Jednou vzpomínkou se musím vrátit ještě k tématu vražd, a to nikoliv z pohledu vlastního činu, ale z hlediska trestu, protože v minulosti u nás platil i trest nejvyšší, tedy trest smrti. Mohl bych se tomuto tématu vyhnout a mlčet o něm, ale vynechat jej ve vyprávění, které je svým způsobem zpovědí, by asi nebylo správné a konec konců, ta zkušenost je výmluvná a poučná.

Jsem, a asi už zůstanu, odpůrcem trestu smrti. Nebylo tomu ale tak vždycky. Do určitého okamžiku jsem ho považoval za prostředek, nezbytný v případech, kde už nelze napravovat, ale jen trestat. Něco jiného si myslím od okamžiku, kdy jsem tento trest sám vyhlásil, a to dokonce dvakrát. Vyhlášením tohoto trestu, a nic na tom nemění skutečnost, že ani v jednom případě nebyl vykonán, jsem nepotrestal pachatele dvou vražd a pokusu o další tři, ale sebe, a to na celý zbytek života. Takovou zkušenost nepřeji žádnému soudci. Justičního omylu bych se nebál, soucit by šel asi taky stranou, ale nic, ani hrozný čin pachatele, nedává druhému člověku právo na jeho život. To všechno jsem si uvědomil, až když jsem vyslovil tu větu: „… a odsuzuje se k trestu smrti“. A nepochopí to nikdo, kdo to neřekl. Do té doby jsem byl suverén bez trémy, vyhlášení žádného trestu mi nedělalo problém. Že to bude jiné, jsem poznal hned, jak jsem poprvé řekl: „vstaňte a poslyšte rozsudek“. Vlastní hlas jsem nepoznával a s velkými obtížemi jsem ve stoje výrok vůbec dokončil. A to jsem až do tohoto okamžiku byl přesvědčen, že si pachatel trest smrti zaslouží.

Byl to brigádník, který se v místě jen zdržoval. V bydlišti i tam, kde byl na brigádě, měl pověst rváče a za rvačky a ublížení na zdraví byl i trestán. Byl to vzteklý a surový člověk, který neuměl prohrát. Když byl kritický den pro silnou opilost opakovaně vykázán z taneční zábavy, šel si na ubytovnu pro kuchyňský nůž, kterým cestou zpátky na zábavu bodl, koho potkal. Těžce tak zranil tři účastníky zábavy a dva usmrtil. Posledního na tanečním sále v bezprostřední blízkosti jeho rodičů. Před lynčováním ho zachránil příjezd policie. Na dokreslení jen dodám, že i při rekonstrukci zranil tento člověk těžkým restauračním popelníkem jednoho z účastníků. Z obce přicházely petice, požadující trest smrti pro tohoto pachatele. To mě neovlivnilo. Víc na mě zapůsobil stařičký otec, před jehož očima pachatel probodl jeho vymodleného syna. Přišel mě poprosit, aby mohl přihlížet popravě. Odvolací soud s trestem smrti nesouhlasil a pachatel si odseděl dvacet pět let.

U druhého trestu smrti, pod nímž jsem podepsán jako předseda senátu, šlo o něco, co už by si dnes asi nikdo nedovolil. Potrestat provokaci. V tomto případě může být mým alibi možná to, že když jsme ten rozsudek vynášeli, tak jsem věděl, že k výkonu trestu smrti stejně nedojde. Ve stručnosti – tento pan M. byl recidivistou na vraždy. Měl už třetí, ale žádnou nedokonal, takže právní mluvou, třetí pokus. Pokusy opakoval vždy několik dní po propuštění z výkonu trestu, ten poslední hned ten den a byl to svým způsobem nešťastník. Ve věku 57 let měl za sebou 32 let ve výkonu trestu, z toho poslední dva tresty 8 a 12 let byly právě za pokusy o vraždy.

Svůj první pokus spáchal v roce 1968. Přepadl trafikanta, nějakým kladivem mu rozbil hlavu, vybral hotovost, která samozřejmě v té době byla malá a odešel. Za pár dnů ho chytli, ale protože byla taková ta uvolněná doba Pražského jara a jakýsi výkyv toho kyvadla se nekonal jenom ve věcech politických, ale i ve věcech kriminálních, tak tento jeho čin nebyl kvalifikován jako pokus o vraždu, ale jen jako těžká újma na zdraví, protože ten trafikant to přežil. Pan M. za to dostal 8 let. Vykonal je do dne a vyšel na svobodu po 8 letech.

Na svobodě pobyl jeden nebo dva dny, pak se rozjel směrem na Příbram a v Mníšku pod Brdy byla v takovém tom údolí u silnice benzinová pumpa. Tam tenhle pan M. vzal těžký kovový oškrt, železnou tyč, a pumpařce s ní rozbil hlavu. Vybral kasu, to už bylo o něco víc a zase odešel. Pumpařka to naštěstí opět přežila, takže neměl dokonaný trestný čin vraždy. Doba jisté shovívavosti už ale přešla, byl to tedy pokus o vraždu a pan M. dostal 12 let. Zase to odpykal do dne a když vyšel z vězení, tak hned ve Valdicích na nádraží propil všechno, co si za těch 12 let vydělal. Bylo to asi 700 nebo 800 korun a vydal se vlakem na neurčito, směrem na Hradec Králové. Díval se z okna a při průjezdu jednou obcí uviděl na konci obce takovou vilku pod lesem a tam se na zahrádce procházela nějaká stará paní o francouzských holích. Pana M. to zaujalo. Na příští zastávce vystoupil, vrátil se, počkal v tom lesíku do noci a za tmy jí vlezl do té vilky a vybral jí kredenc, kde měla schovány asi tři tisíce korun. Stará paní se mezitím probudila, šla se podívat, kdo jí chodí po kuchyni a on jí rozbil hlavu závažím z hodin, z pendlovek. Udeřil ji tím závažím v podobě kovové lesní šišky několikrát do hlavy, a ještě ji pak těmi řetízky škrtil. Dokonce šel tak daleko, že když ležela na zemi, zvedal jí ruce a zkoušel, jestli už je opravdu mrtvá. Ujistil se, že tentokrát opravdu zavraždil. Odjel a později byl dopaden v souvislosti s jiným majetkovým deliktem. Přepadal staré paní, které si vybíraly na poště v hotovosti ty nejnižší výhry ve Sportce, asi 40 nebo 50 korun. Věděl, že půjdou přes park, který byl před tou poštou. Tam je přepadal a při jednom z dalších pokusů ho chytli a on se přiznal i k této vraždě.

Jenomže ona to zase nebyla vražda, protože ta paní přesto, že ji tak pečlivě vyšetřoval, to opět přežila, a dokonce pak před soudem proti němu svědčila. Doznal to, jejich výpovědi se shodovaly a běželo hlavní líčení. Důležité bylo, co ten pan M. tenkrát prohlásil. Řekl mi: „Pane předsedo, je mi 57 let. Jestli mi dáte 15 let, bude mi, až vyjdu, 72 let. Budu pořád ještě při síle, a ještě jednu bábu udělám. Když mi dáte víc“, protože tenkrát už existovala výjimečná sazba mezi 15 a 25 lety, „tak to bych nechtěl zažít. Budu už starej, slabej a já vím, jak se spoluodsouzení chovají ke starým a slabým vězňům. Já bych chtěl trest smrti.“

V průběhu hlavního líčení si ještě dvakrát nebo třikrát o ten trest smrti řekl, dokonce si o něj řekl znovu při závěrečném návrhu a posledním slovu. Bylo to v rozporu s návrhem prokurátora, který požadoval těch 25 let a samozřejmě v rozporu s obhájcem, který mu navrhoval 15 let, i přes ten jeho slib, že „tu jednu bábu“ v tom případě ještě udělá.

Při poradě senátu, kterou nemá cenu blíže pitvat, se najednou vynořila myšlenka, že když ten trest smrti tolik chce, když si o něj tak říká a provokuje, tak co kdyby ho nakonec přece jen dostal. No a dostal ho k údivu všech, kromě obžalovaného pana M., který byl na výsost spokojen a vzdal se okamžitě všech opravných prostředků. Nejen, že se neodvolal, ale dal tam dokonce i prohlášení, že si nepřeje, aby kdokoliv z osob příbuzných či jinak oprávněných za něj podával opravné prostředky. Tak se jistil, i když už žádné příbuzné neměl a nebyl tu nikdo, ke komu by se mohl z výkonu toho trestu vrátit, ale tohle prohlášení tam dal. Ten rozsudek zaskočil prokurátora natolik, že se sice při vyhlášení rozsudku nevyjádřil, ale později se mu asi zdálo divné nebo neobvyklé podávat odvolání ve prospěch obžalovaného, takže se taky neodvolal a došlo k ojedinělé záležitosti v dějinách české justice. Totiž, že trest smrti byl pravomocně uložen v prvním stupni.

Existovalo ovšem ustanovení, které dávalo povinnost federálnímu Nejvyššímu soudu, přezkoumávat uložené tresty smrti a rozhodovat o nich s konečnou platností. Nebyla to tedy stížnost pro porušení zákona, bylo to přímo dáno trestním řádem, ale postup byl vlastně podobný. Soudce federálního Nejvyššího soudu se na nás přijel podívat, jestli jsme se nezbláznili, protože uložit za pokus o vraždu, byť to zákon formálně dovoluje, tento výjimečný trest, to bylo opravdu zvláštní. Stejně výjimečný byl i ten trest od 15 do 25 let, ale bylo by to alespoň přiměřenější. Takže poté, co se na nás přišel podívat ten soudce federálního Nejvyššího soudu, tak nám to vrátili s tím, abychom uložili sice výjimečný trest, ale nikoliv trest smrti. Jestli se nemýlím, pan M. dostal v novém řízení 22 let. Byly tam polehčující okolnosti doznání, proto nedostal těch 25 let, ale dostal trest, který se této horní hranici velmi, velmi blížil.  Pan M. si proti tomuto rozsudku podal odvolání a znovu požadoval trest smrti. Vlastně si tak podal odvolání ve svůj neprospěch, které mu bylo zamítnuto, tentokrát českým Nejvyšším soudem. Vzpomínám si, že jsem k tomuto případu měl nějaké vystoupení v televizi, ale mluvil jsem jen o tom trestu odnětí svobody, zásah Federálního nejvyššího soudu jsem zamlčel, nechtěl jsem tomu člověku škodit. Většina diváků by asi obviněnému ten trest smrti přála.

Pokračování další pondělí 5. 4. 2021

Foto: poskytnuto Martinem Švehlou