Rok jsem soudil snad největší předlistopadovou rozkrádačku. Čtyři miliony jsou dnes téměř bagatelka, ale tenkrát to bylo opravdu něco. Obviněných bylo asi deset, ale pouze jeden z nich se podílel na všech skutcích, a tak jako jediný chodil každý den k soudu.

Neříkám, že jsme se za tu dobu skamarádili, byl ostatně o generaci starší, ale zvykli jsme si na sebe. Každý den ráno čekal na chodbě a vyhlížel mě z okna. Jak mě z dálky uviděl, už zdravil a ptal se, jakou jsem měl cestu. Snad se o mě i bál, když bylo náledí. No, zavřeli byste ho? Dostal osm let, což bylo v zákonné sazbě, ale protože měl za sebou už čtyři roky vazby, dřív, než trest nastoupil, byl podmíněně propuštěn. Zajímavé na tomto případu bylo, ale na to jsem přišel až později, že všichni obvinění byli vlastně „podnikatelé“ své doby. Na to, co dělali, měli monopol, konkurence nebyla, a v tomto prostředí se pohybovali jako ryby ve vodě. Po změně společenských poměrů, v prostředí volné konkurenční soutěže, se z nich neuchytil ani jeden. Na konkurenci nebyli zvyklí.

Stát přísně chrání své výsadní právo na tisk měny, a tak se jakékoliv pokusy o falšování posuzují jako závažné. Tak se před krajský soud dostal i takový břídil, jakým byl jeden školník ze střední průmyslové školy, který si vyráběl kovové pětikoruny – nejvyšší mince té doby. Ze sádry si vyrobil formu a ze slitiny olova a cínu ty pětikoruny odléval. Vroubky po obvodu vybrušoval pilníkem. Stačil vyrobit asi deset kusů, z nichž většina byla spíš nepovedených a při prvním pokusu udat je v nedaleké prodejně, byl zadržen. Znalec spočítal, že ho jedna pětikoruna vyšla na dvacet pět korun. Prodělek jsme mu sice v trestu nezohlednili, ale i tak jsme dospěli k závěru, že mu podmíněný trest odnětí svobody stačí. Protože jsem o něm později neslyšel, myslím, že to už nikdy ani nezkusil. Jako unikát se ale dostal do Kriminalistického sborníku.

Poslední případ, a shodou okolností velký případ, který jsem před krajským soudem v roce 1989 soudil, bylo, pro tu dobu téměř typické, nedovolené podnikání. Před soud bylo postaveno šedesát obviněných, kteří se v různých fázích zapojili do obchodu s žádaným, levným, ale nedostatkovým, na černo dovezeným zbožím, jakým byla nejrůznější elektronika, textilie, alkohol, cigarety apod. Kdo si něco takového někde na trhu koupil, ví, o co šlo. Obchod to byl snadný a rychlý. Kamion pod celními plombami, plný takového zboží, byl přes síť překupníků a překupníčků za den rozprodán.

Šedesát obviněných a čtyřicet obhájců, to něco vydá, a tak jsem soudil v největší pražské jednací síni, v bývalé porotě Městského soudu. A ještě zpět k jedné „výhodě“ totality. Nejen u voleb, ale i soudního jednání, byla docházka stoprocentní. Hlavní líčení začalo 22. srpna a skončilo 22.prosince 1989. Protože se pohled společnosti na nedovolenost a na podnikání vůbec v té době už začal měnit, většina obviněných byla zproštěna.  Pamatuji si, že na tuto změnu poukazoval při obhajobě svého klienta Tomáš Sokol a se zproštěním byl spokojen i Otakar Motejl, který pro svého klienta ovšem požadoval mírný podmíněný trest. Jinak byl ale už tenkrát pro všechny doktor Motejl hrdinou, protože podepsal protirežimní prohlášení „Několik vět“ a jeho jméno, jako jednoho ze signatářů, oznámila v těch dnech, kdy probíhalo hlavní líčení, Svobodná Evropa. Doktor Motejl, jako známý vtipálek, si den na to už nesedl mezi obhájce, ale mezi obžalované a musel být přesazen. Že bude znovu přesazen o čtyři měsíce později, a dokonce na soudcovskou židli, to v té době nenapadlo nikoho.

Nebylo to mé první setkání s Otakarem Motejlem. Jeho jméno jsem poprvé slyšel 1. srpna 1967, kdy mě jeho bývalá sekretářka v Advokátní poradně v Kladně uvítala na mém novém pracovišti slovy: „Á, tak vy nám tady teď nahradíte doktora Motejla!“ Mluvila o něm s nadšením, jako o filmové hvězdě a já jsem si to tehdy nějak spojil a představoval jsem si dr. Motejla jako největší hvězdu té doby, Gérarda Phillipa. Když jsem se později s doktorem Motejlem setkal, ještě jako advokát s advokátem, musel jsem z tohoto srovnání hodně slevit, protože jako Gerard Phillip v žádném případě nevypadal. Hvězdou ale byl a zůstal navždy.

V roce 1989 si tedy dr. Motejl přesedl z lavice obžalovaných mezi obhájce a já jsem 22. prosince, těsně před Vánocemi, vynášel rozsudek. Když jsem vstoupil do té jednací síně, viděl jsem, že všichni obžalovaní na těch lavicích mají na kabátech trikolory.  Nevím, co mě to napadlo, ale pro sebe jsem si řekl, že jsem přece soudce a musím svou autoritu dokázat. Vyzval jsem obžalované, aby si trikolory odepnuli, protože je to státní symbol, který na lavici obžalovaných nepatří. Až to u soudu skončí, ať si znova vezmou vlajky, trikolory a jdou na Václavák, ale na lavici obžalovaných státní symboly nebudou. Všichni si bez řečí trikolory sundali, nikdo nezareptal, ani doktor Motejl nezareptal. Udělal jsem to pro své sebevědomí, i když jsem vůbec nevěděl, jak to dopadne. Zkusil jsem to, vyšlo to a měl jsem z toho dobrý pocit.

Vynesl jsem rozsudek, který byl pro obžalované velmi příznivý. Oni to ale předem samozřejmě nevěděli. Byl to jeden z trestných činů, které krátce nato vypadly z trestního zákona. Nedovolené podnikání v podobě, v jaké se stíhalo, nemělo už žádný smysl. Obžalovaní šli spokojeně domů, žádný z nich nemusel nastoupit do vězení, a tak mohl jeden z nich zakrátko vykrást obrazárnu Národní galerie na Hradčanech. To byl ale paradox, který na podstatě té doby nic neměnil.

Pokračování další pondělí 12. 4. 2021

Foto: poskytnuto Martinem Švehlou