Někdy v únoru 1991 mi tehdejší kancléř Karel Schwanzenberg tlumočil nabídku Otakara Motejla, předsedy Nejvyššího soudu ČSFR, abych se stal soudcem tohoto soudu. Nabídku jsem bez váhání přijal a od června jsem se stal soudcem federálního Nejvyššího soudu.

Až od června proto, protože jsem musel podstoupit nové jmenování a tomu předcházelo prověřování mé soudcovské minulosti. Federální soudce volilo Federální shromáždění a poslanci o nás věděli všechno. Ze tří kandidátů jsme prošli jen dva. Slib jsem skládal do rukou předsedy Federálního shromáždění Alexandra Dubčeka, kterého jsem osobně znal ještě z doby svého působení na Pražském Hradě. Pověst z roku 1968 nelhala. Byl to vstřícný a laskavý člověk. Šrámů na své minulosti, především z roku 1969 se nikdy nezbavil, i když moc a moc chtěl. Média mu je vždy připomněla. Při tom slibu jsem ho viděl naposledy.

O Otakaru Motejlovi jsem se zmínil již několikrát a nezbavím se ho až do konce tohoto vyprávění. S Otakarem Motejlem jsem se osobně setkal už jako advokát při nějaké obhajobě u jistého pražského soudu. Zavzpomínal na kladenské působení, já jsem mu sdělil, že sedím na jeho bývalé židli a od té doby jsme k sobě měli blízko. Blízko k sobě měli ostatně tenkrát všichni advokáti. Bylo nás tak málo, že jsme se téměř všichni znali. Můj vztah k advokátům se nezměnil, ani když jsem se stal soudcem. Nepřestali jsme být bývalí kolegové. Pro dnešek něco nemyslitelného. Když jsem se v Kladně stal soudcem, byli pochopitelně často moji bývalí kolegové advokáti obhájci případů, které jsem soudil, ale nepamatuji si, že by některý prokurátor kvůli tomu namítal mou podjatost. Jeden můj kolega soudil člověka, kterého dříve zastupoval jako advokát. Když vynesl rozsudek, tak mu ten odsouzený řekl: „Pane předsedo, jsem podesáté před soudem, ale dva prokurátory jsem proti sobě ještě neměl.“ Člověk, který ho nejprve znal jako svého obhájce, ho pak v roli soudce vnímal jako natolik přísného, že to byl vlastně druhý prokurátor. Podjatost samozřejmě také nenamítal a ani nový obhájceneměl k námitce důvod, natož prokurátor.

Otakar Motejl byl jako soudce a předseda Federálního Nejvyššího soudu neposkvrněným symbolem cti a odvahy. Tato symbolika s ním šla od doby, kdy jako advokát hájil čelné představitele dizentu. Pro soudnictví to minimálně v té federální etapě, po revoluci, znamenalo moc. Mělo v čele člověka, o jehož věrohodnosti nikdo nepochyboval. O tom, jestli to má být tak nebo onak, se nevedly spory. Bylo to tak, jak řekl Otakar Motejl. Někomu se může zdát, že přeháním, ale tenkrát to opravdu tak bylo a s každým jsem ochoten se o to pohádat.

Spolu s Otakarem Motejlem jsme my dva byli prvním porevolučním přírůstkem federálního Nejvyššího soudu. A protože i tam platilo staří a noví, měli jsme k sobě nejblíž a stali se z nás přátelé. Začali jsme si tykat a nikdy nepřestali, i když před koncem jeho života naše vztahy už nebyly zdaleka idylické a o přátelství se už moc mluvit nedalo.

Předseda Nejvyššího soudu je taková zvláštní funkce. Místopředseda taky, ale ten je nejmíň o patro níž, a tak zůstanu jen u předsedy. Předseda Nejvyššího soudu je jednou ze šesti nejvyšších funkcí ve státě. Do funkce ho nejmenuje ani nevolí žádný kolektivní orgán, jmenuje ho prezident republiky a nepotřebuje k tomu ani žádný návrh nebo kontrasignaci. Stačí, že se pro nějakého soudce rozhodne a jmenuje ho. Záleží pak čistě na tomto předsedovi, aby přesvědčil, že prezident rozhodl správně. Starosti si s tím ale dělat nemusí, je prakticky neodvolatelný.

K povinnostem vedení Nejvyššího soudu patřily i povinnosti společenské. Otakar Motejl byl člověk společenský, a tak jsem na společenské akce nemusel chodit s ním, nebo místo něj a chodil jsem jenom tam, kam jsem byl výslovně pozván. Něco jiného byly zahraniční služební cesty. Ty jsme si mezi sebou „spravedlivě“ rozdělili. Doktor Motejl jezdil na Západ a já na Východ. I toto pravidlo mělo ovšem své výjimky. Společně jsme například byli v Paříži u Kasačního soudu na zahájení soudního roku, a tak jsme na vlastní oči viděli něco tak velkolepého, jako je Cour de cassation v Justičním paláci v Příži na nábřeží Quai De l’Horloge, tedy konkrétně na ostrově Cité v samém srdci Paříze, kde stojí také katedrála Notre Dame a kde  vlastně začínalo osídlení francouzské metropole. Sám jsem byl v Moskvě, Varšavě, Bukurešti, Budapešti, Sofii, Kijevě a já nevím, kam to ještě doktora Motejla nelákalo. Směrem na Východ chtěl navštívit snad jenom Peking, ale když vyslovil přání jet tam transsibiřským expresem, varovali ho ruští i čínští představitelé, že cesta vlakem z Ruska přes celou Čínu až do Pekingu je nebezpečná. Nakonec od nápadu ustoupil a do Číny jsem cestoval já. Samozřejmě letadlem.

Zahraniční návštěvy nebyly jen záležitostí společenskou, ale i pracovní. To znamená, že jsme zkušenosti nabírali ale překvapivě i rozdávali. Vzpomínám si například, jak jsme při návštěvě Itálie přednášeli špičkám justice o zrušení vojenského soudnictví a o tom, jak se to u nás projevilo.

Pokud jde o ostatní orgány státní moci, doktor Motejl se se mnou o styk s nimi nedělil. Tam byl nezastupitelný suverén. Poslední setkání s ministryní spravedlnosti Vlastou Parkanovou, ho ale bohužel utvrdilo v přání, stát se ministrem taky. Mé hvězdné časy pokud jde o styk s mocí výkonnou a zákonodárnou přišly až po odchodu doktora Motejla. Myslím, že jsem byl úspěšný. I když jedno mé vystoupení před sněmovním ústavněprávním výborem, kde jsem cupoval jeho zákonnou předlohu, neoznámkoval jako řečnický výkon, ale jako žoviální kavárenské vyprávění.

Pokud jde o Otakara Motejla, o důvodech jeho jmenování pedsedou Nejvyššího soudu nebylo sporu. Byl všeobecně uznávanou autoritou. Byl ale také poslední, o kterém se nikdy a nikde nepochybovalo. U všech dalších se zřejmě vždycky vynoří – a u těch, kteří po doktoru Motejlovi následovali se také vynořila – ona magická otázka: proč je to on a proč to není někdo jiný. Někteří tuto otázku pokládají i ve formulaci: proč on a proč ne já.

Než jako místopředseda vzpomínkami vstoupím „do služeb“ nové předsedkyně, zůstanu ještě chvíli u bývalého předsedy, doktora Motejla.

Pět let jsme spolu žili, obrazně řečeno, ve společné domácnosti, a to něco vydá, na to se nedá zapomenout. Jeho odchod mě mrzel a do dneška si myslím, že udělal chybu, ale chtěl to tak, a tak to tak bylo. Že to vydržel v ministerském křesle jen dva roky, je jiná věc. Když jsem se vyrovnal s jeho odchodem, považoval jsem za svou povinnost mu pomáhat. Ne jako ministrovi, ale jako příteli. Za těch pět let jsem přece jenom o nějakých jeho nedostatcích věděl. Otakar Motejl nebyl to, čemu se dnes říká manažer, a navíc nebyl ani tvrdý šéf. Na to měl mě. Říkal si strýček Skrblík a rekonstrukci soudní budovy v Brně realizoval za dnes už nepředstavitelných 24 milionů. Tato cena byla sice navenek vítězstvím jeho šetrnosti, ale on ji považoval za prohru, protože, kdybych mu do toho nemluvil, pořídil by to za polovinu. Pamatuji si, jak jsem s ním svedl souboj o prošlapané koberce. Kdyby bylo po jeho, sloužily by ještě dalších pět let. Šéf byl vyloženě hodný. Koncem jednoho roku se rozhodl, že nedá pracovnicím svého sekretariátu žádné mimořádné odměny. Nebyl s nimi spokojen. Oznámit a zdůvodnit jsem jim to ale musel já, a protože jsem nebyl v Brně, musely počkat, až přijedu z Prahy. Doktor Motejl se jim už jen za mě omluvil.

Jestli tedy Otakaru Motejlovi jako ministrovi něco chybělo, byl to důraz. Ministrovi už pouhé charisma nestačí. A tak jsem mu jako jeho pravou ruku doporučil především Josefa Baxu a Josef Baxa se ve funkci prvního náměstka ministra spravedlnosti plně osvědčil. Dělal mu na ministerstvu Kučeru. Aby se ho to nedotklo, tak lepšího Kučeru. O jeho schopnostech svědčilo později i jeho působení ve funkci předsedy Nejvyššího správního soudu.

Otakar Motejl svou autoritou znamenal pro soudnictví víc než kdokoliv jiný. Nic jiného, než jeho osobní ručení rozhodlo o tom, že hned v roce 1991 tak kritizovaní „komunističtí“ soudci dostali to, co jim nedal ani předchozí režim, totiž zákonem garantovaný doživotní mandát. Daní za toto vítězství bylo stěhování federálního Nejvyššího soudu do Brna. I když to nebylo v zákonné předloze, revoluce přála i pozměňovacím návrhům, a tak se bez předchozí výstrahy, z popudu jedné brněnské poslankyně, měl Nejvyšší soud ČSFR stěhovat do Brna. Nakonec to ale nebyl ten federální, ale český Nejvyší soud, ale pořád jsme to byli my. K tomu ale ještě dojdu. Postavení doktora Motejla zůstalo takové, že jedině kvůli němu, jiný důvod mě nenapadá, se po rozpadu Federace, Federální Nejvyšší soud jako jediný ústřední federální orgán transformoval na republikový. Čekali jsme na to až do vánočních svátků, ale vyplatilo se, přežili jsme. Zaniklo Federální shromáždění, federální vláda, federální Ústavní soud, federální Generální prokuratura, jen federální Nejvyšší soud přežil a stal se Českým Nejvyšším soudem.

V době mého nástupu byl Nejvyšší soudu ČSFR sice vrcholem soudní soustavy, ale fakticky to byl soud na ozdobu. Naprostá většina souzení končila u republikových Nejvyšších soudů a podle toho také obsazení toho federálního soudu vypadalo. Pamatuji si, že jsme trestní pětičlenný senát sestavili jen s pomocí civilních soudců. Civilní soudci jinak prakticky nesoudili, nebylo co. Dostatečně bylo obsazené jen vojenské kolegium. Nejvyšší soudy totiž vojenské soudnictví neměly. Myslím, že se nespletu, když napíšu, že jsem za celou dobu působení u Nejvyššího soudu ČSFR, to je za rok a půl, odsoudil tři věci.

Velkou změnu ve struktuře soudů znamenalo i zrušení Státní arbitráže na všech stupních, ke kterému došlo v roce 1991. Z arbitrů se stali obchodní soudci, nebo správněji soudci, kteří zpravidla vyřizovali obchodní agendu. Bývalými arbitry byl posílen i Nejvyšší soud ČSFR, a protože obchodní agenda se do nejvyššího patra soudnictví zatím nedostala, vypomáhali, kde se dalo.

Po půl roce od příchodu k Nejvyššímu soudu ČSFR jsem byl jmenován předsedou trestního kolegia, ale jaké to bylo kolegium, když nás bylo jak do mariáše? Protože jsme byli federálním orgánem, byli mezi námi i tři Slováci. Jeden z nich už dvacet let, a protože byl z Košic, měl nalétáno víc než piloti ČSA. Pokud vím, se stěhováním do Brna se stávající osazenstvo soudu smířilo, Slováci by to dokonce domů měli blíž než z Prahy. Doktor Motejl už vybíral v Brně budovu a měl z čeho. Ruka páně byla otevřena. Brno si zakládalo na pověsti druhého největšího města České republiky a k důležitosti jim chyběl jen nějaký ten ústřední orgán. Dostali hned tři. Federální Ústavní soud, Federální Nejvyšší soud a Federální Generální prokuraturu, a tak se Brno stalo jakýmsi „hlavním městem justice“. Do rozpadu federace se ale do Brna stihnul nastěhovat jen Ústavní soud, který se tu vlastně narodil. My jsme si stačili jen vybrat budovu. Respektive vybral ji předseda Motejl, já bych vybral jinou, ale předseda je předseda. Doktor Motejl vybral sice klenot funkcionalismu, ale princip funkcionalismu je v tom, že není univerzální, je šitý na míru a tato budova byla postavena jako pojišťovna. Soud by asi architekt – funkcionalista vyprojektoval jinak. Mně by se byla líbila nejhezčí soudní budova v republice, Krajský soud v Brně. Ruka brněnských radních byla otevřená nejen pokud jde o budovu, ale i pokud šlo o byty pro soudce a pro zaměstnance, i parkoviště pro naše automobily. Dnes se to zdá až k neuvěření, ale dostali jsme to tehdy vše a zadarmo. Problém byl jen v tom, že jsme až do konce roku nevěděli, jaký Nejvyšší soud a jací soudci se budou do Brna stěhovat. Definitiva přišla až 27.12.1992, a tak nový rok 1993 byl pro soudnictví opravdu zgruntu novým.

Nakonec se ale naše stěhování zpozdilo. Federace se rozpadla a do Brna se stěhoval Český Nejvyšší soud. Nemělo to sice tu federální logiku, Brno už nebylo ve středu republiky, napůj cesty mezi Prahou a Bratislavou, ale vzít si vydobité postavení hlavního města české justice, si už Brno nedalo. Nacionalismus bujel, a kdybychom se stěhování bránili, snad by se byla tehdy odtrhla i Morava. Brno v každém případě. Dnes to může být vnímáno jako nepovedený vtip, ale z obavy před dalším výlevem nacionalismu nebyl nižší článek soudnictví nazván Zemské soudy, což by mělo logiku, ale Vrchní soudy, což je někdy překladatelský oříšek.

Nový rok 1993 pro mě začal překvapivě. Otakar Motejl, do té doby suverén československého soudnictví, vzal telefon a vytočil číslo tehdejšího českého ministra spravedlnosti Jiřího Nováka a přátelsky, vesele a pravdivě mu řekl: „Hlásím se ti do služby“. Někomu se to může zdát jako banalita, která ovšem měla své formální opodstatnění, a řekl bych, že tím byl fakticky odstartován vztah mezi mocí soudní a výkonnou v podobě, která trvá dodneška. Možná, že si to v ten okamžik na věky uvědomil i doktor Motejl, a proto pět let poté bez váhání sám přijal funkci ministra spravedlnosti. Ale nepředbíhejme.

Tak tedy začala první etapa samostatného českého soudnictví. Osobně bych ji nazval „Motejlova éra“. Zážitků na dva životy. Budu se snažit je seřadit alespoň trochu chronologicky, ale předem vím, že se mi to nemůže zcela povést.

Začnu u toho přátelského „hlásím se do služby“, které mě s ohledem na živé federální vzpomínky velice překvapilo. Racionální jádro tohoto zvolání spočívalo v tom, že bývalý federální Nejvyšší soud byl jednak nejvyšším soudním orgánem, ale zároveň byl sám pro sebe i nejvyšším a jediným orgánem státní správy. Spravoval ho jeho předseda. Žádné federální ministerstvo spravedlnosti neexistovalo. To všechno skončilo posledního prosince 1992. I když se Nejvyšší soud jako takový zachránil, funkcionáře tohoto nejvyššího orgánu bylo nutno znovu ustavit. A tak se vlastně Otakar Motejl hlásil do služby ministru Novákovi jako řadový soudce a čekal, jestli bude pověřen dočasným řízením soudu. Samozřejmě se tak stalo.

Ústavní formu dostal tento stav tím, že prezident České republiky Václav Havel záhy po svém zvolení jmenoval Otakara Motejla předsedou Nejvyššího soudu ČR. Stejný den, tedy ve čtvrtek 25. února 1993, jen o chvíli později, jsem byl já jmenován prezidentem republiky do funkce místopředsedy tohoto soudu.

Do funkcí jsme vstupovali s vědomím, že je nebudeme vykonávat v Praze, ale v Brně. Budova už se začínala rekonstruovat pro potřeby federálního Nejvyššího soudu, a protože potřeby tohoto českého byly, alespoň zpočátku, stejné, zbývalo jen stanovit termín dokončení a slavnostního otevření. Pro mě to bylo období seznamování s Brnem. Do té doby jsem tam byl maximálně pětkrát. Potom jsem měl na seznamování téměř dvacet let.

Den „D“, tedy den slavnostního otevření Nejvyššího soudu ČR v Brně byl stanoven na 10.září 1993. Ne náhodou. Předseda soudu měl ten den šedesáté první narozeniny. Sláva to byla veliká. Vedle špiček české a brněnské reprezentace se jí zúčastnily i dvě zahraniční delegace, slovenská a francouzská. My jsme také později s doktorem Motejlem recipročně jeli napřed k Nejvyššímu soudu na oficiální návštěvu na Slovensko a hned poté k Nejvyššímu kasačnímu soudu do Francie.  Ale zpět do Brna. Lesk té slávě dodávaly i nové uniformy Justiční stráže. Do té doby něco nevídaného. Justiční stráž v té době ještě nikdo neměl, ani osiřelý Vrchní soud v Praze na Pankráci. Budovu na Pankráci původně spravoval Federální Nejvyšší soud a ostrahu neměla. Ve vrátnici se střídaly dvě vrátné. Jedna z nich, říkalo se jí Maruška, sloužila v modrém pracovním plášti s pistolí na opasku a s červenou páskou na rukávě. Měla tam napsáno závodní stráž a nepustila do budovy nikoho, koho neznala. Problémy s ní měl i prezident Havel, když přišel svědčit. Druhá, bezejmenná, sloužila v civilu a beze zbraně a pustila do budovy každého. V celostátním měřítku bylo ale i toto střežení luxus. Naprostou většinu soudů nehlídal tehdy nikdo.

Nejvyšší soud tak 10. září 1993 neotevřel jen vlastní budovu, ale odstartoval i zavádění stále přísnějších bezpečnostních opatření. Dnes už snad soud bez justiční stráže, bezpečnostního rámu a elektroniky, ani neexistuje.

Pokud jde o personální obsazení, opustili k lednu 1993 Nejvyšší soud ČR tři slovenští soudci, jeden z nich si to tři měsíce rozmýšlel, a několik soudců, kteří do Brna nechtěli. Zbylo nás opravdu jen tak do mariáše. Ve volném čase se k mariáši dokonce i schylovalo, ale nakonec se z toho vyklubal tenis.

Nejvyšší soud byl sice formálně nejvyšší soudní instancí v zemi, ale s pravomocemi federálními a ty byly po rozpadu federace minimální. Pravomoce, které by správně měl mít Nejvyšší soud, zůstaly u Vrchního soudu. V té době existoval pouze jediný Vrchní soud v Praze, olomoucký byl zřízen až později. Stručně vyjádřeno, nebylo co dělat, a tak jsme mohli v klidu stavět a stěhovat se. Protože ale nikdo nechtěl, aby to tak zůstalo, začali jsme zbrojit. V září už nás, soudců, bylo v Brně dvacet. Samí Pražáci. Přirozenou zásobárnou soudců měl být jihomoravský region, ale pro tehdejšího předsedu Krajského soudu v Brně byla košile bližší než kabát. Měl soudců málo, a tak k nám nikoho nepustil. Dlouho jsme tak měli víc soudců z Ostravy, z Hradce Králové nebo z Českých Budějovic než z Brna. Jako zajímavost, na kterou se už asi zapomnělo, mohu uvést, že prvním soudcem, který k nám v roce 1992 přišel z Brna, byl pozdější ombudsman Pavel Varvařovský, který ale nepřišel z brněnského soudnictví nýbrž z pozice vládního poradce. Zdá se, že tak, jako bylo Kladno líhní vysokých soudních funkcionářů (kromě mě pochází z Kladna i Eliška Wagnerová a Marie Benešová), tak se stal Nejvyšší soud v Brně líhní ombudsmanů (neboť se této funkce chopil po Otakaru Motejlovi později Pavel Varvařovský a po něm Anna Šabatová, která sice na Nejvyšším soudu nepůsobila, zato se v Brně narodila).

Na to, jaké měl Nejvyšší soud pravomoci, počtem svých soudců bohatě stačil. U jednoho ani druhého jsme ale zůstat nechtěli, a tak jsme vyvinuli maximální legislativní iniciativu a podařilo se. Od 1. ledna 1996 jsme byli Nejvyšším soudem s odpovídajícími pravomocemi, a s těmito pravomocemi přišla od Vrchního soudu i celá řada soudců a jsou v Brně dodnes. Doslova do poslední chvíle na přechod pravomocí čekal soudce Vrchního soudu Jaroslav Bureš. Tento výborný manažer, pedagog ale především výborný soudce se nechtěl rozloučit s dovoláním, jehož byl spolutvůrcem, a tak s ním nakonec přešel do Brna. V roce 2000 se vrátil do Prahy jako předseda pražského vrchního soudu a bylo to škoda.  Nejen pro něj, ale i pro Nejvyšší soud a celé české soudnictví.

Revoluce na nejvyšší úrovni soudnictví tím byla dobojována, další změny jsou už jen kosmetické. Konec století byl celkově bouřlivý, a tak současně se skončením jedné revoluce už běžela další. Nejvyšší soud je ústavně vrcholem soudní moci, ale Ústavnímu soudu náleží podle Ústavy přezkum rozhodnutí orgánů veřejné moci. Tím bylo na konflikt zaděláno. Nikdo ze současníků Nejvyššího soudu nepamatoval, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu někdo přezkoumával postupem, analogickým soudnímu procesu. A najednou to přišlo. Ústavní soud zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona. „To není možné“, byl ten nejsmířlivější komentář. Většina soudců Nejvyššího soudu nechtěla toto rozhodnutí Ústavního soudu vzít ani na vědomí, natož toto rozhodnutí respektovat. Obě strany sporu měly významné praporečníky. Otakar Motejl ke klíčové otázce tohoto sporu svolal jakousi mezinárodní konferenci, na níž jsme se dozvěděli, že tak nějak se to děje jen v Německu. Na Slovensku, v Maďarsku, v Rakousku a v Polsku by to nebylo možné. Kdeže loňské sněhy jsou. Dnes už to neplatí ani tam. Nám ale nestačila ani tehdejší převaha. Šlo o první polovinu devadesátých let a dovolím si napsat, že Otakar Motejl byl známější a uznávanější osobností než Zdeněk Kessler, předseda Ústavního soudu, ale na vítězství ve sporu to nestačilo.  Nejvyšší soud svůj první spor s Ústavním soudem prohrál a lavině dalších přezkumů rozhodnutí obecných soudů se už ani nebránil. Dnes je běžně Ústavní soud považován za další opravný nebo nápravný stupeň soudnictví. Co na tom, že mylně, a že to tak snad ani tenkrát soudci Ústavního soudu nechtěli. V tomto sporu se významně na straně Ústavního soudu angažovala i tehdejší asistentka jeho předsedy, Eliška Wagnerová. Později, když už byla předsedkyní Nejvyššího soudu, stále uctívala Ústavní soud jako naprosto nedotknutelnou instituci, která má posuzovat naprosto všechno a pokud se někdo ze soudců Nejvyššího soudu za jejího předsednitví přece jenom nadechl k vyslovení nesouhlasu, rychle zase vydechl.

Jako příklad mohu uvést rozhodování o odpíračích vojenské služby. Nejvyšší soud s výhradami respektoval názor Ústavního soudu, že za tento trestný čin nelze trestat dvakrát a vícekrát, jak se v minulosti běžně dělo. Když ale Ústavní soud přitvrdil a rozhodl, že tam, kde byla vojenská služba odepřena z důvodů náboženského vyznání nemělo být trestáno vůbec, srovnávali se s tím soudci Nejvyššího soudu opravdu těžko, zvlášť když to byli nešťastnou shodou okolností bývalí vojenští soudci.

Nejvyšší soud ten spor s Ústavním soudem o pravomoc k přezkumu soudních rozhodnutí zkrátka prohrál. Tuto prohru respektuji, ale i po letech mohu jen opakovat to, co jsem říkal, když ten spor ještě probíhal: Ústavní soud je svým způsobem politický orgán a chybí mu některé atributy nezávislosti. Jde například o doživotní mandát soudců, který je u obecných soudů klíčovou zárukou nezávislosti. Při dnešní úpravě, kdy mandát ústavního soudce po deseti letech končí, ale může se rozhodnutím moci výkonné a zákonodárné opakovat, je to nezanedbatelný důvod ke zpochybnění tradiční nezávislosti. Vždycky, když probíhá výběr nových ústavních soudců vidíme, že to není proces, ve kterém by se hodnotily pouze osobní kvality uchazečů. Kandidáti jsou velmi kvalitní, ale neprojdou, protože nedostanou většinovou podporu čistě politického orgánu. Příkladů je celá řada. Kandidáty navrhoval prezident Klaus i prezident Zeman a Senát tyto návrhy neschválil. Takže se doktor Sváček nebo doktor Koudelka ústavními soudci nestanou přesto, že jejich odborné kvality nikdo nezpochybnil. To je smutné, ale někdy i úsměvné. Klára Samková-Veselá svého času jako kandidátka na ústavní soudkyni neobstála, protože jeden senátor informoval plénum, že jezdila v tramvaji načerno. Sice před léty, ale pokud by měla být u ústavního soudu, je to navždy.

Ať už za tím bylo v jednotlivých případech cokoliv, jistý politický zájem je z těchto případů patrný, a snad si můžu dovolit i vyslovit hříšnou myšlenku, že nezávislost soudců obecných soudů je ošetřena lépe. Na druhé straně není pochyb, že pojistka v rovině ústavních práv je nutná, takže je dobře, že Ústavní soud máme. Výhrady jsou k některým excesům, které se bohužel nevyhnou žádné činnosti, ani činnosti Ústavních soudců. Pár takových excesů bezesporu bylo a asi bude i do budoucna. Pod úroveň Ústavního soudu podle mě je, když soud, který bez problémů zruší konání parlamentních voleb[1], filozofuje nad tím, jestli je namístě uložení peněžitého trestu. Ale i na to se asi dívá jinak advokát a jinak chybující soudce.

Ale zpět k Nejvyššímu soudu. Celý život jsem soudil trestní agendu, a tak přirozeně v mých vzpomínkách převládá trestní problematika. Jako výjimku, která potvrzuje pravidlo, jsem na Kladně, s využitím osobních zkušeností, rozvedl jedno manželství.  K trestní problematice, a to i z doby výkonu advokacie, měl blíž i doktor Motejl, a tak se mohlo zdát, že Nejvyšší soud je Nejvyšším soudem trestním a že civilní a obchodní agenda je jen jeho módním doplňkem. Připouštím, že do 1. ledna 1996 to tak téměř bylo. Civilní dovolací agenda končila na Vrchním soudu a s obchodní agendou se teprve potýkaly soudy prvního stupně. Začátek roku 1996 znamenal zlom. Nechci se civilních soudců Vrchního soudu nějak dotknout, ale rok před tím, s vědomím, že se této agendy zbaví, toho pro jistotu moc nedělali. Někteří z nich si pak s přestupem na Nejvyšší soud přivezli tuto neskončenou agendu s sebou. Do dneška si pamatuji, že to bylo 1531 věcí. Odpočinutí soudci Nejvyššího soudu se měli hned od začátku roku do čeho pustit. Těch 1531 věcí s dalším běžným nápadem, to jsme odhadli, že bude práce tak na tři roky, a taky to tak bylo. Obchodní agenda měla zpoždění ještě tak další dva až tři roky. Byla nová a k nám se dostala, až když prošla nalézacím a odvolacím řízením. Když už ale do stádia dovolacího řízení k Nejvyššímu soudu došla, zamotala nám hlavu a obtížnou zůstává dodnes.

K historii Nejvyššího soudu patří a vždy bude patřit jeho historicky první předseda, dalo by se říci otec, či zakladatel. Vedle nesporných zásluh o fungování a vnímání této instituce je u Otakara Motejla možno zmínit i některé jeho lidské vlastnosti či slabůstky. Jednou z těch slabůstek bylo bezesporu kouření a druhou neochvějná snaha být u všeho. Jestli mě svého času někdo označil za jeho žáka, tak jsem byl žákem moc a moc špatným. Kouřit jsem se nenaučil nikdy a snaha být u všeho se u mě redukovala na to, že jsem se jen pletl do věcí, do kterých mi nic nebylo. On to doktor Motejl dělal v podstatě taky, ale dělal to se svým nenapodobitelným šarmem, což mu všichni tolerovali a někdy ho k tomu i zvali.

Doktor Motejl kouřil, jak se dnes říká, první ligu. Já bych dokonce řekl extraligu. Kouřil pořád a všude. Jeho kuřáckým spolupracovníkům bylo hej. Mohli také kouřit pořád a všude. Nejvyšší soud byl baštou, která vítězně odolávala rostoucí diskriminaci kuřáků. Doktor Motejl svou osobou zaštiťoval kuřáky i mimo vlastní hájemství. Kde byl, tam se smělo kouřit. Místo k poradám se vybíralo podle velikosti popelníků a dárkem a pozorností ve formě jakékoliv kuřácké potřeby ho nemohl nikdo urazit. O jeho vášni věděla a v televizi ji i viděla nejen celá republika, ale pomalu i celá Evropa. V Anglii směl dokonce kouřit i v blízkosti královny. Nebezpečné bylo, že někdy se zapálenou cigaretou usnul. Jednou se to stalo v autě, cestou z Brna do Prahy. Řidič ho tenkrát musel skutečně hasit. Že bylo jeho auto jedním velkým popelníkem, a že na každém jeho obleku se brzo objevilo velké množství propálenin, patřilo prostě k němu. O zdraví se nebál, naopak. Když utrpěl komplikovanou tříštivou zlomeninu nohy, předpovídali mu odborníci minimálně tři měsíce léčení s trvalými následky. Když byl v pořádku za měsíc a zcela bez následků, přičítal za to zásluhu svému uzenému organismu.

Se snahou být u všeho to bylo horší. Pro něj ne, pro mě. I když jsem se od něj poctivě učil, až opisoval, ukázalo se zkrátka, že já prostě nemám to kouzlo osobnosti, které měl on, takže co jemu prošlo, mě neprošlo. Měl jsem vzít včas na vědomí, že když dva dělají totéž, není to totéž, a že Quod licet Iovi, non licet Bovi, tedy co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi. On se na kauzy ptal a radil se o nich, já jsem vyzvídal a ovlivňoval. On prováděl personální rošády ve vyšším zájmu, já ve vlastním, a tak bych mohl ještě chvíli pokračovat, ale to už nechci. Zastavím se jen u jedné události.

Na jaře 1999 dr. Motejl jako ministr spravedlnosti nečekaně odvolal pět předsedů krajských soudů[2]. Jako důvod uvedl, že jsou na svou funkci příliš staří, přitom nejstarší z nich  byl o rok mladší než on. Tak ty důvody rozšířil a vedle věku uvedl nepružnost a že bránili v postupu mladým soudcům. Vynořily se ale spekulace, že jsou to odplaty za minulost, a byl oheň na střeše. Mezi soudci se zvedla vlna odporu, místopředseda Ústavního soudu Miloš Holeček řekl, že minulost soudců se řešila počátkem 90. let, tak jestli se tu teď objevilo něco nového, mělo by se to říct veřejně a jasně. Eliška Wagnerová to označila za totálně nefér – jasně se má říct, kdo ve funkci může být a kdo ne. Mají teď soudci, kteří soudili v minulosti čekat, až na ně zase někdo něco vytáhne, jako králíka z klobouku?  Byl to pro ni jeden z důvodů, proč by pravomoc jmenovat a odvolávat předsedy soudů měla být co nejrychleji předána soudcovské samosprávě, ve které by moc výkonná neměla být vůbec zastoupena.

[1] Dne 10. září 2009 rozhodl Ústavní soud o zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb, kterým se zkracovalo páté volební období Poslanecké sněmovny s odůvodněním, že tehdejší vládní krize mohla být vyřešena jinak než změnou ústavy (např. opětovným hlasováním o důvěře vládě); tím bylo naznačeno, že zákon byl přijat hlavně proto, aby si poslanci podrželi své mandáty (a poslanecké platy) a jako účelový byl tedy tento zákon včetně navazujícího rozhodnutí prezidenta o konání voleb zrušen.

[2] K 1. dubnu 1999 navrhl ministr spravedlnosti Otakar Motejl odvolat předsedy krajských soudů v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Hradci Králové a Městského soudu v Praze.

Pokračování další pondělí 3. 5. 2021

Foto: poskytnuto Martinem Švehlou