Problém se starobními důchody je velký, ale ve své podstatě jednoduchý a přehledný: máme u nás kolem 2,4 milionu důchodců, kteří pobírají v průměru kolem patnáct tisíc korun měsíčně.

Za rok je to zhruba 540 miliard korun (téměř třetina celého státního rozpočtu), které stát důchodcům vyplatí. Stát zároveň vybírá důchodové pojistné, což je ovšem jen necelých 500 miliard ročně. Rozdíl doplácíme z ostatních příjmů, zejména tedy z ostatních daní.

Situace je to špatná. Do budoucna se bude ještě zhoršovat, a to ve známém paradoxu: čím jsme zdravější, tím déle žijeme a tím víc lidí starobní důchod pobírá. V roce 2000 byly starobních důchodců necelé dva miliony, za dvacet let přibylo 400 tisíc, tedy dvacet tisíc ročně. Pro státní rozpočet jsou to každým rokem o 300 milionů vvyšší náklady, za dvacet let je to plus šest miliard. Zvyšovat takovým tempem odvody je neúnosné. Už v současné době odvádíme ze svých příjmů kolem třicet pět procent do státní poklady a z toho, co nám zbyde, kupujeme zboží ze kterého se odvádí DPH a další daně. Když si koupíme byt, platíme daň z nemovitosti, daně se vybírají z aut, z benzínu, z alkoholu, jízdy po dálnici atd. Další zvyšování této zátěže nemusí být produktivní: americký ekonom Arthur Laffer nakreslil v roce 1974 na ubrousek „svou“ křivku závislosti výnosu daní a daňové sazby. Představte si ji: když je sazba daně nula, nevyberete pochopitelně nic. Když sazbu stanovíte, začnete vybírat. Když daň zvyšujete, příjmy rostou. V určitém okamžiku to ale přestane fungovat, protože daň je příliš vysoká. Lidé se budou snažit daním vyhnout, nebudou své příjmy přiíznávat, anebo se těch příjmů prostě vzdají. Další zvyšování sazeb je tedy nesmyslné, protože v konečném důsledku vede ke snížení výnosů. Když bude daň sto procent, nevyberete opět nic. Rovnováha je někde mezi, je hypotetická, takže se těžko určuje, i když víme, že určitě existuje. Mimochodem: Arthur Laffer tvrdí, že sám tuto závislost neobjevil, že ji našel u Johna Keynese, který o 150 let dříve kritizoval Versaillskou dohodu a válečné reparace proti Německu. Dokazoval, že válkou zničená země tak velké reparace nebude schopna platit (což se také ukázalo jako pravdivé) a že příliš velké nároky vítězů jim nakonec nadělají víc škody než užitku. Lafferova křivka tedy jednoduše dokazuje, že chtít příliš mnoho znamená dostat nakonec méně nebo vůbec nic.

Vraťme se ale k našim důchodům a možnostem jejich reformy. Nechceme-li dál zvyšovat odvody a daně, může důchodová reforma spočívat pouze v tom, že se dostupné peníze rozdělí jinak a pokud by systém měl být vyrovnaný, některé důchody by se musely snížit. To ovšem nedává smysl. Princip současného systému je ve své podstatě zásluhový, důchody jsou tedy tím vyšší, čím déle a čím více člověk zaplatil na pojištění. Je ale zároveň i trochu solidární, což je zřejmé z porovnání příjmu a následného důchodu. Zatímco u nejnižších příjmů se důchod pohybuje kolem sedmdesát procent dřívějšího příjmu, ze současné průměrné mzdy (kolem třicet pět tisíc měsíčně) dostane člověk asi polovinu a ze stotisícového platu už jen necelou třetinu.  Komu by se v tomto systému mělo ubírat? Těm bohatším? Proč? Co komu provedli? Do důchodového systému přispěli největšími částkami, mají tedy morální nárok na odpovídající důchod možná větší než ten, kdo pojistné skoro neplatil a pořád má nárok na minimální důchod (něco přes čtyři tisíc měsíčně).

Ze všech možných reformních úvah má smyl pouze zvyšování věku odchodu do důchodu. Člověk, který odchází do důchodu přestává být plátcem a stává se příjemcem – když bude o rok déle platit, bude o rok kratší dobu důchod pobírat. To by nerovnováhu důchodové bilance řešilo, ale není to žádná reforma. Je to jedna číslovka v jednom zákonu.

Nečekejme tedy na zázračnou důchodovou reformu, která povede k udržitelnosti (vyrovnanosti) celého systému a zároveň zajistí důchodcům důstojné zabezpečení na stáří. Nic takového nepřijde. V horizontu příštích desetiletí se budou muset lidé na stáří zabezpečit sami. Úsporami, vhodnými investicemi a co může být nakonec nejspolehlivější, to budou velké rodiny s více dětmi. Toto je schéma, uplatněné v mnoha vyspělých zemí, kde to lidé přijímají jako samozřejmost. Část svých příjmů si odkládají na stáří, investují do nemovitostí, do cenných papírů a do vzdělání svých dětí.

O svém důchodu by měli začít přemýšlet dnešní třicátníci a neměli by tak moc spoléhat na stát. Nějaký důchod jistě dostanou, ale bude obtížné s ním vystačit. Rozhodně to bude obtížnější než dnes, pokud nebudou pečovat o svou kvalifikaci nebo se budou zbytečně zadlužovat. Lidé kolem padesátky už by v tom měli mít zcela jasno, do důchodu se těšit, ale také se na tuto etapu svého života aktivně připravovat.

Jak se ve světle této trochu cynické úvahy (o nemožnosti reformovat důchodový systém a nutnosti starat se sami o sebe) dívat na aktuální situaci státního rozpočtu? Jak se dívat na to, že jsme v souvislosti s koronavirovou krizí v hlubokém deficitu a zároveň zvyšujeme důchody, snižujeme daňovou zátěž a poskytujeme bezplatné očkování, bezplatné testy, dotace postiženým firmám, podpory v rámci kurzarbeitů a mimořádné příplatky? Dává to všechno za současné situace smysl?

O nutnosti podporovat firmy, které krachují v důsledku vládních protipandemických opatření se moc nepochybuje. Kurzarbeit pomámá zachovat pracovní místa ve firmách, to všechno jsou sice značné výdaje, ale bez nich by nám celkově hrozily náklady ještě daleko vyšší. Velké otazníky jsou nad snížením daně ze mzdy a nad velkorysým zvýšením důchodů, protože jsou to trvalé minusy na obou stranách: příjmy státního rozpočtu klesnou (ročně zhruba o 100 miliard) a výdaje stoupnou (jen zvýšené důchody budou stát letos cca. Třicet miliard).

Z pohledu aktuální situace to vypadá jako přilévání oleje do ohně, ale z perspektivy příštích deseti let je obrázek trochu jiný: zvýšení důchodů je správná věc už s ohledem na skutečnost, že se týká lidí v nejkratší životní etapě, kteří už sami těžko mohou zásadně ovlivnit svou situaci. Bývaly doby, kdy penze byly tím prvním otloukánkem, který ustupoval v rozpočtu „naléhavějším“ potřebám. Snad ty doby končí a snad v tomto postupu najdou mladší lidé motivaci starat se více o svou budoucnost.

Mohlo by je povzbudit i snížení daňové zátěže. Příjmy zaměstnanců stoupnou o poměrně velkou částku (kolem sedm procent), která bude k dispozici už příští měsíc. Podlehnou všichni reklamám a marketingovým tlakům na rychlou spotřebu, nebo se s vlastními penězi rozhodnou naložit tak, aby jim to ve stáří víc pomohlo? Na penzijní připojištění to věru moc peněz není, ale jako námět k přemýšlení to posloužit může.

Foto: pixabay.com