiž považuje za nefalšovaného Moraváka. Na tom by nebylo nic divného, svou národnost si mohou svobodně zvolit i Klingoni, kdyby ovšem Okamura nebyl každý druhý den v televizi a nepřicházel s inciativou, s níž chce zastánce moravské národnosti oslovit.

Svého času to byla významná síla. V roce 1990 získalo Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko ve volbách deset procent hlasů, přičemž je zřejmé, že v Čechách je volili snad pouze v Praze žijící Moraváci.  Cílem moravského hnutí bylo vytvoření samosprávného spolkového systému, kde by se Morava a Slezsko ustavily jako třetí subjekt československé federace. Studenou sprchou se pro moravské nacionalisty stal rozpad Československa, který ukázal, kam vyhrocené národní ambice nutně vedou.

Volební potenciál moravských patriotů chce Okamura vytěžit návrhem zákona o zemském zřízení České republiky, který předkládá se svou současnou sněmovní partou. Ze samotného názvu není těžké uhodnout, že cílem je nahradit kraje, které podle předkladatelů nemají historické opodstatnění a jsou zbytečným mezičlánkem v samosprávě, zemí Moravskoslezskou, zemí Českou, pro niž bude používán název Čechy a hlavním městem Prahou. Čtete správně, Čechy a Praha jsou dvě země, zatímco Morava a Slezsko jedna.

Při pohledu na samotný zákon vás nutně napadne, že to předkladatelé nemíní vážně. Návrh má všeho všudy sedm paragrafů, přičemž první je jakousi deklaratorní preambulí, v níž se oznamuje, že zákon navazuje na tradici historických zemí Koruny české a územní celky jím zřízené jsou zemskými, státoprávními, hospodářskými i finančními samosprávnými celky České republiky, které budou spravovány v souladu s Ústavou a tímto zákonem jako územní celky řízené a spravované orgány zemské samosprávy a zemské státní správy. Bla bla bla.

K tomu, jak to celé bude fungovat, pak zákonu stačí dalších šest celkem stručných paragrafů včetně účinnosti. Okamura s ní počítá od počátku příštího roku. Největší absurditou zákona z legislativního hlediska je, že návrh mění státoprávní uspořádání republiky, dané ústavními zákony, sám však jako ústavní koncipován není. Prostým, fakticky protiústavním zákonem se nahrazuje ústavní zákon o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, aniž by se autor zabýval jeho zrušením. Výsledkem není návrh na zemské zřízení, ale na státoprávní chaos.

Ve skutečnosti se jedná o jakési teze či věcný záměr zákona, který by v reálném světě byl zákonem ústavním.  Jeho součástí by muselo být nejen zrušení doposud platného zákona, ale též změna celé řady dalších, souvisejících předpisů. Předkladatelé to pouze ledabyle zmiňují v důvodové zprávě, aniž by brali na vědomí, že přechod na zemské zřízení by byl obrovským zásahem jak do legislativy, tak do praktického fungování státu. O tom se ze zákona nic nedozvíme, kromě toho, že je to návrat do historie, s čímž se dá celkem i souhlasit.

V navrhovaných zemích budou ustaveny zemské sněmy, přičemž v Praze bude mít toto postavení zastupitelstvo. Zemský sněm má mít nejen zákonodárnou iniciativu vůči Parlamentu ČR, ale též právo vydávat blíže nespecifikované právní předpisy zejména v sociální oblasti, zdravotnictví a dalších oblastech, které mají přímý vztah k zemi a nespadají do působnosti Parlamentu. O jaké oblasti se jedná, autoři mlčí, stejně jako nic neříkají o tom, co se stane, když zemský sněm vysloví zemské vládě nedůvěru.

Krajské úřady skončí a místo nich zemský sněm na návrh zemské vlády může zřídit zemský úřad. Ale nemusí, nebo ho také může zrušit, když se jí omrzí. Zkrátka jak se zrovna zemské panstvo vyspí. Nejednoznačné je též určení hranic zemí: „Hranice mezi zemí Moravskoslezskou a Čechami jsou určeny historickými hranicemi, které si vzájemně odsouhlasí zemské sněmy obou zemí.“ Tak jsou určeny, nebo se o nich teprve bude hlasovat? Co když se sněmy neshodnou? Bude válka nebo mezinárodní arbitráž?

Návrh zákona, který by republiku znovu rozdělil na soupeřící celky, není ničím jiným, než pokusem znovu probudit národnostní vášně a náležitě je volebně vytěžit. Autoři si s ním příliš práce nedali, paskvil je to jak stránce formální, tak i věcné. Čechy bez Prahy nedávají žádný smysl, stejně jako spojení Moravy se Slezskem, které toho má přinejmenším s jižní Moravou málo společného. Zákon zjevně není cílem sám o sobě, ale prostředkem k otevření další populistické fronty. Ani při nejlepší vůli si proto žádné body nezaslouží.

Foto: Pixabay