Muž mnoha profesí i zájmů a také oddaný golfista. Je také advokát, arbitr u mezinárodních rozhodčích soudů a předseda správní rady Nadace Hanuše Goldscheidera, která umožňuje hrát golf i dětem z méně majetných rodin. A co víc, je také textař a na konci dubna mu vyjde jeho první kniha. 

Rozhovor s LADISLAVEM VOSTÁRKEM, advokátem, partnerem právní kanceláře Vostárek & Partner a textařem.

Působil jste jako organizační pracovník u několika rockových skupin, například u Shut Up Františka Ringo Čecha. V roce 1975 jste se s Oldřichem Říhou podílel na založení rockové skupiny Katapult. V roce 1981 jste stál u zrodu skupiny Turbo. Úzce jste spolupracoval také s Vladimírem Kočandrlem a skupinou Ok Band.  Psal jste texty. V posledních letech už se psaní textů nevěnujete. Proč?

Vaše konstatování o psaní textů v poslední době již nemá oporu v realitě. Před rokem odešla po dlouhých čtyřiačtyřiceti letech společných radostí a strastí na věčnost má milovaná žena Mája a bylo to právě psaní textů, které mě zachránilo. Obávám se, že kdybych se nechopil tužky a nezačal psát, lahve bych se nepustil a dnes ze mne byl s největší pravděpodobností alkoholik. Díky za to patří Mírovi Chrástkovi, který nahradil Richarda Kybice na pozici frontmana kapely Turbo, ale začal také skládat výtečné písničky, za to, že mě vytrhl z letargického sebetrýznění a přinutil mě k práci na nové desce Turba, kterou jsme si s Vláďou Kočandrle rozdělili téměř na dvě poloviny, a nazvali Noční dravci. Přiznávám, že většina textů, které jsem na toto album napsal, se více či méně dotýká mé ženy a mého vztahu k ní. Možná i mého vztahu k životu bez ní. Těžko se mi i po roce k tomu vyjadřuje. Jsem rád že jsem ty texty zvládl, a ještě raději, že se Mírovi Chrástkovi povedly krásně zhudebnit.

Hodně jste se věnoval kultuře. Na druhé straně jste významný právník. To jsou dva rozdílné světy. Co je vám blíž?

První nápad bylo prohlásit, že všechno souvisí se vším a dobrý právník nemůže být nekulturní barbar a na druhé straně kulturní svět bezprávím trpí. Měl bych se asi pokusit tu bezprostřední reakci nějak učesat, ale jenom bych to rozpatlal.

S partnery jste začínal jednu z prvních advokátních kanceláří po roce 1989. Jaké byly začátky v té době? V té době se tvořil nový právní rámec?

Já jsem poskytoval právní poradenství již v roce 1988 na základě vládního nařízení číslo. 1/1988 Sb., kdy jsem získal od Národního výboru v Praze 6 povolení k poskytování právního poradenství a ozvučování a osvětlování kulturních akcí. Ještě jsem si tu svobodu ani pořádně nestačil užít a byl tu listopad ’89 a my s několika dobrodruhy (mj. Janem Žůrkem, jedním ze zakladatelů KPMG v ČR) založili Sdružení podnikatelů a živnostníků s cílem prosadit rozvoj podnikání. A jelikož tehdejší ministerští úředníci netušili, do jaké míry bude tahle revoluce sametová, vycházeli nám raději vstříc. Asi proto jsem dostal pozvánku, abych se 4.1.1990 dostavil do vládní vily ministerstva financí, abych za soukromé podnikatele spolupracoval na novém zákoně o dani z příjmu obyvatel. Do dnešních dní jsem pyšný, že jsem se mohl podílet na vzniku nejlepšího daňového zákona dle názoru mnohých. Zákon 396/1990 Sb. byl nejen stručný, ale upravoval hmotu i proces jedním předpisem.

Prosazování pozměňovacích návrhů ve Federálním shromáždění ale už tak jednoduché nebylo. Věřím, že kdyby měl tehdejší ministr financí a náš pozdější prezident místo očí flintu, neměli byste dnes tento rozhovor nejspíš s kým dělat. Z okruhu jeho favoritů jsem se definitivně vyřadil kritikou projednávaných restitučních a privatizačních zákonů, které připustily, aby byl státní majetek privatizován fondy státních bank ve smyslu výroku Cimrmanova obra Koloděje k trpaslíkům – „Tak se vzájemně osolte“ –, což parta privatizátorů chápala jako výzvu: „Tak se vzájemně zprivatizujte.“ A právě tehdy jsem si uvědomil, že práva je lidem třeba.

Od roku 1990 se specializujete zejména na poskytování advokátních a komerčně právních služeb zahraničním investorům v ČR, zejména z oblasti německy mluvících zemí, a postupem času jste rozšířili svoji činnost o právní poradenství i pro osoby z anglicky, francouzsky a španělsky mluvících oblastí. Jak vidíte příliv zahraničních investorů do ČR v současné době?

Ono to s těmi investicemi a investory není tak jednoduché. Žádný z nich není ten hodný strýček, který by nám chtěl pomoci. Každý investor chce pomoci především sobě, a zde musím souhlasit s premiérem, byť nepatřím do jeho fanklubu. To, co ročně odchází do zahraniční na management fee, na know-how fee a dividendách, je neuvěřitelné. Když se podíváte kolem sebe, neuvidíte žádnou konkurenceschopnou tuzemskou banku, v roce 2000 zachráněné Vítkovice jsou opět na márách a stihly zaseknout v Turecku sekeru jak hrom, jediná tuzemská stavební firma se klepe obavami, že ji soud zařízne jak slepici. My nepotřebujeme „investice“ do montoven, my potřebujeme zapojit tuzemský kapitál, my ho potřebujeme stáhnout z holandských sendvičů, z Panamy, Kypru a kdoví odkud ještě, a nechat ho pracovat tady doma.

Prostřednictvím členství v mezinárodní síti advokátních kanceláří Association of European Attorneys (AEA) máte partnerské advokátní kanceláře v převážné většině zemí světa. Můžete srovnávat právní systémy. Jak je na tom z vašeho pohledu český právní systém?

Nevím, zdali jsem dobře rozuměl otázce, nicméně nerad bych se na tomto místě zabýval justicí ani tím jak funguje, to mi jako advokátovi nepřísluší, byť bych určitě nějaké výhrady mít mohl. Především mi ale u některých jejích vrcholných představitelů, (aniž bych si dovolil kohokoliv jmenovat), vadí ztráta jejich apolitičnosti a nestrannosti.

Pokud jste měli na mysli legislativu, a její kvalitu, tak si dovolím poukázat na jednu historku, která se traduje v právnických kruzích o tom, jak se schvalovaly zákony za Marie Terezie. Ta, když jí byl předložen ke schválení nějaký zákon, ho prý nejdřív dala přečíst nejhloupějšímu štolbovi, a když jej štolba nepochopil, tak jej moudrá panovnice hodila předkladatelům na hlavu. Myslím, že každý den si můžeme ověřit, jak moc nám taková moudrá panovnice chybí. O tom, že to dělala dobře, svědčí i skutečnost, že její Všeobecný zákoník občanský platí v Rakousku s drobnými změnami od 1.6.1811 dodnes.

Obávám se, že pokud by pozoroval naše zákonodárce nějaký nezaujatý návštěvník z Alfa Centauri, musel by dojít k závěru, že naše zákony tvoří ti v předchozím odstavci citovaní štolbové. Dodnes nechápu, proč nemohlo dojít k recepci předválečného civilního práva. Děda mi říkával, že většina změn za jeho života byla k horšímu, a on jakožto legionář k tomu určitě měl právo. Typickým příkladem nechytrého štolby je bývalý pražský radní pro dopravu, který učinil svojí poslaneckou iniciativou uzákoňující povinný odstup 1,5 metru od cyklisty většinu pražských sídlišť neprůjezdnými pro auta, protože podle platné (2019) normy ČSN 736110 je minimální šíře vozovky v jednosměrce 2,75 metry a minimální šíře obousměrné vozovky je 5,5 metru, a to nepočítá šíři zaparkovaných aut. Řidičům, kteří nebudou chtít porušit zákon, tak nezbude než jet celou dobu za cyklistou. Takových poslaneckých iniciativ propukne každý týden bohužel několik a většinou se jim nedá zabránit. Jak říkával Jan Werich ´nejhorší typ blbce je blbec iniciativní´.

Členem vaší kanceláře je i zkušební komisař Ministerstva dopravy ČR MD kategorie A pro zkoušky velitelů námořních jachet a dispašer Hospodářské komory České republiky, který je v případě “společné havárie” oprávněn vypracovat provozovatelům plavidel rozvrh plnění. Co je možné si pod tím představit?

Mám synka nadšeného mořeplavce, který ze mj. zabývá školením zkušebních komisařů pro velitele malých plavidel (jachet a plachetnic), a je prvním dispašerem, který by po dlouhé době jmenován Hospodářskou komorou. Z toho, co jsem se dozvěděl z historických exkursí k jeho rigorózní práci, jsem pochopil, že námořní legislativa je na rozdíl od té naší veskrze praktická a účelná, nikoliv účelová. Bohužel nejsem schopen odpovídat za něj, tak bych si dovolil pouze takto.

Jste také velmi vášnivý golfista. Je možné i v případě golfu najít nějaká speciální právní ustanovení, která jsou přímo pro golf?

Golf je hra, které se řídí poměrně jednoduchými zásadami, ale jak už to tak u záležitostí pocházejících z anglo-saské kultury bývá, podstatný je jejich výklad, na němž se schází jednou za čas odborníci na golfová pravidla, aby je upřesnili jejich skutečný výklad. Pro mnohé těžko pochopitelnou zvláštností je pravidlo, že hráči si svoje skóre počítají sami, a pokud hráč poruší golfová pravidla, sám si udělí trest. Samozřejmě i mezi golfisty se vetřeli vyčůránci, ale to se rychle mezi golfisty roznese, a s takovými nechtějí ti slušní hrát ani kdyby jim za to platili. A perlička na závěr, ten chlapík, se kterým hrajete o večeři či pouze o čest a slávu, není vaším soupeřem, on je váš „fellow competitor“.

Mnohdy se mluví také o tom, že máme příliš mnoho právních předpisů, navíc jsou zde novely zákonů a novely novel zákonů. Jak se v tom může dnes soudce a advokát vyznat?

Upřímně, myslím že nemůže. A nepomůže mu v tom ani sofistikovaný elektronický systém. Pokud potřebujete pro určitý případ obsáhnout aplikovanou judikaturu z Evropy, nezbývá než se modlit, že mezitím nerozhodli někde na Madeiře nebo ve Francouzské Polynésii něco, co se sem ještě nedostalo. A obávám se, že za chvíli tu budeme mít i právo šaría.

V současné době působíte též jako poradce ministra dopravy pro oblast PPP projektů souvisejících s výstavbou silniční a dálniční sítě a pro oblast obchodních podmínek FIDIC. V jakém stavu jsou v současné době PPP projekty?

Naštěstí jsem na tom nebyl závislý a raději jsem skončil dobrovolně s ministrem Ťokem.

Jste zakladatelem Nadačního fondu pro podporu robotické a miniinvazivní urologie. Co si můžeme pod tím představit?

I přesto, že dnes si lze pohlaví zvolit, narostl mi orgán zvaný prostata, a MUDr. Ota Köhler, tenkrát primář urologie UVN, mi osvětli výhody přednosti urologických operací robotem. Bohužel v době založení Nadačního fondu se pojišťovny i páni profesoři, kteří drželi kormidlo a určovali kudy se bude urologie ubírat, stavěli operacím prostaty robotem velmi negativně. Došlo to dokonce daleko, že nástroje pro tyto operace nebyly hrazeny, a přitom je bylo třeba po každém zákroku měnit. Proto jsem si dovolil založit Nadační fond a vyzvat veřejnost k ekonomické podpoře této metody.

Mají si podle vás dnes děti kde hrát? Jak vůbec vznikl tento text písně?  

Když se tak kolem sebe dívám, tak asi mají. Otázkou je, zdali si vůbec hrát chtějí. Mám tím na mysli hraní si v přírodě a nikoliv v matrixu. Já vídám synka jedné vzdálené příbuzné, která k nám dochází obstarat interiérové květiny, a chlapec sedí po celou tu dobu s iPadem jako pecka na židli a ani ho nenapadne si jít hrát na zahrádku se psíkem.

My se snažíme s Nadací H. Goldscheidera pro Český golf vytáhnout ta děcka aspoň na golfová hřiště a za tím účelem se snažíme shromáždit od mecenášů prostředky, za které nakupujeme dětské hole, které dáváme klubů a školám, aby si golf mohly zkusit děti bez ohledu na sociální statut jejich rodičů.

Jak a proč vznikl text předmětné písně, popisuji poměrně zevrubně a s odstupem času i humorně a s nadhledem v jedné z kapitol mé první knihy ´Jen jednou dostat šanci´, kterou jsem se odvážil ve svých 75 letech napsat a pro ilustraci jsem si dovolil tuto kapitolu přiložit, stejně jako obálku mé knihy, která by měla koncem dubna vyjít.

Závěrem krátký doplněk a pohled do historie z výše uvedené knihy:

A co děti, mají si kde hrát.

Zažil jsem toho s Oldou Říhou a s Katapultem opravdu hodně, a jak si to rekapituluji, nedokážu si vybavit období, kdy by Katapult neměl zákaz hraní alespoň v některém z krajů či okresů tehdejší socialistické republiky. Pravda, tehdy těch krajů bylo o ty slovenské víc, ale tam to na rozdíl od Čech a Moravy většinou docela šlo.

Přiznávám, že nás to všechny docela štvalo a já jsem se pídil proč, co je důvodem, co jsme kde provedli. Dokonce jsem zahájil mezi spřátelenými pořadateli pátrání po důvodech. Odpověď byla někde vyhýbavá a někde mi to mezi čtyřma očima řekli na rovinu: „Když jsme plánovali vystoupení Katapultu do programu na další rok či půlrok, bylo našemu šéfovi mezi čtyřma očima sděleno, aby si to dobře rozmyslel.“ A jelikož o jmenování do funkce ředitele kulturáku nebo koncertní agentury rozhodovali soudruzi na kraji či na okrese, nebylo to při jejich tehdejší „předpodělanosti“ ani písemně dávat třeba. Sami pochopili, co je pro ně výhodnější.

Nicméně jednu „dobrou radu“ jsem tenkrát přece jenom dostal, a to abych se obrátil na tehdejší Socialistický svaz mládeže. Podařilo se mi nakonec probojovat k tehdejšímu vedoucímu oddělení kultury ÚV SSM Dr. Oldřichu Janotovi, který mi to velice slušně vysvětlil. Řekl mi zhruba něco v tom smyslu, že publikum Katapult miluje a že mládežníci by jej rádi podpořili, ale nemají pro podporu Katapultu u soudruhů nahoře, čímž myslel ÚV KSČ, žádné argumenty.

Vy se vůbec neangažujete, dokonce jste ještě ani nebyli na Festivalu politické písně v Sokolově. Pojďme se domluvit, že vy s Oldou napíšete nějakou politicky angažovanou píseň, třeba jako Pepa Laufer píseň o kapitánovi Minaříkovi nebo Petr Janda, když napsal pro Olympic Únos. Vy se s tou písní přihlásíte na Sokolovský festival a uvidíš, že když soudruzi uvidí, že i Katapult se angažuje, tak se nám ty zákazy podaří prolomit.

Tak jsme si se svazáky plácli a já sedl a pustil se do psaní. Politika ani angažovanost mi ale nějak nešly do huby, a tak jsem bloumal kolem psacího stolu a pouštěl kolem dokola nějakou úplně jinou cizí hudbu. A najednou mi to při More than this od Roxy Music sepnulo a začalo se to sypat. Do rána jsem měl hotový text Až, na kterém jsem nemusel měnit ani čárku, kromě názvu A co děti, mají si kde hrát. Myslím, že se Oldovi Říhovi zdál dlouhý a angažovaně návodný. Oba jsme navíc byli rádi, že máme hotovou angažovanou píseň, aniž bychom měli byť sebemenší důvod se stydět za to, že bychom se tím textem bolševikovi nějak zaprodali, jako ostatní.

Když jsem text předával Oldovi, padl kromě výhrady k dlouhému názvu pouze jeden jediný dotaz, proč zrovna rok 2006. Odpověděl jsem mu po pravdě. Hezky se to rýmuje, zní to moderně a futuristicky, ale především je to rok, ve kterém půjdu do důchodu. Tenkrát se nám to zdálo tak neskutečně daleko, že jsme ani nevěřili, že se toho někdy dožijeme.

Píseň jsme vydali na singlu a okamžitě se z ní stal hit. Zanedlouho se ozvali i svazáci s gratulací a s dotazem, zdali naše dohoda platí, zdali Katapult na festival do Sokolova přijede, jak slíbil. Na to nezbylo než konstatovat, že to, co jsem za Katapult slíbil, dodržíme a na festival samozřejmě přijedeme, a že teď jsou na řadě s plněním slibů oni. Následovalo všemožné ujišťování, že oni jsou také nějaký orgán a svoje sliby splní bezezbytku, a že Katapult je na plakátech a poutačích uveden největším písmem, a že se všichni včetně publika těší.

Co se však nestalo? Katapult se do Sokolova dostavil, jak slíbil. Ten den se tam bohužel dostavila i delegace Krajského výboru KSČ z Plzně a co čert nechtěl, místo toho, aby šli rovnou chlastat do baru jako obvykle, dostavili se neočekávaně na vystoupení Katapultu. To probíhalo tak jak obvykle, což znamenalo, že po druhé či třetí písničce sundala některá z děvčat svá trička či halenky, případně i jiné části prádla a nadšeně jimi točila nad hlavami, popřípadě se snažila je dohodit na jeviště. To vše proto, aby tak dala najevo své nadšení z lepších zítřků.

Tento způsob angažovanosti a uvědomělosti mládeže se však zřejmě nelíbil plzeňským komunistům, byť nechápu proč, děvčata byla mladá a krásně vyvinutá. Nicméně výsledkem bylo, že šéf delegace krajských komunistů prohlásil zkoprnělým svazákům, že existují dvě možnosti, buď na festivalu zůstane krajský výbor KSČ, nebo skupina Katapult. Můžete si tipnout, jak to dopadlo. Místo, aby díky účasti na Sokolovském festivalu politické písně bylo prosazeno zrušení některého ze zákazů, přibyl nám další. Se vzpomínkou na svazáky a jejich sliby jsem následně napsal pro Turbo té době poplatnou píseň Slibem nezarmoutíš, ale zdá se, že se hodí i na současnost.

Děkuji za rozhovor.

Foto: Poskytnuto Ladislavem Vostárkem

Zdroj: Pavel Veselý