Recenze novely zákona o volbách do Parlamentu ČR

Autor: Vláda
Datum předložení: 24. 2. 2021
Hodnocení EM: 50%

Naproti tomu ČSSD chce zachovat čtrnáct volebních krajů, což je možná dáno i tím, že žádného skutečného lídra nemá. I přesto kabinet kupodivu dospěl k názoru, že je třeba, aby volební zákon vypracovala vláda. Vzájemná vládní shoda i neshoda vedla k předložení vládní novely zákona o volbách ve variantní podobě. Nejde přitom o variantu části zákona, ale fakticky o dva návrhy, které vláda vložila do jedněch desek.
V prvním z předkládaných návrhů je zachováno čtrnáct volebních krajů, kterými jsou vyšší územní samosprávné celky. Zachová se tak nejen současná administrace voleb, ve které jednotlivé strany podávají kandidátní listiny na úrovni krajů, ale též krajské zastoupení ve sněmovně.  Celostátní kandidátka totiž nemůže zaručit, že ve sněmovně budou kromě stran reprezentovány též jednotlivé regiony. Mohlo by se říci, že lidem z Brna by mělo být jedno, zda jejich názory zastupuje člověk z Prahy, jenže tak tomu rozhodně není. Pouze rozdělení do volebních krajů zajistí, aby byly ve sněmovně zastoupeny též jednotlivé regiony.
Podstatou problému u krajů ale je, že jsou nestejně velké, či přesněji řečeno žije v nich nestejně velký počet obyvatel a tudíž i voličů. Nevyhnutelným důsledkem pak je, že v menších volebních krajích je přidělováno i méně mandátů. Podle doposud využívaných pravidel, která ústavní soud před „dávnem“ označil za férová a před nedávnem za protiústavní, to mělo ten známý následek, že v krajích, jako je Karlovarský nebo Zlínský, na strany s menším počtem hlasů jednoduše žádný poslanec nezbyl. Zůstalo tak sice zachováno proporční zastoupení regionů, nikoli však politických subjektů.
Vládní návrh zákona ve verzi se čtrnácti volebními kraji tento problém řeší velmi podobně jako návrh KDU-ČSL, který jsme recenzovali nedávno. Počet mandátů se určí z celorepublikového součtu hlasů pro jednotlivé subjekty a teprve poté se takto získané mandáty rozdělí do jednotlivých krajů. Volební formulí, to jest vzorcem pro přepočet hlasů na mandáty, je i podle vládního návrhu tzv. Hareova kvóta. Oproti lidoveckému návrhu, kde se mandáty přidělují ve dvou skrutiniích, neboli kolech, vládní návrh počítá pouze s jedním skrutiniem, což je ovšem spíše kosmetický či formulační detail.
Ale to předbíháme. Po sečtení hlasů se nejprve oddělí zrno od plev, tedy strany a koalice, které překonaly volební hranici. Vláda počítá se zachováním pěti procent pro samostatně kandidující stranu, nejméně sedm procent musí získat koalice dvou stran, devět procent koalice tří a jedenáct procent koalice čtyři a více stran. Strany a hlavně jejich voliči, které tuto hranici nepřekonaly, jdou z kola ven. Ještě štěstí, že si téhle nespravedlnosti Ústavní soud nevšiml. Celkový počet platných hlasů pro strany, které postoupily do skrutinia, se pak vydělí číslem 200, tedy počtem křesel a tím je dáno volební číslo, fakticky počet hlasů potřebných k získání jednoho mandátu.
V tu chvíli víme, kolik jaký subjekt získal poslanců. Kteří to jsou, zjistíme rozdělením mandátů mezi jednotlivé volební kraje, a to obdobným postupem. Volebním číslem podle Hareovy kvóty dělíme na úrovni volebních krajů zisky jednotlivých volebních stran, což samozřejmě narazí ve chvíli, kdy přestanou vycházet celá čísla. S ohledem na to, že zatím nemůže být jeden člověk současně poslancem více stran (někteří by to jistě zvládli), zbylé mandáty z celorepublikové kvóty se straně přidělí v těch volebních krajích, které jsou nejvyšší zbytky „nespotřebovaných“ hlasů pro daný subjekt.
Druhý vládní návrh počítá s republikou jako s jedním volebním obvodem. Volební strany vytvoří celostátní kandidátní listinu s nejvýše 200 kandidáty. Vzorcem pro přepočet hlasů na mandáty má být tzv. Hagenbach-Bischoffova kvóta, která se od Hareovy liší pouze tím, že součet platných hlasů pro volební strany, které postoupily do skrutinia, se nedělí počtem mandátů, ale dvěma sty zvětšenými o 1. Počet hlasů pro volební stranu se následně dělí tímto volebním číslem. Zbylé mandáty, ani v tomto případě se tomu neříká druhé skrutinium, se přidělí straně s největším zbytkem dělení.
Oba vládní návrhy jsou lépe technicky zpracovány, než lidovecký volební opus, což je logické. Psali ho na vnitru, kde to umí. S žádnou novou myšlenkou ale vládní návrh nepřišel.  Nenaplnily se tak předpovědi některých komentátorů, že se strhne vřava o kouzelnou formulku, podle které se přepočítávají hlasy. Volební matematika založená na Hareově kvótě je tak proporční, že už nemůže být více. Nic na tom nezmění ani rozdělení země do 14 krajů, které evidentně získá více stoupenců. Ve výsledku to povede k posílení menších stran a oslabení větších uskupení, které jsou rozhodující pro sestavení stabilní vlády.
Dobrá zpráva je, že potřebná většina pro schválení pravidel, podle kterých si strany po říjnových volbách rozdělí mandáty, se ve sněmovně i v Senátu zřejmě najde. Horší zpráva pak je, že princip spravedlivého zastoupení zcela převážil nad principem smyslu voleb, kterým je sestavení akceschopné většiny. Poslední průzkumy přitom naznačují, že na naší politické scéně už ani zdaleka nedominuje pouze jeden hráč, který ostatní poráží rozdílem třídy. Vypadá to, že členové volebních koalic, které vládnímu hnutí v průzkumech šlapou na paty, dosud nepřekonali mentalitu malých stran. Nebo se jimi po volbách hodlají zase stát?
Foto: Pixabay