Státní rozpočet je schválený – co bude dál?

Zatímco původních 320 miliard spojuje veřejnost s kompenzací ztrát, způsobených epidemií, dalších sto miliard se spojuje z rozsáhlými daňovými úlevami, v jejichž pomyslném čele stojí zrušení superhurbé mzdy.
Výdaje státu tedy budou v příštím roce o zmíněnou částku vyšší než příjmy. Rozdíl se pokryje zadlužením. To ovšem v českých zemích vzbuzuje stále velké rozpaky. Přilepšíme zaměstnancům, důchodcům, pomůžeme ohroženým firmám – ale zatížíme příští generace. Zejména snížení daně ze mzdy je pravověrným „dobrým hospodářům“ trnem v oku, protože v tomto případě nejde o jednorázový výdaj, ale o trvalé snížení příjmů, přičemž částka je poměrně významná: téměř sto miliard korun každý rok!
Zpravodajská novinařina se stále ještě uchyluje k „příběhům ze života“, kterými koloruje jinak asi příliš suché informace. Na pozadí tohoto rozpočtového schodku a příslušného zvýšení státního dluhu tedy vidíme důchodce, kteří se těší na přilepšení, samoživitelky, které budou konečně schopny pořídit svým dětem nový kabát nebo dopřát zájezd na lyže. Prostě – tyto peníze půjdou do spotřeby, a to je přece to nejhorší, co může být. Projíme budoucnost našich dětí, okrademe je a nic z toho nebude. Jenom pár nových kabátů a lyžařských radovánek.
Není to tak. Tato země je podstatně zadluženější než lze odvodit z dostupných čísel. Dluh v této zemi rostl čtyřicet let. Začal se čerpat v roce 1948 a teprve někdy kolem roku 1990 jsme jej začali splácet. Ten dluh můžete vidět na mnoha místech – je v rozbitých silnících, nedostavěných dálnicích, zanedbaných železničních tratích, oprýskaných fasádách domů a ubohé vybavenosti mnohých měst a vesnic. Také dosluhující vodovodní řady a kanalizace, mnohé paneláky, zastaralé kotelny, uhelné elektrárny, domy a byty v havarijním stavu, to všechno jsou dluhy těch promeškaných let. Zajeďte se podívat k sousedům do Rakouska nebo do Německa a uvidíte, jak velký dluh tu máme a jak důležité je tento dluh splatit. Zvýšení platů učitelům, zdravotníkům, hasičům, policii a dalším tolik potřebným součástem státní správy, to je splácení tohoto dluhu. Potřebujeme infrastrukturu, která bude fungovat na srovnatelné evropské úrovni, jinak nepřemýšlejme o zásadním ekonomickém pokroku ani o zřetelnějším společenském rozvoji. Pro elitní mozky naší malé země je to otázka pragmatické a celkem jednoduché volby – budou žít tam, kde budou mít k životu optimální podmínky. Kde budou mít jistotu, že jejich děti dostanou kvalitní vzdělání a výchovu, kde se budou cítit bezpečně, kde budou věci denní potřeby spolehlivě fungovat a kde se nebudou muset bát zestárnout. Kde budou jezdit po dobrých silnicích, kde bude fungovat veřejná doprava, úřady, instituce a služby. Pořád můžeme počítat s tím, že jsme země s hlubokou tradicí a intelektuálním potenciálem, tedy s velkým základním kapitálem. S odchodem každého schopného člověka se tento kapitál zmenšuje, scvrkává, a to nám v konečném důsledku bere šanci na vyšší míru zhodnocování ekonomických zdrojů, na růst produktivity naší práce, a tedy i na vyšší životní úroveň.
V tomto tisíciletí jsme již zřetelně vstoupili do další civilizační epochy, přičemž zásadní civilizační změny se nesmírně zrychlují: Neolitická revoluce, která dala základ feudálnímu uspořádání civilizovaného světa a zakládala se na zemědělství, započala osm až deset tisíc let před naším letopočtem. Průmyslová revoluce začala měnit tuto feudální civilizaci zhruba před tři sta lety a nyní evidentně nastupuje revoluce digitální, která opět změní uspořádání tohoto světa. Půjde to ještě rychleji a bude to ještě zásadnější. Opět budou některé části světa vpředu a některé na chvostu se všemi z toho plynoucími důsledky. Bohužel zde funguje logická vývojová smyčka, která z úspěšných dělá ještě úspěšnější a ti zaostalejší zaostávají o to rychleji. Nemluvíme o příliš vzdáleném horizontu – základní rozložení sil je otázkou příštích pěti let a velmi jasně lze tento vývoj odhadnout, když si uvědomíme, čím za uplynulých deset let prošly giganty typu Amazon, Google nebo Facebook. Jejich hlavním produktem je myšlenka, ke které se miliony lidí připojují svými počítači, aby mohli realizovat své potřeby. Jejich systémy zprostředkují vztahy, zapojí logistiku, marketing, poskytnou informace a jistotu. Jejich výdělky jsou astronomické, jejich daně rozhodující a jejich služby už dnes pro svět prakticky nepostradatelné. Počty pracovních míst těchto gigantů dosahují statisíců a připočteme-li jejich nutné partnery, jsou to po světě už miliony. Abychom s tímto vývojem udrželi krok, je splacení základních ekonomických dluhů naprostou nutností. Jsme v podobné situaci, jako majitel zanedbaného činžovního domu. Nelze zde pronajímat byty, protože nefunguje topení, nejezdí výtah, neteče voda a okna netěsní. Do takového domu je třeba nejprve investovat, a půjčka je rozhodně dobrou volbou. Pomyslíme-li na budoucí generaci, je rozhodně odpovědnější odkázat jim fungující dům, který vydělá na splacení půjčky než vybydlenou zříceninu. Potomci ten dům stejně jednou opravit musí a čím dříve se to stane, tím vyšší výnosy lze čekat.
Logika státního rozpočtu na rok 2021 je tedy ve velkých číslech tato: na daních se vybere skoro o sto miliard méně než před krizí, protože výkon ekonomiky klesne. Výpadek se dále zvýší i v důsledku zrušení daně z nabytí nemovitostí, snížení DPH na vybrané druhy zboží, a hlavně v důsledku snížení daně z příjmu. Dohromady kolem dvě stě miliard. Výdaje ve stejném srovnání naopak vzrostou, a to o zhruba stejnou částku, takže jsme u deficitu přes 400 miliard. Zvyšují se starobní důchody, výplaty sociálních dávek a platy ve školství. Jak z příjmové, tak z výdajové strany rozpočtu tedy významná část peněz zůstává v rukách obyvatel. Vedle toho kolem 190 miliard míří do investic, a to zejména do infrastruktury, tedy k úhradě onoho věcného dluhu, který si možná ani moc neuvědomujeme, ale který je potřeba splatit co nejdříve.
Posílení rodinných rozpočtů nepochybně osvěží poptávku na domácím trhu, což je nutný předpoklad oživení firem, zejména těch, které pandemie dohnala na pokraj klinické smrti. Oživení firem, to je oživení pracovních míst, obchodních případů, dopravy a maloobchodního prodeje. Spolu s tím i celkové motivace a důvěry. To by mohly být základní „lajtmotivy“ roku 2021 a není až tak důležité, zda na tom víc vydělají lidé s nízkými nebo s vysokými příjmy. Kdo nemá až tak hluboko do kapsy, část tohoto přilepšení si možná uloží do banky, ale to také není pro ekonomiku úplně špatná zpráva. Pořád jsou to zdroje, které ekonomice pomáhají.
Parlamentní diskuse o státním rozpočtu byla sice pestrá, ale zajímavých myšlenek, které by hospodaření státu v příštím roce víc spojilo s aktuální situací, se v ní mnoho nevyskytlo. Zato byla zajímavou sondou do kvality a způsobu myšlení parlamentních politických stran. Lze z toho možná lépe než z průzkumů agentur odhadnout, jaká politická formace má šanci předkládat rozpočty na další čtyři roky.
Opoziční strany zaujaly k rozpočtu postoj principiální a ze svých zásad neuhnuly ani ve chvíli, kdy vše směřovalo k neschválení, a tedy k rozpočtovému provizoriu. Neúspěch Babišovy vlády se jim zdál cennější než případné finanční potíže firem, obyvatel a regionů. Vydaly tak veřejnosti vážné varování a zároveň vyklidili prostor pro KSČM, která se příležitosti chopila velmi energicky: vládu podpořila, stala se tedy oním „rozumným“ segmentem parlamentu, a ještě stihla podmínit své gesto přesunem 10 miliard z rozpočtu armády na boj s pandemií. Bylo to – jak mnozí tvrdí – jen politické divadlo, ale i tak dostalo obecenstvo důležitou zprávu.
Opoziční strany vytvořily zároveň volební koalice a hned je při schvalování státního rozpočtu podrobily zatěžkávacím testům – do jisté míry destrukčním. Blok ODS – KDU – TOP nebyl jednotný při snižování daně ze mzdy a jednotná nezůstala ani vládní koalice ANO – ČSSD. Emancipační gesta sociálních demokratů, kteří chtěli totéž, ale trochu jinak, a nakonec návrh své vlastní vlády nepodpořili, vyznívá spíš jako začátek politického konce této úctyhodné, tradiční strany. S ubývajícími preferencemi KSČM to dokonce vypadá na erozi celé české levice, k jejímž hodnotám se do jisté míry hlásí nečekaná koalice Pirátů a Starostů. Kdyby k takovému vystřídání došlo, byl by to opravdu velký třesk.
Na pravém středu zároveň vznikla zajímavá „superhrubá“ koalice ANO – ODS – SPD, což je zejména u prvních dvou oponentních stran docela pikantní … ale i slibné. Bylo by nutno ujít ještě velký kus cesty, ale porozumění na lince ANO-ODS a jejich vládní spolupráce v příštích čtyřech letech by mohla naši politickou scénu uklidnit a svým způsobem i pozdvihnout. Ochota SPD se takového vládnutí zúčastnit je patrná již delší dobu.
Celkově lze učinit asi tento závěr: i když opticky spojuje opoziční strany i nadále myšlenka „antibabiš“, v praxi se jí už všichni tak křečovitě nedrží. Potvrzuje se tím stará politická poučka, že „Politics makes strange bedfellows“ (politika vytváří podivná spojenectví) a nejbližší čas ukáže, kam až jsou politické strany schopny zajít.
Schodkový státní rozpočet je podpořen i platbami z EU a můžeme ho vnímat jako dobrý scénář pro zvládnutí postcovidového roku. Jsou v něm vytvořeny předpoklady pro rychlý návrat k původní výkonnosti, pro zkvalitnění infrastruktury i pro nastartování nových příležitostí. Je to ovšem jenom scénář. Jak dopadne celé představení, to bude hodně záviset na obsazení klíčových rolí, na režii, výpravě a produkci.
Foto: pixabay.com